Nic se neděje, Štěpáne! Nenech se trápit! Aspoň jsi novoroční svátky přivítal ve velkém stylu!
Zde je tvé rodné město. Štěpán sesklouzl z nástupiště, prošel přes náměstí před nádražím a zamířil k autobusové zastávce. Neřekl své manželce, že dnes přijíždí.
Jeho nálada nebyla nejlepší právě měl nepříjemný rozhovor s Janou. Žena mu opět vyčítala, stěžovala si, že je lhostejný a sobecký.
Proč lhostejný? Přece ho chtěl novoroční pozdravit, ale ona vypnula telefon. Rozčílila se!
Štěpán se tři dny snažil dovolat, ale slyšela jen ticho. Nakonec i on odešel od telefonu a přestal volat.
A mimochodem, ani nezvládla pozdravit jeho rodiče a sestru, natož samotného Štěpána. Hned vchází a bude jim to říkat.
Nevinný není jen ona, i on má svá selhání, takže ať odpovídá! Jak se říká? Nejlepší obrana je útok.
Štěpán se povzbudil a vstoupil do svého domu v poměrně bojovném rozpoložení.
Byt ho přivítal tichem.
Hej! Kdo je tady živý? Vendulo, jsem doma! zvolal hlasitě, ale nikdo neodpověděl.
Přehodil pohled na kuchyň manželky tam nebyla, pak do jedné místnosti prázdno, do další totéž. Hned mu upadly do očí změny: u zdi už nečekala dětská postýlka, zmizel komod, na kterém byl přebalovací stolek a kočárek, který jim darovali rodiče Venduly.
Štěpán se rozběhl k šatníku: polovina regálu, kde obvykle visely věci ženy, byla také prázdná.
Co to je? Zbláznila se? Odejela mě? pomyslel si.
Zavolal na tchýni, ale nikdo nezdvihl sluchátko. Pak zkusil Katku Vendulinou kamarádku. Ticho. Nakonec se mu podařilo dovolat Mikuláše manžela Karla.
Marečku, čau! Dej mi sluchátko Karla, nedokážu se k ní dostat, požádal.
Karel s dcerou teď jsou na vesnici, kde jsme oslavil Nový rok. V dálce jsou problémy se signálem, odpověděl Mikuláš.
Včera jsem přijel, protože mám dnes směnu. A oni ještě odpočívají, řekl. Proč potřebuješ Karla?
Myslel jsem, že možná ví, kde je moje Vendula. Přijel jsem od rodičů, a ona doma není. Všechno, co jsme pro dítě koupili, taky zmizelo, řekl Štěpán.
Hele, tvoje žena měla skoro za chvilku porodit. Ty jsi na svátky odjel a ona zůstala samotná? zeptal se Mikuláš.
Ona nechtěla jet. Ale měl termín desetého, jedenáctého ledna. Stihli bychom to snadno odjet, odpověděl Štěpán.
Všechno nejlepší, Štěpáne, jsi vážně v háji, usmál se kamarád.
Proč? nepochopil Štěpán.
Protože pravděpodobně už jsi svobodný. Blbče! Zavolej do nemocnice, určitě tam bude, poradil Mikuláš.
Deset dní předtím.
Nerozumím, Štěpáne, říkala po telefonu matka, proč máš během svátků sedět doma? Vendula nechce jet, tak pojď sám. Má termín za dva týdny, stihneš se vrátit.
Navíc se sejde skoro celé rodinné kmeny: teta Věra s dědečkem Jaromírem přijedou, Natálie s Viktorem, Olga s Pavlem. A my s otcem a Vítou s Glebem.
Víta si na svátky zarezervovala pokoj v venkovském hotelu přímo v lese. Na čtyři dny od třicátého prosince do druhého ledna.
Třicátého prvního bude v restauraci banket s pozvanými umělci. Zaplatila jsem za tebe, pak to vrátíš. Budeš u nás až do Vánoc, a 8. ledna odjedeš. Stačí včas na termín Venduly.
Vendula nechtěla jet:
Štěpáne, může mě chytit kdykoliv. Představ si to: všichni se baví, a najednou se mi spustí. Navíc ten hotel za městem stihne tam sanitka?
Ne, nikam nepojedu.
Správně, máma říká, že ženy dnes počítají své úrazy jako nemoci, a příchod dítěte jako hrdinský čin. Přivedla nás tři na svět, těhotenství skoro nevynechala a všechno zvládla.
Štěpán pochopil, že Vendula má v tom pravdu. Přesto si představoval, jak nudná bude novoroční noc doma jen se svojí ženou u skromného stolu Vendula už řekla, že se nijak zvlášť nevaří. Zarmoucel se.
Mezitím rodina v restauraci zapálí světla, zpívá, tančí a baví se.
Nakonec Štěpán odjel sám.
V tom venkovském hotelu byl opravdu veselý. Kolem půl první hodiny po půlnoci, když už byl Nový rok, Štěpán vyšel z sálu do lobby a chtěl zavolat Vendule, ale neozvala se.
No dobře, urážíš se, a mimochodem, i tak je to tvoje vina. Mohla by být tady a bavit se s námi, pomyslel si.
Další den matka vyslovila Štěpánovi svou výtku na snachu:
Vendulo ti ani nezavolala, nepozdravila nás s otcem. Vidíš, jak se rozzlobila! Kompletně jsi ji zničil, synku.
