«Ošklivý»
— Nesmíš, Klárko! — Hlas matky prudce přerušil pohyb dívenky, její malá ruka zůstala nehybně viset ve vzduchu. — Nedotýkej se ho, odstup! Podívej se, jak je ošklivý!
Rezavý kocour, kterého právě hladila Klárka, se na ženu ublíženě podíval, vzdychl a poodstoupil stranou. Tato slova slýchával často. Příliš často.
Kocour vypadal, že ho lidé raději přehlíželi: hubený, s vystupujícími žebry, omrzlými oušky a velikýma, smutkem naplněnýma očima, které byly široce rozestavěné.
Na nedaleké lavičce seděl Pavel. Slyšel ženský hlas. Ohlédl se. Narazil pohledem na kocoura a jako by poprvé spatřil sám sebe zvenčí.
Ošklivý.
Slovo, které ho pronásledovalo celý život. Dnes ho znovu slyšel — ale už o sobě.
— Pavel je dobrý a chytrý, ale… jen si představte, jaké by měl děti!
Dívky se smály. Mezi nimi byla i Maruška. Pavel ztuhl. Její hlas pronikl až do jeho duše. Neměl rád pohled do zrcadla.
Co tam mohl vidět? Odstáté uši? Pihy roztroušené po tváři? Oči zmenšené čočkami brýlí se silnými dioptriemi?
Ne, rozhodně nepatřil mezi ty, které by nazývali krásnými.
Ale teď mu bylo líto ne sebe. Ale toho kocoura.
„Aspoň vím, že mám nějakou budoucnost. I když ne takovou, jakou bych chtěl. A ty? Ty nemáš nic…“
Spustil nohy z lavičky a kocour zbystřil, připravený k útěku. Ale místo hrubého pokřiku slyšel:
— Hej, kámo! Sedíš tu sám? Pojď, budeme mrznout spolu.
Kocour ztuhl. Lidský hlas zaměřený na něj… vlídný?
To se nestávalo často. Příliš často ne.
Pavel natáhl ruku a kocour necuknul.
— Jsme si podobní, víš? Tebe nikdo nehladí, mě nikdo nezve do společnosti. Ale víš, co je nejhorší? Že to vypadá, že osamělost tu zůstane navždy.
Kocour mu hleděl do očí. A najednou tiše zamňoukal:
— Ale ty jsi mě pozval…
Zvrat, který všechno změnil
— Jsi asi hladový, že?
Hladový. Vždycky.
— Počkej tady. Hned něco přinesu.
— Ne! — Kocour vykročil kupředu. — Půjdu s tebou!
Šli spolu k obchodu. Pavel zmizel za dveřmi, zatímco kocour zůstal venku a čekal.
Když vyšel zpět, kocoura nikdo neodháněl. Naopak, poprvé jedl s někým, aniž by se obával, že ho někdo odstrčí nebo po něm hodí kámen.
Náhodné pospolité jídlo prolomilo zeď nedůvěry.
— Tak co, chutná?
Kocour zapředl. Pavel pocítil teplo ve svém nitru.
Natáhl ruku a opatrně ho pohladil. Kocour se neucuknul. Naopak, přitiskl se k němu zády, jako by na tuto chvíli čekal celý život.
— Víš, myslím, že nejsi vůbec ošklivý, — usmál se Pavel.
Kocour se na něj podíval.
— A ty nejsi takový, jak o tobě mluví.
A pak se ozval hlas…
— Ty jsi ale hlupák, Pavle.
Pavel sebou trhl. Poznal ten hlas.
Otočil se.
Maruška.
Stála za ním, v rukou držela barevný deštník. Naklonila ho, aby ochránila Pavla a kocoura před deštěm.
— Nemusíš to dělat, Maruško, — zakroutil hlavou. — Slyšel jsem, jak ses smála s ostatními.
Dívka zavrtěla hlavou.
— Neslyšels, co jsem říkala já.
— No jo, určitě něco jako „jak je směšný“…
— Ne, — její hlas byl nečekaně klidný. — Řekla jsem, že bych chtěla mít spoustu dětí. A aby jejich tátou byl ty.
Pavel ztuhl.
— Minimálně tři, — pokračovala Maruška. — Dva kluky a holčičku.
Kocour vykoukl zpod kabátu.
— A kocoura! — mňoukl.
Maruška se rozesmála.
— Jasně, kocoura.
Štěstí je, když tě milují, i když jsi „ošklivý“
— Vlez pod kabát, začíná pršet.
Kocour se schoulil do tepla.
Pavel se na něj podíval, pak na Marušku.
A pak najednou pochopil, že jeho duše… hřeje.
Jsi si jistý, že vidíš lidi takové, jací jsou? Nebo… jací by měli být podle ostatních?
