„Nic jsem nezapomněla.“
„Poslouchej, nějak často chodíš do nemocnice za sestrou, každý den tam letíš s plnými taškami,“ řekl nespokojeně Ondřej své manželce Aničce, když se zase jednou vrátila z nemocnice a posadili se k večeři.
„A proč tě to tak dráždí?“ zeptala se překvapeně Anička.
„No ne že by mě to dráždilo. Chápu, je to tvá vlastní sestra. Ale Katka není ve vážném stavu a má ještě jiné, kdo ji může navštěvovat. Manžela, dceru, syna s manželkou… Proč tam chodíš každý den? Nebo tam pracuje nějaký pěkný doktor a ty tam za ním každý den chodíš?”
„Co to plácáš za nesmysly, Ondřeji!“ okřikla ho Anička. „To tě napadlo kde? A mimochodem, Katčin ošetřující lékař je žena. Takže tvá teorie se sesypala jako domeček z karet…“
„Ne, Aničko, vážně, vysvětli mi to. Jaká je nutnost každý den po práci běhat do nemocnice za sestrou? Vstáváš teď v šest ráno, připravuješ různé šťávy, vývary… Potom po práci běžíš domů, sbalíš tašku a letíš do nemocnice za sestrou? Co to má být? Sebetrýznění nějaké, čestné slovo. Už jsi unavená, a nevyspalá. Podívej na kruhy pod očima…“
„Tak dobře, povím ti, jinak se stejně nezbavím tvých dotazů,“ povzdechla si Anička, uklízejíc ze stolu. „Teď udělám čaj a promluvíme si.“
„Dobře,“ zaradoval se manžel, „protože vážně vůbec nic nechápu…“
***
Sedmnáctiletá Anička Veselská po ukončení školy přijela do velkého města, aby zkusila štěstí na univerzitě nebo na vyšší odborné škole, jak to dopadne. Narodila se a vyrostla v malém městečku, kde nebyly možnosti pokračovat ve vzdělání a získat nějakou profesi. Ale Anička si velmi přála získat diplom a stát se právničkou.
Zkoušky na vysokou školu neudělala, ale podařilo se jí dostat na právní vyšší odbornou školu, čehož byla nesmírně šťastná. Opravdu se nechtěla vracet do městečka, kde nebyly žádné perspektivy. Nechtěla pracovat jako prodavačka jako její matka, ani žít v městečku.
Aničko rozhodnuta za každou cenu v městě uspět. Vystudovat, najít si práci a uspořádat svůj osobní život. Do městečka bude jezdit jen na návštěvy a rodičům pomůže, až se postaví na nohy. O tom, že se jí vše podaří, vůbec nepochybovala, měla velmi ambiciózní plány.
Na základní škole se Anička scházela s Víťou Kalašem, spolužákem. Ale Víťa na rozdíl od Aničky netoužil po městském životě a nechtěl opustit rodné městečko. Hned po škole začal pracovat na farmě, kde pracovali jeho rodiče, a pak plánoval jít na vojnu a dál pracovat na farmě… Takový život mu vyhovoval.
Aničko byla z takových perspektiv zděšená, a proto se s Víťou snadno rozešla, pochopivši, že on není hrdinou jejího románu. Budoucnost spolu nemají. Víťa, na druhou stranu, nebyl příliš zklamaný a za necelého půl roku, jakmile mu bylo osmnáct, se oženil s Alenou, která po něm dlouho toužila a on si ji konečně všiml.
Po nástupu na školu dostala Anička místo na koleji a začala si zvykat na nový život. Dívka se snažila studovat výborně, aby měla přiznanou vyšší stipendium. Rodiče jí měsíčně posílali peníze, takže Anička finančně nestrádala. Nebyla to žádná zlatá éra, ale nemusela trpět hladem nebo přílišným uskromňováním.
…Ten podzimní den si Anička pamatuje dodnes do nejmenších detailů… Jela autobusem, vracela se z vědecké knihovny, kde se připravovala na seminář z občanského práva. V knihovně se zdržela až do večera a dostala se do dopravní špičky, kdy se lidé vraceli z práce a městská doprava byla přeplněná.
Sotva se jí podařilo vtěsnat do narvaného autobusu, ale čekat na další nechtěla. A nebylo jisté, že ten další nebude stejně přeplněný… Mohla by čekat na zastávce celou hodinu, což se jí unavené vůbec nechtělo.
Když vystoupila z autobusu, kde se cítila jako sardinka v plechovce, s úlevou si povzdechla a v tu chvíli s hrůzou zjistila, že její taška byla proříznutá… Pot ji zalil chladem, když zjistila, že jí ukradli peněženku…
To nebylo nic neobvyklého, kapsáři často zneužívali přeplněnosti veřejné dopravy a nepozornosti cestujících… A najít viníka bylo prakticky nemožné.
