Nečum na cizí peníze
– Zase jsi utratila víc, než rozumně můžeš!
Aneta si povzdechla. Takový výkřik, nebo něco podobného, zahajoval téměř každý její rozhovor s manželem v poslední době, kdykoliv mu ukázala něco z nově pořízených věcí. Poslední dobou si Aneta dokonce přestala cokoliv chvástat před Petrem, ať už to byl nový svetr, boty nebo kabelka. Ovšem manžel si přirozeně nemohl nevšimnout novinek v jejím šatníku. A pohádat se.
I když objektivně Petru nic vyčítat nemohla. Vydělávala stejně jako on a na rodinném rozpočtu se oba podíleli půl na půl. I kdyby chtěl, Petr nemohl říct, že by ženu živil nebo že by víc přispíval na společné výdaje. Ale z nějakého důvodu každá nová Anetina koupě pro sebe teď začala u něj způsobovat rozhořčení.
Aneta nechápala, v čem je problém. Rodina nežila v nouzi – hypotéku spláceli v klidu, mohli si dovolit pěknou letní dovolenou a po všech měsíčních výdajích jim zůstávalo dost peněz na drobné radosti jako nová oblečení. Ale najednou u jejího manžela se objevila ta nečekaná lakomost. Aneta dlouho přemýšlela, co by mohlo být příčinou. S Petrem se znali dlouhá léta – potkali se na prvním ročníku vysoké školy, sympatie přerostly ve zamilovanost a posléze v silnou vazbu a nakonec v lásku. Vzali se ihned po ukončení studia. A teď už byli pět let manželé. Docela šťastní – doposud.
Petr pracoval v právní firmě, zabýval se občanským právem a sliboval velkou kariéru – předpokládali, že se časem stane partnerem. Aneta pracovala ve velké realitní kanceláři, starala se o účetnictví. Jejich pracovní rozvrh zatím neumožňoval přemýšlet o dítěti – i když už měli oba devětadvacet let. A rodiče jim několikrát naznačovali, že by bylo načase uvažovat o dětech.
– Anetko, už nedělej drahoty, – říkala její matka Věra, štíhlá, sportovně vyhlížející žena. – Pozdní porod je riskantní, dítě může být nemocné.
Sama Věra porodila Anetu ve třiatřiceti, což jí dcera často připomínala, poukazujíc, že nemá žádné vrozené vady nebo nemoci. Na to Věra jen krčila rameny:
– Měla jsem štěstí. Ale ty neriskuj, já jsem měla štěstí, tobě se to nemusí povést! Štěstí je vrtkavé.
V tu chvíli se obvykle suše plivla přes levé rameno nebo se pokřižovala. A Aneta povzdechla – pro sebe. Protože přesvědčit mámu se nedalo.
Rodiče Petra také nezaostávali a naléhali na syna, že by už měli mít vnoučata. Dvě, a nejlépe tři.
– Všechno máte, – začal vtíravě Petrovův otec, – byt, auto, práci. Peněz je dost. Nech ji, ať už rodí! Ženský jsou přece od toho.
– Ale nenuť ho! – přidávala se jeho manželka jakoby naštvaně. – Ženský toho umí spoustu! Ale, Petře, opravdu, pospěš si, když vidíme, jak nám utekl čas, a chtěli bychom si vnoučata pochovat!
Takhle šel čas. A Aneta a Petr si už pomalu zvykali na tyto hovory, přijímajíc je jako nevyhnutelné zlo. Ale rodiče se, samozřejmě, uklidňovat nechtěli. Když viděli, že pouhé domlouvání k ničemu nevedou a mladí manželé stále nespěchají s pořízením potomstva, přešli na aktivnější taktiku.
Anetina matka, překvapivě veselá a aktivní, najednou takzvaně “onemocněla”. Přestala se věnovat své oblíbené chůzi s holemi a plavání, a při každém setkání s dcerou neopomněla zmínit, jak je pro ni těžké dělat i domácí práce. Manžel Věry jen mlčel, otevíral ústa jen tehdy, když potřebovala potvrzení svých slov. Pak krátce přikývl, díval se do podlahy a okamžitě se otočil, jakoby mu rozhovor byl nepříjemný.
Aneta doslova věděla, že je to jen lež a manipulace. Její matka neměla kromě lehce zvýšeného tlaku žádné vážné onemocnění. Věra byla navíc výjimečně zdravá. Od mládí sportovala, dokonce se účastnila krajských soutěží a získávala ceny. A ani do šedesátky neztratila formu. Aneta si nepamatovala, že by její matka byla kdy nemocná něčím vážnějším než obyčejnou rýmou, a i ta u ní probíhala lehce.
