V tu sobotu se Lenka rozhodla zajet do rodinného domu. Od smrti její matky uplynuly pouhé tři měsíce a celou tu dobu se nemohla přinutit sáhnout na matčiny věci. Dům stál prázdný, bez dozoru. Sousedi – samí důchodci, někteří už odjeli za dětmi, jiní pronajali byt nájemníkům. Kdysi vedle bydleli Novákovi, s jejichž dětmi si Lenka v dětství hrála, ale teď tam bydleli nějací podivní lidé, a tak neměla koho požádat o hlídání.
Manžel vyrazil na ryby za úsvitu, dospívající dcera v sluchátkách mávla rukou nad maminčiným pozváním na společný výlet. A tak si Lenka řekla: „Dost odkládání!“ Zajedu, podívám se, třeba začnu třídit věci, a pak zajdu za Květou – kamarádka ji dlouho zve na kávu. Přivolala si taxi, stojíc před domem, vzpomínala na ulici svého dětství – útulnou, tichou, se svou vůní a světlem. S každou minutou, co se taxi blížilo k domu, jí úzkost sevřela hrdlo – po rodičích se jí stýskalo až k bolesti.
Pár bloků od domu vystoupila, rozhodla se dojít pěšky. A čím víc se blížila, tím víc ji ovládalo podivné znepokojení. U branky zůstala stát jako přibitá.
„Co to…?“ zašeptala.
Okénko v domě bylo pootevřené, závěsy rozhrnuté, i když si byla jistá, že všechno pečlivě zavřela. Zámek – vytržený. Uvnitř jasně někdo byl. Nebo, co bylo horší – někdo tam ještě pořád byl.
Zavolat manželovi? Nedostupný. Rozhlédla se – na ulici ani živáčka. Krásný podzimní víkend, všichni rozjeli. Lenka přemýšlela, jestli nezavolat na policii, ale pak ji polechtala mrazivá myšlenka.
„Co když… to je Standa?“
V poslední době se choval divně. Byl odtažitý, občas ale náhle veselý, jako na přeskáčku. Třeba ta „rybařina“ byla jen zástěrka a on tu je s milenkou? Ta představa ji pálila v hrudi. Nechtěla tomu věřit, nedokázala si ho v té roli představit. Ale zároveň se té myšlenky už nedokázala zbavit.
Asi deset minut stála Lenka a upírala zrak do oken. A najednou – ženský smích. Zvonivý, šťastný, jako by si někdo užíval života… v jejím rodném domě! Všechno se jí uvnitř sevřelo.
Vtom – práskly dveře. Z domu vyšla štíhlá žena v krátkém županu a s ručníkem v ruce. Zamířila k přístavku se saunou.
„Zlato, no pojď se mnou! Samotné je to nuda!“ zavolala dovnitř.
Lence zatrnulo. Mladá, hezká… Samozřejmě, že ji vyměnil za takovou! A teď jí všechno do sebe zapadlo.
Sevřela zuby a rozhodně vykročila k brance. Prohlédla si dvůr, našla klacek a podepřela jím dveře sauny, aby jí ta „návštěva“ nepřekážela. Na verandě pak uviděla starý otcův řemen – těžký, s masivní přezkou. „Akorát,“ pomyslela si.
Vrazila dovnitř a uviděla prostřený stůl, láhev šampaňského a zapnutou televizi. A na gauči v obýváku – spal muž.
„Ty ničemo! Už máš dospělou dceru a ty…!“ vykřikla a rozmáchla se řemenem.
„A-a-á! Co to děláš?! Lenko… vždyť já jsem Péťa!“
Lenka ztuhla. Nebyl to Standa. Byl to Péťa – manželův synovec.
„Co tady děláš? Jak ses sem dostal?“
„No to mě podrž! Dveře byly jako z papíru! Nemám kde bydlet! Říkal jsem si, že dům stejně stojí prázdný, tak… chtěl jsem se tu s holkou trochu zabydlet.“
„S holkou?!“ Lenka zbledla. „A tobě to připadá normální? Tohle není ubytovna!“
„Ale no tak, Lenko, klidně si tu seď, pij čaj, a my tu chvilku pobudeme.“
„Ne! Okamžitě se sbalte! A nový zámek sem dáš. Sám!“ rozčílila se Lenka.
„Aničko…“ táhl Péťa. „Kde je?“
„V sauně. Zamčená. Zavřela jsem ji tam, aby nepřekážela. Příště si rozmyslí, kam chodí!“
Anička se brzy vyprostila a vletěla do domu, rudá vzteky.
„To je můj dům, Péťo, řekni jí to! Už jsem ti poslala peníze na nábytek!“
„Tvůj?“ usmála se Lenka. „Dům patří mé matce, a ty, zlatíčko, jsi jen naletěla šikovnému synovci.“
Anička vztekle vykřikla:
„Vrať mi peníze, podvodníku! Podám na tebe oznámení!“
„No to mě podrž…“ zamumlal Péťa.
Když se vše uklidnilo, Lenka zajela za kamarádkou a vypověděla jí celý příběh – od strachu přes saunu až po řemen. Květa se smála až k slzám.
„Lenko, ty jsi hrdinka! Já bych určitě hned volala policii. Ale ty – to jsi vyřešila sama.“
„Hlavní je, že to nebyl Standa,“ povzdechla si Lenka s úlevou. „Ale zámek – vyměním. A dveře. Kovové!“
„Za odvážné ženy!“ připila Květa a zvedla skleničku.
„Za nás!“ usmála se Lenka.