Nezvaní hosté v mém domě

Dobré zprávy

V tu sobotu se Alžběta rozhodla zajet do rodinného domu. Už tři měsíce uplynuly od smrti její matky, ale pořád neměla sílu zabývat se jejími věcmi. Dům zůstal prázdný, bez dozoru. Sousedé byli samí důchodci – někteří odjeli za dětmi, jiní pronajali své byty. Kdysi tu vedle bydleli Novákovi, s jejichž dětmi si Alžběta jako malá hrála, ale teď tam bydleli nějací podezřelí typci, a tak neměla na koho se obrátit o pomoc.

Manžel odjel za svítání na ryby, dospívající dcera se sluchátky na uších jen mávla rukou, když ji matka pozvala na společný výlet. A tak si Alžběta řekla: dost odkladů. Pojedu, podívám se, třeba začnu třídit věci, a pak zajedu ke Kamile – kamarádka už dlouho zve na kafe.

Zavolala si taxík a čekala u vchodu, zatímco si vybavovala ulici svého dětství – útulnou, tichou, s její vůní a světlem. S každou minutou, co se blížila k domu, jí rostl strach – stýskalo se jí po rodičích až k bolestivému sevření srdce.

Pár bloků od domu vystoupila a rozhodla se dojít pěšky. Čím víc se přibližovala, tím víc ji svíral podivný neklid. U branky ztuhla jako opařená.

„Co to…“ zašeptala.

Okno v domě bylo pootevřené, závěsy rozhrnuté, přestože si byla jistá, že všechno pečlivě zavřela. Zámek byl vytržený. Uvnitř někdo byl. Nebo, co bylo horší, pořád tam někdo byl.

Zkusila zavolat manželovi – volaný nedostupný. Rozhlédla se – ulice mrtvá. Krásný podzimní den, všichni pryč. Napadlo ji zavolat městskou policii, ale vtom ji projela mrazivá myšlenka.

„Co když… je to Václav?“

Poslední dobou se opravdu choval divně. Byl buď odtažitý, nebo najednou veselý, jako by měl dvě tváře. Možná byla „rybářská výprava“ jen zástěrka a on byl tady, s milenkou? Ten nápad ji pálil jako žhavé železo. Nechtěla tomu uvěřit, nedokázala si ho v té roli představit. Ale nedala se té myšlence jen tak odbýt.

Asi deset minut stála a zírala z okna. A pak to uslyšela – ženský smích. Čistý, radostný, jako by si někdo užíval života… v jejím rodném domě! Všechno v ní se stáhlo do klubíčka.

Vzápětí práskly dveře. Z domu vyšla štíhlá žena v krátkém županu, s ručníkem v ruce. Zamířila k přístavku se saunou.

„Zlato, pojď se mnou! Samotné je to nuda!“ zavolala do domu.

Alžběta ztuhla. Mladá, hezká… Samozřejmě, vyměnil ji za takovou! A teď jí to došlo.

Sevřela čelist a rozhodně prošla branou. Prohlédla si dvůr, našla klacek a podepřela jím dveře sauny, aby jí ta „návštěva“ nepřišla vhod. Na verandě pak uviděla otcův starý opasek – těžký, s masivním přezkou. „Tak to bude,“ pomyslela si.

Když vtrhla dovnitř, spatřila prostřený stůl, láhev šampaňského a puštěnou televizi. A v obýváku na gauči – spícího muže.

„Ty hajzle! Máš už dospělou dceru a ty tady…!“ vykřikla a rozmáchla se opaskem.

„A-a-a! Co to děláš?! Alžbě… vždyť já jsem Petr!“

Alžběta zůstala stát. Nebyl to Václav. Byl to Petr – manželův synovec.

„Co tady děláš? Jak ses sem dostal?“

„No ale… dveře byly jako z papíru! Nemám kde bydlet! Říkal jsem si, že dům stejně stojí prázdný, tak… jsem se tu s holkou ubytoval.“

„S holkou?!“ Alžběta zbledla. „A ty si myslíš, že je to v pořádku? Tohle není hotel!“

„Ale no tak, Alžběto, sedni si, dej si kafe, my tu pár dní pohodíme.“

„Ne! Okamžitě se sbalte! A nový zámek sem dáš! Sám!“ vyjela na něj.

„Jiřina…“ zabreptal Petr. „Kde je?“

„V sauně. Zamčeno. Zavřela jsem ji tam, aby nepřekážela. Příště si rozmyslí, kam chodí!“

Jiřina se brzy vyškrábala ven a vběhla do domu rudá vzteky.

„To je můj dům, Petře, řekni jí to! Už jsem ti poslala peníze na nábytek!“

„Tvůj?“ ušklíbla se Alžběta. „Dům patřil mé matce, a ty, drahá, jsi jen naletěla na šikovného synovce.“

Jiřina zuřivě vykřikla:

„Vrať mi peníze, podvodníku! Podám na tebe oznámení!“

„No to je teda…“ zamumlal Petr.

Když se vše uklidnilo, Alžběta odjela ke Kamile a vyprávěla jí celý příběh – od strachu přes saunu až k opasku. Kamila se smála až k slzám.

„Alžběto, ty jsi hrdinka! Já bych hned volala policii. Ale tys to vyřešila po svém.“

„Hlavní je, že to nebyl Václav,“ povzdechla si Alžběta s úlevou. „Ale zámek vyměním. A dveře. Plechové!“

„Za odvážné ženy!“ připila Kamila a zvedla sklenici.

„Za nás!“ usmála se Alžběta a připila si.

Rate article
Add a comment