V kanceláři to šumělo jako obvykle. Přišla manažerka s nějakou nenápadnou dívkou.
Seznamte se, děvčata, tohle je Jitka. Bude teď pracovat s vámi místo Karla. Ten dostal povýšení. Myslím, že vám to půjde společně skvěle, usmála se paní Tamara Novotná a zase zmizela.
Jitka si sedla ke stolu po Karlovi. Vytáhla hezký hrníček a malou fotografii muže v rámečku. Hned se pustila do práce, jako by tady už seděla roky.
Zazvonil zvonek, a všechny skoro na povel vstaly a vydaly se na pracovní oběd. Zůstala jen Marcela, která byla zvědavá, co má nová holka za fotku.
Z obrázku se na ni usmíval pohledný chlapík s krásným úsměvem a dokonalými zuby.
Kdo to může být? přemýšlela Marcela, Herec, zpěvák?
Vyfotila fotku telefonem a šla za ostatními.
Holky seděly spolu u stolu a už sondovaly novou Jitku.
Se Standou jsme se seznámili před třemi lety a byly to tak zvláštní okolnosti, že byste neuvěřily, že takové věci fakt existují
Povídej, povídej! naléhaly holky.
Ve vzpomínkách se Jitka vrátila o tři roky zpátky. Tehdy dělala ve velké firmě někdo v logistice něco popletl, nebo možná ona sama a špatně odeslali zboží do firmy jejího budoucího manžela. Poslali právě ji, aby to šla vyřešit.
Jitka byla šikovná, inteligentní a vyjednávat uměla. Akorát byla nenápadná, bez líčení, prostě taková šedá myška. Ale když šlo do tuhého, dokázala druhého doslova ovládnout mile, potichu, ale dojít si pro své.
Šéf proto poslal právě ji. Slečna na recepci jí řekla:
Třetí patro, kancelář 315, pan Stanislav Dvořák.
Jitka vešla bez klepání a představila se.
Jsem Jitka, poslali jsme vám špatné zboží, vše vysvětlím, byla to chybka v logistice
A začala vysvětlovat. Standa na ni koukal a nevěřil vlastním očím.
To je ona, tu jsem kdysi dávno viděl ve snu, prolétlo mu hlavou.
Její zrzavé vlasy se lehce houpaly, zelené oči mu hleděly přímo do očí. Povídala klidně, věcně, ale příjemně.
Jitka se připravila na vyjednávání, ale Standa najednou řekl:
Nebudeme dělat problémy, žádné stížnosti psát nebudeme, hlavně ať se to neopakuje.
Jitka se rozloučila a odešla.
Za dva dny na ni čekal před kanceláří. Vycházela poslední.
Jitko! zamával, celý rozesmátý, měli jsme setkání před pár dny.
Dobrý večer, Stando, pamatuju si vás, řekla tiše, bez jakéhokoli koketování.
Mám dva lístky do divadla, nechcete se přidat? Maminka onemocněla, vymyslel si pohotově.
Můžu jít s vámi, v kolik dneska začíná?
Za dvě hodiny, máte čas se převléct, klidně vás odvezu, navrhl.
Pomyslela si, že je to šikovně vymyšlené, ale kývla.
Standa čekal před jejím domem. Když vyšla, skoro ji nepoznal měla černé šaty, které jí krásně seděly, decentní make-up a působila úplně jinak.
Seděli spolu v divadle, Standa na Jitku sem tam nenápadně koukal. Bylo jasné, že divadlo zná a hru nejspíš četla.
Po představení chtěl jít ještě někam posedět, ale Jitka zdvořile odmítla.
Zítra mě čeká těžké jednání, vysvětlila.
Dovezl ji domů a celý týden pak čekal, kdy ji zase uvidí, až ji pozval na procházku.
Dva měsíce se vídali čím dál častěji.
Jednou k ní přišel: Moje maminka by tě ráda poznala, nebude ti to vadit?
Těším se na setkání, mám ráda poznávání nových lidí.”
Doma u maminky pili čaj s rynglovým džemem, jedli meruňkový koláč a další dobroty. Povídali si vesele, Jitka vyprávěla paní Věře Dvořákové o své babičce, která dělala nejlepší marmeládu z plodů rajských jablíček, o tatínkovi, který tragicky zahynul při testování letadel, i o mamince, která učí dějepis na základce.
Standa ji odvezl domů.
Mamka tě má moc ráda, jsem rád, že tě poznala, svěřil se.
A tak se začali scházet skoro denně. Za rok byla svatba.
Jitka domluvila a holky tiše záviděly. Marcela si pomyslela:
Co na ní vůbec má? Taková šedá myš, žádná krása, žádná výrazná postava. Mně se lepí chlapi pořád, ale jen ti, co to chtějí rychle odbýt, nebo kteří se po týdnu ukážou, že už jsou ženatí.
Odpískalo to pauzu a všichni se vraceli do kanceláře. Marcela šla za Světlanou.
Hele, koukni, to je fakt její manžel! Věříš tomu? Já ne. Podle mě si vymýšlí. Takový fešák!?
Večer po práci vyšly všechny ven, Jitka také. Najednou u obrubníku zastavilo auto a z něj vystoupil ten samý muž.
Jituš, tady jsem! mával jí.
Byl to ten samý úsměv z rámečku.
Fakt je to pravda? přemítala Marcela. Proč zrovna ona, když já jsem hezčí…?
Všechny tiše sledovaly, jak odcházejí společně. Každá přemýšlela o svém.
A znáš to člověka často napadne: Co na ní proboha má? Pravděpodobně právě to, co celou dobu hledal. Muži ne vždycky chtějí vedle sebe módní krásky. S takovými si možná začnou, ale žení se s těmi jinými. Proč? To bys musela zeptat rovnou jichMožná proto, že pod jemným klidem a nenápadností se skrývá opravdová hloubka, laskavost a síla, která vyzařuje beze slov. A když večer Jitka přisedla ke Standovi do auta, položil jí ruku na rameno a usmál se na ni tím svým nezaměnitelným úsměvem, bylo jasné, že našel to, co hledal někoho, u koho domov začíná jen tím, že řekneš “ahoj”.
Marcela stála na rohu a chvíli za nimi hleděla. Pochopila, že někdy není důležité být nejvýraznější nebo nejkrásnější v místnosti. Stačí být člověk, ke kterému se někdo rád vrací, protože se s ním život cítí skutečnější. Možná když příště přijde domů, neodloží zase svoje opravdové já za dveřmi jako kabát.
Nad městem se rozsvítila první okna a Jitka se se Standou ve smíchu ztráceli do večerního šumu. Kdesi mezi smíchem a světly svíček objevila odpověď, kterou Marcela a ostatní hledaly důvod, proč někdy zrovna ta nejtišší dívka získá srdce, které jiní marně nahánějí. Protože skutečné štěstí není nikdy hlasité; jenom zůstane, když všechno ostatní umlkne.