Nechápe, co je pravá rodina. Proto jsme tady všichni spolu, a ona tam sama. Ať si sedne a přemýšlí.
Vendula toho novoročního večera neměla na ně žádný zájem. Kdyby vůbec na někoho myslela, byl to Štěpán, ale rozhodně ne tety a jejich množství.
Její rodiče, když zjistili, že jejich dcera zůstala o svátcích sama, pozvali ji k sobě. Neměli v plánu žádnou velkou hostinu.
Vendulin bratr žil v hlavním městě, pracoval ve výrobě na nepřetržité směně, a takové volné víkendy neměl, proto rodiče chtěli oslavit Nový rok jen dvojice.
Třicátého prvního, v devět hodin večer, Vendula s matkou položily na stůl jídlo, a v tom okamžiku Vendulu napadlo.
Vyzvali sanitku. Matka odjela s Vendulou, otec je následoval svým autem.
Tentokrát Vendula přivítala Nový rok v nemocnici, a její rodiče dole v lobby oddělení. Vendula se stala matkou malého syna
Štěpán se rozhodl následovat přítelovu radu a zavolat do nemocnice.
Kolik? Včera jsem ji propustili, ozval se hlas z informačního centra.
Jak propustili? nedůvěřoval Štěpán. Už je tu dítě?
Ano. První ledna, v půl první.
A kdo ji z nemocnice vyzvedl? zeptal se.
Mladý muž, tuto informaci v rejstříku neuvádíme!
Štěpán pochopil, že vyzvednout Vendulu mohli jen rodiče, takže ona i dítě jsou u nich.
Koupil kytici růží a vyrazil k nim.
Zazvonil. Dveře otevřel zeť.
Poslouchejte.
Dobrý den, přišel jsem k Vendule, řekl Štěpán.
A proč? zeptal se Vendulin otec.
Vlastně jsem její manžel, odpověděl zeť.
Vendulo, zakřičel otec nahlas. Tady přišel nějaký chlap, říká, že je tvůj manžel. Chceš s ním mluvit?
Ne, ať jde, odpověděla Vendula z hloubi bytu.
Otec mávl rukama:
Nechce. Na shledanou, mladý muž! a zavřel dveře.
Štěpán stál chvíli a znovu zazvonil.
Tentokrát otevřela tchyně vysoká, robustní, hlasitá žena. Upřímně řečeno, Štěpán se jí trochu bál.
Něco ti uniká? zeptala se.
Nechte mě projít, odvážně začal. Mám právo
Nestihl to dokončit. Žena mu vytrhla květiny ze rukou a několikrát je rozmrskla po tváři.
Na jaké právo? Brzy ti to právník vysvětlí! A už nezavícej, moje vnouče spí, řekla, hodila kytici pod jeho nohy a zamkla dveře.
Štěpán se vydal domů. Po cestě si opakovaně otíral tvář růže byly krásné, ale s trny.
Doma nejprve zavolal matce.
Představ si, vůbec mě nedostali do bytu a ani syna nechtěli nechat podívat.
Neboj se, Štěpáne. Vendula se brzy vrátí s dítětem v náručí. A nevolej jí peníze posílat.
Ať rodiče krmí, pokud jsou tak chytří. Za týden nebo dva se vrátí. A teď jdi spát, zítra máš práci.
Štěpán tak učinil: večeřel knedlíky, které koupil v obchodě, a šel spát.
Spal klidně, protože netušil, že v tom bytě nocuje naposledy.
Když druhý den přišel z práce, všechny jeho věci, sbalené do krabic a černých pytlů, ležely na schodišti.
Zavolal. Dveře mu otevřela tchyně, majitelka dvojpokojového bytu, kde spolu žili Vendula a Štěpán.
No tak, drahý zeťi? Pamatuješ si adresu svého kolejního pokoje, nebo potřebuješ připomenout? Sbírej svoje věci. Všechno, co tu zůstane, zítra vyhodí uklízečka!
Štěpán musel přestěhovat se do kolejního pokoje.
Rozváděcí soud ho vyhnal z domu. V kolejích ho už nebavilo, chtěl si pronajmout vlastní byt, ale když dostal výplatu, ze které účetnictví odečítalo výživné a ještě pět tisíc korun na údržbu bývalé manželky, uvědomil si, že téměř nic nezbude na život.
Buď šetrnější! Musíš si šetřit na svůj vlastní byt, radil Mikuláš. Nic, Štěpáne! Nesměj se! Přinejmenším jsi Nový rok přivítal ve velkém stylu!
Vendula tři roky žila u rodičů, kteří se starali o malé Saše, zatímco jejich byt pronajímali.
A když Vendula nastoupila do práce, ona i Saša se zase přestěhovali do svého bytu. Po rekonstrukci už tam nic nepřipomínalo Štěpána a jeho rodinu.
Jaký je váš názor na Štěpánovo rozhodnutí? Napište své myšlenky do komentářů, dejte lajky.
**Ponaučení:** skutečná síla nespočívá v tom, kolik věcí dokážeme získat, ale v tom, jak dokážeme zachovat lidskost, porozumění a ochotu odpustit i když se zdá, že vše kolem se rozpadá.