Ale nejhorší bylo to, že Anička právě dnes dostala stipendium a včera přišel finanční příspěvek od rodičů, a všechny ty peníze byly v peněžence. Nezvládla je schovat pod matraci ve své posteli, jak to obvykle dělala. A teď byla peněženka pryč a ona zůstala bez koruny…
Situaci komplikovalo i to, že Anička nedávno telefonovala s rodiči a maminka jí řekla, že tatínkovi opožděně vyplácejí plat, a tak ji prosila, aby byla šetrnější, šetřila penězi, protože není jasné, kdy jí budou moci poslat další peníze.
Říci, že byla Anička v šoku, by bylo málo. Slzy jí tekly proudem z očí, nadávala si, že si peníze nepřesunula a že v autobuse nebyla dost opatrná. Vždyť slyšela o podobných případech. Nedávno takto vykradli její spolužačku ve trolejbuse. A teď se sama stala obětí kapsáře…
Jít na policii nedávalo žádný smysl. Co by tam mohla říct? Nezapamatovala si obličej žádného z lidí, se kterými cestovala. A najít zloděje bylo ještě těžší než hledat jehlu v kupce sena, prostě neskutečné.
Ten levný čínský peněženka už pravděpodobně leží někde v popelnici nebo v kanále, a peníze z něj si zloděj vzal … Všechny její peníze … A jak teď budu žít? Co budu jíst? Z potravin jí zbyl jen balíček margarínu, dvě cibule, čaj, trochu pohanky a těstovin. Na měsíc to samozřejmě nestačí.
„Proč brečíš?“ zeptala se Julie, spolubydlící, když viděla plačící Aničku.
Dívka jí řekla o nepříjemnosti, která ji postihla.
„Ach…,“ protáhla Julie. „To jsi měla smůlu. Ale sama jsi si vinná. Kdo nosí všechny peníze s sebou? A v autobuse sis měla tašku přitáhnout k sobě pevně, nebo aspoň peníze schovat do kalhot nebo podprsenky. Teď je taková doba, musíš být pořád ve střehu a dívat se na všechny strany… Jsi hloupá, Aničko… Ve studiu jsi výborná, ale jinak se chováš jako, promiň, hloupé kuře…“
Aničko to všechno dobře věděla a Julieiných slov jí nijak nepomohla… Ani se neobrátila, že jí spolubydlící nazvala hloupou slepicí. Přesně tak se teď cítila… Ale čas nelze vrátit a nic už nelze napravit. Peníze zpět nezíská a nějak musí žít.
Myšlenku zavolat rodičům přes telefonní budku Anička zamítla. Styděla se přiznat mamince a tatínkovi, že je taková roztržitá. Mají teď sami problémy s penězi, tatínkovi opožděně vyplácejí plat a žijí z toho, co maminka vydělá v obchodě. A ona skoro veškerou svou výplatu utrácí za potraviny. Je prostě nutné se stravovat, a kromě Aničky je tu ještě mladší sestra Katka…
Nejspíš se budu muset najít práci, uvažovala Anička. To je možné, ale kdo jí hned zaplatí? Nejprve by musela pracovat měsíc nebo alespoň dva týdny, aby dostala zálohu… I když zálohu asi nedávají těm, kdo právě nastoupili… Co teď dělat? Je to nějaká bezvýchodná situace…
„Chceš, abych tě seznámila s boháčem?“ neočekávaně navrhla Julie.
„S kým?“ nepochopila hned Anička.
„No tak, nejsi mimo. S bohatým sponzorem, který by tě podporoval výměnou za… no, chápeš asi sama. Nebo to musím vysvětlovat?“
„Není třeba, rozumím…“
„Dobře, že rozumíš. No, vypadáš dobře, tak určitě najdeš spoustu zájemců… A žila bys jako v bavlnce.“
Návrh Julie Aničce přišel zcela nevhod. Při pouhé myšlence stát se milenkou nějakého postaršího zbohatlíka, prodávat se za peníze, se Anička zachvěla… Věděla, že její spolubydlící se tímto živí a nemá finanční problémy, ale pro Aničko byly takové myšlenky naprosto odporné…
„No tak co, mám tě seznámit?“ zopakovala Julie.
„Ne,“ zavrtěla hlavou Anička a po chvíli se zeptala. „Julinko, nemohla bys mi půjčit nějaké peníze? Do stipendia. Nemám vůbec nic.“
„Promiň, ale půjčit nemůžu. Všechny jsem utratila za oblečení a kosmetiku, zbývá mi jen trochu na jídlo. Ale moje nabídka seznámení stále platí, pokud bys změnila názor. Myslím, na tvém místě bych si to ani nerozmýšlela. Víš, když nemáš co jíst, o svých morálních zásadách už nechtějí moc přemýšlet.
Aničko na Julieiny slova neodpověděla, otočila se ke zdi a znovu tiše plakala. A zanedlouho, aniž by si to uvědomila, usnula…
