«Já nezapomněla!»
– Babi, představ si, že jsme dneska našli na pláži zlatý prstýnek! V písku! Táta náhodou sáhl do písku a tam bylo prstýnek!
– No to si děláš srandu?!
– Jo, babi, nevěříš?!
– Samozřejmě věřím, milá.
– A táta ho hned dal mámě! Dokonce tam byl i štítek!
– Štítek?!
– Jo! Táta vysvětlil, že prstýnek pravděpodobně nějak omylem z klenotnictví spadl do písku.
– Do písku?!
– Jo, babi!!! Tak nám a mámě to vysvětlil. Že to není od utopence nebo ukradený prstýnek!
– No, jestli to tak táta říkal…
– Jo, babi! A říkal, že tam takových prstýnků je hodně! S Alešem ještě týdny hloubíme ten hloupý písek každé odpoledne! Chceme najít alespoň jeden malý prstýnek.
– Už se Alešovi přestal kašel?
– Jasně, přestal. Kdy by měl čas kašlat?! Víš, kolik tu je práce?! Jak se daří Maxovi?
– V pohodě. Co tam jíte?
– Babi, neměň téma. Ukaž ho!
Babička otočila kameru telefonu na psa. Max vedle ní ležel a pozorně poslouchal rozhovor.
– Tak, pozdrav se, Maxi.
– Babi, proč je tak smutný?!
– Je v pohodě, milá.
– Ne! Já vím, jak vypadá v pohodě! Maxi!!! Co tam děláš?!
Max měl pocit, že slyší známý a blízký hlas. Vrtěl ocasem.
– Dobře, milá, já se musím balit na chatu. Jak dlouho tam ještě budete?
– Máma chce zůstat ještě dva týdny.
– Dva týdny?! – babička se podívala na Maxe.
– Jo, je nám tu dobře! Kéž bychom ještě našli prstýnek… Maxi, chceš prstýnek na obojek?!
– Zatím, milá.
***
– Mami, ahoj! Lída říkala, že je něco naléhavého?
– Jo. Kdy přiletíte?
– Nevím. Tady je fakt dobře. Možná ještě pár týdnů. A co se děje?!
– Nic! Max nejí vůbec!
– Jak to nemá jíst?!
– No prostě nejí. Od té doby, co jste odletěli, jen spí a kouká z okna, a při sebemenším zvuku na chodbě běží ke dveřím a štěká.
– Dáváte mu určitě to krmivo, co má rád?!
– Ne, krmíme ho syrovými bramborami! Samozřejmě, že krmivem!
– Sakra.
– No, to ti říkám. Zhubnul, víš, jak?!
– Ukaž ho?!
Babička ukázala spícího Maxe.
– Vidíš. Kůže a kosti.
– Možná by měl k veterináři?!
– K jakému veterináři?! Jsi normální?! Stýská se mu! Už měsíc jste pryč! Nikdy jste ho tak dlouho nenechali!
– Mami, uděláme to tak. Objednám vás k veterináři. Vezmi ho tam, prosím.
– No, dobře.
***
– Mami, ahoj! Jak to šlo?
– Och… Ahoj. Bylo to náročné. Vytíl veterináře, když ho chtěl zvážit. Nemohla jsem ho udržet, museli jsme mu nasadit náhubek kvůli ultrazvuku.
– Sakra.
– No, to ti říkám. Utekl do rohu a vrčel. Kde vzal tu sílu, není jasné.
– No a co říkal doktor?
– Říkal, že by měl udělat krevní test. Zvenku je vše v pořádku. Pravděpodobně má stres.
– Proč?
– Proč?! A ty ještě musíš klást otázky???
– Mami, nekřič! I my jsme nervózní.
– No, dělejte, co chcete…
***
– Mami, ahoj. Proč tak pozdě?
– Mám pocit, že sotva dýchá.
– Jak?! Zítra ráno máme let. Mami, klid. Neplač.
– Několik dní už nic nejí. Dřív aspoň trochu…
Někdo z dětí se zezadu zeptal:
– Babi, proč pláčeš?
– Zlatíčko, Max je na tom špatně.
– Táta říkal… No, přece zítra přiletíme!
– Bojím se, že už možná…
Najednou se na kameře babiččina telefonu objevila dívčina tvář.
– Ne!!! Babi, přilož telefon k němu a zapni hlasitý odposlech!
– Zlatíčko, on…
– Přilož to!!!
Přiložila telefon ke spícímu psovi.
– Maxi, slyšíš mě?! Zítra přiletíme! Vím, že jsi na nás naštvaný. Myslíš si, že jsme na tebe zapomněli! Maxi, poslouchej mě!
Pes se zvedl. Poslouchal pozorně.
– Taky se zlobím, ale pak to zapomenu. No a co pak?! Žít celý život smutně a uraženě?
Pochop, Maxi, ty jsi Novotný! A Novotní, když je to těžké a děsivé, se nevzdávají. Maxi Novotný, myslíš, že jsem zapomněla, jak jsi tehdy skočil na pitbulla, když se do mě pustil?
Byl jsi o polovinu menší, ale zachránil jsi mě! Dostal jsi to tehdy. A myslíš si, že po tomhle jsem na tebe zapomněla?!
Pes slabě zavrtěl ocasem.
– Maxi Novotný, prosím tě, jdi do kuchyně a sněz ty hnědé kousky! Na kuchyň pochodem vpřed!
Pes pomalu šel do kuchyně a začal jíst ze své misky.
***
Když ráno přiletěli, Max je odpustil. Ale ne hned. Asi o pět minut později. Nejdřív se otočil, odešel do svého kouta, a pak se všem vrhnul lízat. Špinaví byli. Z cesty.