Telefon mě probouzí v pět hodin ráno. Volá z neznámého čísla.
Ano, suchá odpověď.
Vladěnko? ozve se hlasitý, radostný ženský hlas. To jsi ty?
Já, odpovím nezaujatě.
A já jsem já, řekne žena s úsměvem. Poznala jsi mě?
Poznala jsem vás, odpovím zdvořile, abych ji neurazila, i když netuším, kdo to je.
Věděla jsem, že mě okamžitě poznáte, pokračuje radostně. Jak dobře, že jsem tě chytila. Můžeš teď mluvit?
Můžu.
Skvělé. My s mužem, dětmi a já už stojíme na nádraží. Vystoupili jsme z vlaku před hodinou. Slyšíš mě dobře?
Dobře.
Máš trochu tichý hlas. Jsi si jistá, že je všechno v pořádku, Vladěnko?
Všechno je v pořádku.
Jsem moc ráda. Zpočátku jsme chtěli zůstat v hotelu, mysleli jsme, že tady nemáme žádné příbuzné. Pak jsme si vzpomněli, že tu máš nás. Chápeš?
Chápu.
Tak dobře, že jsme na tebe vzpomněli. Nemůžeš si představit, jak jsme se těšili, hlavně děti.
Můžu si představit.
A můj manžel hned řekl: Zavolej Valentýně. Nenechá tě ve štychu.
Řekl pravdu. Nenechám tě ve štychu.
Takže nám povolíš přenocovat u tebe? Chápu to správně?
Chápeš. Povoluji.
Budeme tu jen krátce, pokračuje žena radostně. Jen pár týdnů. Prohlédneme si město a pak se vrátíme domů. Doma jsou totiž povinnosti, a jak se říká, hosté jsou dobře, ale doma nejlépe. Souhlasíš?
Souhlasím.
Mysleli jsme to stejně. Můj manžel hned řekl, že nemůže být, aby Vladěnko nás nepřijala. Pořád jsme rodina. I když jsme se naposledy viděli před deseti lety, stále jsme příbuzní. Je to tak?
Ano.
Bydlíš teď sama?
Ano, sama.
Ve třísobném bytě?
Ano.
Tak jedeme k tobě?
Jeďte.
Budeme tam za hodinu. Budeš stále bydlet na stejném místě?
Ano, stále.
Pak počkej. Brzy tam budeme.
Čekám, odpovídám.
Valentýna zhasne telefon, položí ho na noční stolek, převrátí se, přikrývkou si zakryje hlavu a usne, aniž by se příliš znepokojovala, s kým právě mluvila.
O hodinu později zazvoní u dveří. Valentýna se podívá na hodiny, zavře oči a převrátí se. Telefon zvoní. Vladěnka spí.
Po chvíli začnou lidé bouchat na dveře. Vladěnka je lhostejná. Konečně telefon znovu zazvoní.
Ano, řekne Valentýna beze vstávání očí.
Vladěnko? vykřikne radostně ta samá žena.
Ano.
To jsme my. Přijeli jsme. Voláme a boucháme, ale neotevíráš.
Voláte?
Ano.
Proč tě neslyším?
Nevím.
Zavolej znovu.
V bytě zazvoní zvonek.
Voláme, řekne žena.
Ne, odpovídám, neslyším tě. Teď bouchni.
Na dveře bouchne.
Boucháme, říká žena.
Ne, odpovídá Valentýna, neslyším.
Asi jsem se zmýlila, říká žena.
Co? zeptá se Vladěnka.
Kde jsi teď, Vladěnko?
Co tím myslíš? Doma.
Kde doma?
Ve Zlíně, řekne Valentýna první, co ji napadne. Kde bych jinak mohla být?
Ve Zlíně? Proč ne v Praze?
Přestěhovala jsem se před devíti lety, hned po rozvodu.
Proč?
Proč rozvod?
Proč stěhování?
Už mě v Praze nebavily, bylo tam moc nepříjemných vzpomínek.
Ve Zlíně je líp?
Samozřejmě. Všechno je lepší. Co bych dělala, už žádné špatné vzpomínky. Co vám povídám? Přijďte a přesvědčte se sami. Kolik vás je?
Čtyři. Já, můj manžel a dva děti. Starší je Petr, mladší je Ondráš. Ondráš se chce třetí rok dostat na univerzitu.
Tak přijďte všichni čtyři. My tady máme skvělou univerzitu.
Kdy máme přijít?
Klidně hned.
Teď to nejde. Mám spoustu povinností v Praze. Ondráš chce studovat jen v Praze. My jsme sem přijeli, abychom našli práci. Plánovali jsme u tebe žít rok. Ale podívej, jak to dopadlo.
Tak dnes nepřijedete?
Ne.
Škoda. Už jsem se na to těšila.
My také litujeme. Nedokážeš si představit.
Dokážu si představit.
Ne. Nemůžeš si představit, co nás čeká, a nechce se mi žít.
Valentýna uzavře hovor.
Dobře, říká, pokud nemůžete teď, přijeďte, až budete moci. Ráda vás uvidím. A až se usadíte v Praze, řekněte mi svou adresu. Přijdu k vám na návštěvu na pár týdnů. Pak uvidíme. V Praze už nemám nikoho kromě tebe. Domluvili jsme se? Pošleš mi svou adresu?
Spojení náhle přeruší.
Přidejte své názory a lajky, ať můžeme psát další příběhy!