Takže neustálé hovory o údajném špatném zdravotním stavu byly jen lež. Aneta zřetelně viděla, že matka vypadá zdravě, s chutí jí oblíbené perníčky a zeleninové saláty. A když Aneta přišla na návštěvu, na stole vždy byl masový koláč a nějaká složitá polévka – jídla, která by těžce nemocná ženě nepřipravila.
Petr, poslouchající Anetiny stížnosti na nešikovné pokusy její matky o manipulaci, se jen usmíval.
– Říká, že brzy zemře a nestihne si pochovat vnoučata, že? – Objal manželku kolem ramen a políbil ji na spánek, jemně se dotýkaje kůže rtama. – Neber si to osobně, Aneto. Jen chtějí urychlit události. A my spolu jsme už vše rozhodli, že?
Manželé opravdu měli plán. Aneta bude pracovat ještě rok – aby získala dostatečnou praxi, která jí po mateřské dovolí najít práci srovnatelnou s předchozí – a pak skončí. Postará se o své zdraví, podstoupí potřebná vyšetření, na která jí stále chybí čas. A pak spolu s manželem pořídí děťátko. A možná i dvě.
Ale zatím neměli v úmyslu rodiče zasvětit do svých plánů. Ti by jistě křičeli “proč tak dlouho čekat”, ale vyvádět a dráždit tak už i tak vytočené lidé ani Aneta, ani Petr nechtěli. Takže téma budoucích potomků manželé řešili výhradně mezi sebou.
A všechno šlo jakž takž normálně, až na nářky Věry na téma údajně rychle se zhoršujícího zdraví, až do nedávna. Dokud Petr nezačal z ničeho nic manželce vyčítat přehnané výdaje.
Aneta nějakou dobu nechápala, co se děje. Pak si sedla a začala procházet své výdaje v bankovní aplikaci na telefonu. Možná opravdu začala na sebe více utrácet, aniž by si to uvědomila? A Petr, jako starostlivý manžel a hospodář, se ji snažil varovat?
Nicméně analýza výdajů v aplikaci ukázala, že zůstaly na stejné úrovni. Aneta odložila telefon a zamyslela se. Tak tedy nejsou důvody k výčitkám. Možná Petr má nějaké problémy v práci a bojí se, že rodině začnou chybět peníze?
Aneta se rozhodla o tom s mužem promluvit. A o víkendu, když oba sedli do obýváku s uvařenou kávou, vyjádřila své podezření.
Petr zavrtěl hlavou, odstavil šálek nedopité kávy.
– Ne, Aneto, v práci je všechno v pohodě. Opravdu. Nemusíš se tím znepokojovat, takové věci bych ti netajil.
– Tak v čem je problém? – zeptala se Aneta přímo. – Podívej, zkontrolovala jsem své výdaje – nejsou vyšší.
Vytáhla telefon a ukázala mu grafy v bankovní aplikaci. Petr prolistoval grafy a zamračil se.
– Minulý měsíc jsi dokonce utratila méně, – dodala Aneta, nechápajíc, proč se manžel tváří kysele. – Jde tedy o co?
– Je to máma, – přiznal se Petr neochotně. – Hučí mi do hlavy, že musíme šetřit, jinak na dítě nebudeme mít peníze, že bychom měli spořit, ale my všechno proplácáme…
– Takže to byla ona? – pomalu řekla Aneta, už začínajíc chápat, co – nebo kdo – stojí za Petrovými vyčítavými poznámkami ohledně výdajů. – Tvoje máma počítá moje peníze?
Manžel provinile kývl. Aneta se chtěla rozčílit, ale místo toho se zasmála.
– To je teda liška mazaná! – zavrtěla hlavou. – Uvědomuješ si, že tvá máma chtěla na nás takto zatlačit? Nejdřív nás donutit šetřit, a pak by přišla s řečí o tom, že máme úspory, a tak bychom si už měli pořídit vnoučata.
– Já vím, – neochotně řekl Petr. – Ale jak jí to vysvětlit?
– Nijak, – Aneta pokrčila rameny. Zamyšleně se podívala na svůj šálek s posledním zbytkem kávy. – Petře, co kdybychom jim řekli o našich plánech? Jo, budou křičet, že otálejme, ale my jim vysvětlíme situaci tak, jak je. Se svou praxí a ostatním. Myslím, že to pochopí. A i kdyby ne – hůř už nebude.
– Jo, asi máš pravdu, – protáhl manžel.
– Zítra je neděle, pozveme je na čaj a v rodinném kruhu to všechno probereme. Dobře? Upeču něco. Tvoji rodiče milují moje máslové sušenky, mohla bych je připravit.
– Tak jo. – Petr objal ženu a jako vždy ji políbil na spánek. – Máš pravdu, lepší je to řešit otevřeně, než plánovat za zády.
