«Nezapomněla jsem!»
– Babi, představ si, dnes jsme na přehradě našli zlatý prstýnek! V písku! Táta náhodou strčil ruku do písku a našel ho!
– To myslíš vážně?!
– Ano, babi, nevěříš?
– Samozřejmě, že věřím, drahoušku.
– A táta ho hned dal mámě! Byla tam dokonce cedulka!
– Cedulka?!
– Ano! Táta vysvětlil, že se prstýnek asi nějak ztratil z klenotnictví do písku.
– Do písku?!
– Ano, babi!!! Takhle nám to táta vysvětlil. Že to není z nějaké nehody ani kradený prstýnek!
– No, jestli to táta říkal…
– Ano, babi! A říkal, že takových prstýnků je tam spousta! S Alešem ještě celý týden budeme celé dny kopat v tom písku! Aspoň jeden malý prstýnek najít.
– Už Alešovi přešel kašel?
– Samozřejmě, že přešel. Kdy by měl kašlat?! Má tady spoustu práce! Jak se má Max?
– Dobře. Co tam jíte?
– Babi, neodbíhej od tématu. Ukážeš ho?!
Babička otočila kameru telefonu na psa. Max ležel vedle a pozorně poslouchal rozhovor.
– Tady je. Pozdrav, Max.
– Babi, proč vypadá tak smutně?!
– Je v pořádku, drahoušku.
– Ne! Já vím, jak vypadá, když je v pohodě! Max!!! Co se děje?!
Maxovi se zdálo, že slyší známý hlas. Zavrtěl ocasem.
– Dobře, drahoušku, musím se chystat na chatu. Jak dlouho tam ještě budete?
– Máma chce zůstat ještě dva týdny.
– Dva týdny?! – babička se podívala na Maxe.
– No jo. Je nám tady dobře! Jen kdybychom ještě našli prstýnek… Max, chceš prstýnek na obojek?!
– Pa, drahoušku.
***
– Mami, ahoj! Řekla Lída, že je něco naléhavé?
– Ano. Kdy se vracíte?
– Nevím. Je tady moc krásně. Možná ještě pár týdnů. Proč?
– Nic! Max vůbec nejí!
– Jak to, že nejí?!
– Prostě nejí. Od doby, co jste odjeli, jen spí a kouká z okna a při sebemenším šramotu u dveří utíká a štěká.
– Dáváte mu určitě ten správný krmivo?!
– Ne, dáváme mu syrový brambory! Samozřejmě, že krmivo!
– Sakra.
– No, sakra jo. Zhubnul, víš jak?!
– Tak to ukaž!
Babička ukázala spícího Maxe.
– No, kůže a kosti.
– Možná by měl jít k veterináři?!
– K jakému veterináři?! Jsi normální?! Chybíte mu! Už jste pryč měsíc! Nikdy jste ho tak dlouho nenechali!
– Mami, udělej to tak. Objednám vás k veterináři. Vezmi ho tam, prosím.
– No dobře.
***
– Mami, ahoj! Jak to šlo?
– Uf… Ahoj. Byli jsme tam. Kousl veterináře, když ho chtěl zvážit. Nedokázala jsem ho udržet. Museli jsme mu dát náhubek, aby se dalo udělat ultrazvuk.
– Sakra.
– No, sakra jo. Stáhl se do rohu a vrčí. Kde vzal tu sílu – nevím.
– Tak co veterinář říkal?
– Říkal, že musí na krevní testy. Vizuálně je v pořádku. Asi má stres.
– Proč?
– Proč?! Ty se ještě ptáš???
– Mami, nekřič. My jsme taky nervózní.
– No, dělejte si, co chcete…
***
– Mami, ahoj. Proč tak pozdě?
– Mám pocit, že sotva dýchá.
– Jak to?! Máme let ráno. Mami, uklidni se. Neplač.
– Několik dní nejí. Dřív aspoň trošku…
Někdo z dětí zezadu se zeptal:
– Babi, proč pláčeš?
– Drahoušku, Maxovi je špatně.
– Táta říkal… No, přece zítra přiletíme!
– Bojím se, že možná…
Najednou se objevil na babiččině telefonu obličej holčičky.
– Ne!!! Babi, dej telefon blíž k němu a zapni hlasitý odposlech!
– Drahoušku, on…
– Dej to blíž!!!!
Přisunula telefon ke spícímu psovi.
– Maxíku, slyšíš mě?! Zítra přiletíme! Vím, že ses na nás naštval. Myslíš si, že jsme tě zapomněli! Maxíku, poslouchej mě!
Pes se posadil. Pozorně poslouchal.
– Já se taky někdy zlobím, ale pak zapomínám. A jaký to má smysl?! Být smutný a naštvaný celý život? Pochop, Maxíku, jsi Záboj! A Zábojové, když je těžko a strašně, nevzdávají se! Max Záboj, myslíš si, že jsem zapomněla, jak jsi tehdy skočil na toho pitomého rotvajlera, když na mě zaútočil?
Byl jsi o polovinu menší než on, ale ochránil jsi mě! Tehdy jsi to schytal. A ty si myslíš, že jsem na tebe zapomněla?!
Pes mírně zavrtěl ocasem.
– Max Záboj, prosím tě, běž do kuchyně a sněz ty hnědé granule! Pochoduj do kuchyně!
Pes pomalu šel do kuchyně a začal jíst granule ze své misky.
***
Když ráno přiletěli, Max jim odpustil. Ale ne okamžitě. Po pěti minutách. Nejdříve se otočil zády, šel do svého rohu, ale pak se vrhl na všechny a olizoval je. Byli špinaví. Po cestě.