Otec je o tebe mělo
– Miloši, vzpamatuj se, než bude pozdě! Ten kluk vůbec nevypadá jako ty! Ta tvoje Eliška ho má s bývalým a tebe do toho chtěla zatáhnout! Já to vím!
– Mami, už s tím přestaň! Tomáš je můj syn… Proč pořád děláš zbytečné problémy? Už jedu domů.
Hana Nováková vychovala svého syna sama. Mezi ní a Milošem byly vždycky skvělé vztahy: nikdy jí neodmlouval, nehádal se, ve škole se učil dobře. A když dospěl, stal se inženýrem, jak si maminka přála. Teď byl čas, aby si uspořádal i osobní život. Našla mu nevěstu, hodnou dívku Lucinku, dceru své kamarádky Antonie.
Na matčinu radu začal Miloš s Lucií chodit, ale romantika mezi nimi vůbec nešla, a po několika měsících se rozešli. Pak Miloš potkal Elišku. Jejich vztah se rozvíjel rychle a Miloš v sympatické dívce okamžitě poznal spřízněnou duši. Vzali se po třech měsících, k velké nespokojenosti Hany Novákové. A po půl roce Eliška otěhotněla. Narodil se chlapec a pojmenovali ho Tomáš. Všechno by bylo v pořádku, kdyby tchyně nevěstě nepřišla na chuť. Při každém setkání synovi brblala, ačkoliv od svatby uplynuly už čtyři roky:
– Podívej, na co tě proměnila? Takový zmatený, nepořádný…
– Mami, co to říkáš? Košile je jen trochu zmuchlaná z pračky…
– Pojď na jídlo! Ta tvoje asi nic neuvařila. Budeš hladový.
– Mami, já doma povečeřím. Eliška dobře vaří.
– Já ji znám… Koupí řízky nebo, nedejbože, knedlíky. A Lucinka chodí na cukrářský kurz. To je holka šikovná…
Miloš se bránil jak mohl. Snažil se neposlouchat matčina vyprávění a manželce samozřejmě žádná z těch obvinění nepředával. Všechny byly neopodstatněné. Ale Hana Nováková nadále vedla svou chladnou válku proti snaše. A jednou její taktika přinesla ovoce…
– Ahoj, synu… Tvá Eliška mě nebere na vědomí… Všude chodíš sám!
– Mami, jak by sem mohla chodit, když ji kouskuješ při každé maličkosti?
– Pokud kouskuji, mám důvod. Věř mi! A zatímco tu sedíš, ona asi chodí na schůzky s bývalým. Vím, kdo to byl. Ten nešikovný Karel! A ten kluk je celý on. Udělala si ho a ty teď budeš živit.
Toho večera se Miloš se svou matkou vážně pohádal. Už ho nebavily její námitky a neustálé rozhovory. Vrátit se domů se mu nechtělo.
– Tati, tati, ahoj! – běžel mu naproti malý Tomášek.
– Ahoj, synu. Jak se máš? Co jsi dělal?
– S mamkou jsme byli na hřišti. Byl tam strejda Karel. Koupil mi čokoládu. A džus!
V Milošově hlavě probleskla myšlenka — co když má máma pravdu. Večer vyslýchal manželku:
– Proč ses setkala s bývalým?
– Miloši, náhodou jsme se potkali. My jsme se jen procházeli a on šel kolem, tak jsme se dali do řeči. A pak nás doprovodil domů.
– A proč vůbec, doprovázet mou ženu a syna? Možná Tomáš není můj, ale jeho?!
– Miloši, co to mluvíš? Zbláznil ses?
Toho večera se manželé hodně pohádali. Poprvé od svatby. A od té doby byly hádky v jejich domě pravidelné. V jednu chvíli to Eliška nevydržela, sbalila si věci, vzala malého kluka a přestěhovala se do svého rodného města k rodičům.
Poté následoval rozvod a Milošovi byly přiděleny alimenty. Byl jistý, že dítě není jeho. Ale nerozhodl se bojovat, rozhodl se platit. Hana Nováková byla s novými okolnostmi více než spokojena. Zahájila kampaň na obnovení vztahu syna s tou “ideální nevěstou” Lucinkou.
