Nezbytná volba

Dobré zprávy

Marie se otřásla při ostrém výkřiku:

“Ty parchantě!” Viktor zvedl těžkou tašku nad štěně, pak se obořil na ni: “Ty ses úplně zbláznila? Krmíš toulavý psy mým jídlem?”

Jednoho jarního dne Marie náhle pocítila silnou touhu po lásce. Stála před zrcadlem a zadumaně si prohlížela svůj odraz. “Jak ten čas letí,” povzdechla si. “Jako by to bylo včera, když jsem byla mladá jako kopretina, a teď… no, spíš jako zralá astra. Krásná, ale už s nádechem podzimu. Brzy přijde zima, a pak… je čas vzít život do vlastních rukou!”

Sedmatřicet let – věk, kdy už má člověk nabytou moudrost, ale krása ještě nevyprchala. Ideální čas pro odvážné kroky! Ale kde tu lásku hledat? V práci samé ženy, náhodné známosti na ulici nejsou pro ni, a internet jí připadal nedůvěryhodný.

Ale říká se přece: kdo hledá, najde.

A štěstí se na ni usmálo: v personálním oddělení se objevil nový kolega – Petr Novák. Vysoký, lehce při těle, s vlídným úsměvem a přísnými brýlemi. Přibližně v jejím věku. Marie hned zaznamenala jeho klidnou povahu a sebejistotu.

Konkurence ovšem nebyla malá. Třeba jen Hanka, mladší personální referentka: svěží jako laň, s dlouhýma nohama, plnými rty a řasami, které svým mávnutím snad mohly vyvolat vichřici.

Marie zprvu ztrácela naději. Jak může ona, skromná a usedlá, soupeřit s takovou kráskou? Petr přece ani nepozdvihne zrak a padne Hankě k nohám, oslepen její mladostí a drzým šarmem.

Ale mýlila se. Hanka se kolem něj motala jako páv, ukazujíc výstřih, pak zase štíhlé nohy, ale on zůstával chladný:

“Hanko, potřebujete něco? Dohotovím to a pomůžu.”

A přitom se jí díval zpříma do očí, ignorujíc její triky.

Když však Marie jednou přinesla do práce svůj speciální jablečný závin, Petr náhle ožil:

“Marie, vy jste čarodějka! Takový závin pekla moje babička. Jako bych se vrátil do dětství!”

Byl to podivný kompliment. Marie rozhodně nechtěla dospělému muži připomínat jeho babičku. Potřebovala muže, ne kluka nostalgicky vzpomínajícího na minulost. Ale po zvážení usoudila, že je to lepší než nic.

Navíc Marie pochopila: Petr miluje domácí jídlo. A vařit uměla a milovala, i když z toho měla problémy – kdysi nosila velikost 38, teď už měla 42. Proto začala do práce nosit své kulinářské výtvory: radost pro kolegy, a ona sama toho méně snědla.

A tak přes záviny a bramboračku našla Marie cestu k Petrovu srdci. Prostá, banální, ale účinná – přes žaludek. A brzy jejich vztah rozkvetl: květiny, komplimenty, dlouhé rozhovory.

“Je to zvláštní, Petře,” svěřila se mu jednou Marie. “Zrovna jsem začala snít o lásce, a tu se objevíš ty. Takový… skutečný. A já, přiznávám, zprvu myslela, že nemám šanci. Zvlášť s tou Hankou, která před tebou skoro tancovala.”

“Hanka?” upřímně se podivil Petr. “Ale ne, o čem to mluvíš? Takových jako ona jsou miliony: nalepené řasy, nehty dlouhé, nohy vždycky na odiv. Myslí si, že z nich jsou muži pryč. Ne, děkuji, to nechci. Žena má být skutečná: laskavá, příjemná, hospodárná. Jako ty, Mário.”

“Tak je to tady, moje štěstí!” jásala Marie v duchu. “I když dlouho bloudilo, nakonec mě našlo!”

Zdálo se, že Petr nemá žádné chyby. Ale bohužel, ideální lidé neexistují…

Jejich vztah trval už půl roku a věci směřovaly k svatbě. Možná by k ní i došlo, nebýt toho pochmurného listopadového večera.

Počasí ten den jako by se zbláznilo: chvílemi lilo, chvílemi padal mokrý sníh a vítr měnil směr, jako by si s lidmi hrál. Marie a Petr, ruku v ruce, spěchali domů, schovávajíce se pod deštníkem.

“Koukej, kotě!” vykřikla najednou Marie a zastavila se.

Pod lampou, třesouc se zimou, sedělo malé černé kotě. Promočené, špinavé, ubohé.

“Ale nech toho, Mário, pojď! Mrznu a mám hlad,” tahal ji Petr za rukáv.

“Počkej chvilku,” sklonila se Marie ke kotěti. “Pojď sem, mrňousi.”

“Mário, to myslíš vážně?” ohradil se podrážděně Petr. “Tvůj skoro snoubenec je hladový a promočený, a ty se motáš s toulavou kočkou!”

“Vezmeme ho,” řekla Marie rozhodně a schovala kotě pod kabát. “Nerzuč, Petře, jemu je hůř než nám.”

“Bláznivá kočkomilka,” zamumlal a vykročil vpřed.

Marie s kotětem za ním pospíchala.

“Neboj, je hodný, jen bručí,” šeptala kotěti.

Ale doma se Petrova laskavost vytratila.

“Dej mu najíst, když už jsi ho přitáhla, a vyhoď ho!” prohlásil.

“Jak to – vyhodit? Ven? Tam je sníh, déšť, zima! Je malý, bezbranný!” rozhořčila se Marie.

“Mário, neblbni. Venku takových koček běhá spousta. Nebudeš je snad tahat všechny domů? Udělala jsi dobrý skutek – a dost. Vyhoď ho, já mám taky hlad!”

“Ne, Petře, nevyhodím ho. Jak to nechápeš?”

Ale Petr rozumět nechtěl.

“Nesnáším kočky!” prohlásil rozhodně. “A vůbec, zvířata v domě jsou zbytečná. Mají být užitečná: maso, mléko, vlna. Ale tvoje kočky jsou k ničemu. To doma nechci!”

Marie jako by viděla jiného člověka. Chladného, sobeckého, vypočítavého.

“Zaprvé, to je můj dům,” řekla pevně. “A já zvířata miluji. A zadruhé, řekni mi, Petře: vybíral sis snad i manželku podle ‘užitku’?”

“No, a co je na tom špatného?” zaváhal. “Ano, chci, aby žena nejen lakovala nehty, ale také vedla domácnost. To je normální!”

“Tak to je ono,” řekla Marie tiše. “Takže já jsem pro tebe užitečná.Tak jako její kočka, i Marie nakonec našla člověka, který ji miloval i s její láskou ke zvířatům, a spolu žili šťastně až do konce života.

Rate article
Add a comment