«Nezapomněla jsem!»
– Babi, představ si, dneska u jezera jsme našli zlatý prsten! V písku! Táta náhodou strčil ruku do písku a tam byl prsten!
– No to si děláš legraci?!
– Ale babi, fakt, nevěříš?!
– Samozřejmě ti věřím, milá.
– A táta ho hned dal mámě! Dokonce na něm byla i cedulka!
– Cedulka?!
– Jo! Táta vysvětloval, že se prsten asi nějak ztratil z obchodu se šperky a skončil v písku.
– V písku?!
– Ano, babi! Tak nám to táta vysvětlil. Říkal, že to určitě není prsten z nějaké nehody nebo ukradený!
– No, když to tak říkal…
– Jo, babi! Říkal, že tam takových prstenů může být hodně! S Jardou tam celý týden hrabeme v písku. Doufáme, že najdeme aspoň nějaký malý prstýnek.
– Už Jardovi přešel kašel?
– Samozřejmě, že přešel. Kdy by kašlal?! Máme tady tolik práce! Jak se má Max?
– Dobře. Co tam jíte?
– Babi, neodváděj pozornost. Ukaž ho!
Babička otočila kameru svého telefonu na psa. Max ležel vedle a pozorně poslouchal rozhovor.
– Tady je. Pozdrav, Max.
– Babi, proč vypadá tak smutně?!
– Je v pořádku, milá.
– Ne! Vím, jak vypadá normálně! Max!!! Co se to tam děje?!
Maxovi se zdálo, že slyšel známý hlas. Zavrtěl ocasem.
– Tak dobře, milá, musím se sbalit na chatu. Jak dlouho tam ještě budete?
– Máma chce zůstat ještě dva týdny.
– Ještě dva týdny?! – babička pohlédla na Maxe.
– No jo. Líbí se nám tady! Ještě kdybychom našli prsten… Max, chceš prsten na obojek?!
– Ahoj, milá.
***
– Mami, ahoj! Říkala Lída, že je něco důležitého?
– Ano. Kdy přiletíte?
– Nevím. Je tady tak krásně. Možná ještě pár týdnů. Proč?
– Nič, Max skoro nejí!
– Jak to, že nejí?!
– No prostě nejí. Od té doby, co jste odjeli, jen spí a kouká z okna, a při sebemenším hluku na chodbě běží ke dveřím a štěká.
– Opravdu mu dáváte ten správný krmivo?!
– No přece ho nekrmíme syrovými bramborami! Samozřejmě, že krmivem!
– Kruci.
– No přesně. Zhubnul, víš jak?!
– No ukaž!
Babička ukázala spícího Maxe.
– Vidíš. Samá kůže a kosti.
– Možná by měl jít k veterináři?!
– K jakému veterináři?! Jsi normální?! Stýská se mu po vás! Už jste měsíc pryč! Nikdy jste ho tak dlouho nenechávali!
– Mami, uděláme to tak. Objednám vás k veterináři. Prosím, vem ho tam.
– No dobře.
***
– Mami, ahoj! Jak to šlo?
– Ach… Ahoj. Byli jsme tam. Kousl veterináře, když ho chtěl vážit. Neudržela jsem ho. Museli jsme na něj dát náhubek, aby udělali ultrazvuk.
– Kruci.
– No přesně. Schoval se do kouta a vrčí. Kde vzal tu sílu, to netuším.
– A co řekl doktor?
– Říkal, že by měl dát krev. Jinak je to v pořádku. Asi je ve stresu.
– Proč?
– Proč?! Ty se ještě ptáš???
– Mami, křičet nemusíš! My jsme taky na nervy.
– Ale dělejte si, co chcete…
***
– Mami, ahoj. Proč voláš tak pozdě?
– Mám pocit, že skoro nedýchá.
– Cože?! Máme letadlo ráno. Mami, klid. Neplač.
– Několik dní nic nejedl. Dřív aspoň trochu…
Někdo z dětí zpozadu zašeptal:
– Babi, proč pláčeš?
– Miláčku, Maxovi je zle.
– Táta říkal… Ale my přece přijedeme zítra!
– Obávám se, že možná…
Najednou se na babiččině kameře objevil obličej holčičky.
– Ne!!! Babi, dej telefon k němu a zapni hlasitý odposlech!
– Miláčku, on…
– Dej ho tam!!!!
Přiložila telefon ke spícímu psovi.
– Maxi, slyšíš mě?! Zítra přijedeme! Vím, že jsi na nás naštvaný. Myslíš, že jsme na tebe zapomněli! Maxi, poslouchej mě!
Pes se trochu zvedl. Pozorně poslouchal.
– Taky mám občas vztek, ale pak to přejde. No, jaký to má smysl?! Celý život být smutný a naštvaný?
Pochop, Maxi, jsi Zdráhal! A Zdráhalovi, když je těžko a mají strach, nevzdávají se! Max Zdráhal, myslíš, že jsem zapomněla, jak jsi tenkrát skočil na toho pitomého rotvajlera, když na mě zaútočil?
Byl jsi o polovinu menší než on, ale ochránil jsi mě! Dostal jsi za to pěknou nakládačku. A myslíš, že bych na tebe po tom mohla zapomenout?!
Pes slabě zavrtěl ocasem.
– Max Zdráhal, žádám tě, jdi do kuchyně a jez ty hnědé granulky! Šup na kuchyň!
Pes pomalu došel do kuchyně a začal jíst krmivo ze své misky.
***
Když ráno přiletěli, Max jim odpustil. Ale ne hned. Trvalo mu to pět minut. Nejprve se otočil, odešel do svého kouta, a pak se vrhnul na všechny, aby je olízal. Byli přece špinaví. Z cesty.