A zvítězila. Miloš si vzal Lucii. A hned po svatbě ukázala svou pravou povahu. Muže buzerovala z jakéhokoli důvodu. Chtěla žít na vysoké noze, chutně jíst a sladce pít.
– Však se podívej na Markétu – její Pepa jí už kupuje druhý kožich! A Suchomelovi si koupili novou luxusní auto. A já, jako nějaká chudinka, chodím v loňském kabátu a jezdím starou Škodou! Kdo to kdy viděl!
Tak to trvalo dlouhých patnáct let. Miloš dřel na dvou pozicích, nepřetržitě, zatímco Lucie jezdila po letoviscích a nic si neodříkala. Děti nechtěla, přece “nejdřív si užít život a až potom…” Hana Nováková, když to viděla, chtěla také zasáhnout, ale snacha ji rychle utnula.
Jednoho dne volali Milošovi z nemocnice. Ukázalo se, že Hanu Novákovou odvezli s mrtvicí. Žena byla těžce nemocná a po propuštění z nemocnice potřebovala péči. Lucinka to hned dala jasně najevo:
– U postele té staré babice dny a noci sedět nebudu. Dej ji do domova důchodců.
– Luci, ale já bych z práce odešel…
– Jsi při smyslech? A z čeho budeme žít? Musíme ještě čtyři roky splácet úvěr na mé auto…
Nakonec Hanu Novákovou umístili do domova důchodců, Miloš odjel na svůj další pracovní závazek, a Lucie zůstala doma. Za měsíc Hana Nováková odešla navždy. Miloš se vrátil domů, aby svou matku doprovodil na poslední cestě, ale v rozrušení zapomněl oznámit svůj návrat manželce. Když otevřel dveře svým klíčem, spatřil pikantní scénu – manželka v objetí souseda… Nerozhodl se vyvolat hádku. Prostě si sbalil věci a přestěhoval se do matčina bytu.
Po pohřbu Hany Novákové seděl Miloš rozmrzele v jejím bytě. S hořkostí si vzpomínal na matčiny “cenné” rady. Proč jen je poslouchal… Teď je mu přes čtyřicet. Většina života za ním. A jak se ukázalo, ani rodina, ani děti, ani přátelé… Ani svou vlastní auto neměl — všechno bylo koupeno pro Lucinku… Přemýšlel o svém životě a vzpomněl na Elišku a Tomáše. Nikdy se nedozvěděl, čí je Tomáš syn, jeho nebo bývalého Elišky. Ale už je to patrně jedno…
A asi už Tomášovi bude devatenáct… Určitě je již dospělý… Zajímalo by mě, jak teď vypadá? – Miloš mluvil do prázdna a samozřejmě mu nikdo neodpověděl.
…Následujícího rána si rezervoval lístek na vlak a vydal se do Eliščina rodného města. Nalezl dům a vchod bez problémů. Zazvonil na známé dveře, ale nikdo mu neotevřel. “Možná jsou v práci” – pomyslel si a rozhodl se chvíli vyčkat poblíž domu. Stál asi dvacet minut, otočil hlavu a byl v šoku… K vchodu přicházel mladík, který byl přesnou kopií jeho samotného, jen dvacet let mladší.
– Tomáši… Tomáši… Synku…
– Co tady děláš? — chladně se zeptal Tomáš.
– Synu, jsem velmi vinen před tebou… Jak jsi jen vyrostl… A jak mi to vážně podobné, jako dvě kapky! A kde je máma?
– Mamka už není. Už dávno. Zemřela před deseti lety při dopravní nehodě…
– A ty? S kým bydlíš? Mohu ti nějak pomoci? Jsem připraven, cokoliv! Mám peníze. Stačí říct!
– Bydlím s babičkou. Nic nepotřebujeme.
– Ale synu. Já…
Miloš nemohl to dokončit. Tomáš odcházel do vchodu a zavřel dveře před jeho nosem.
– Synu! Synu, otevři! Jak je to možné, synu? Vždyť jsem tvůj otec! Otec!!!
Ještě dlouho stál před zavřenými dveřmi vchodu, vzlykajíc a mazající po tváři skryté mužské slzy. Možná to ale nebyly slzy, ale déšť? Poté přijel ještě několikrát, chtěl se s Tomášem sblížit. Prosil, žadonil, snažil se ospravedlnit. Ale Tomáš setrval na svém a spojení kategoricky odmítal…
