Nevypadá to fér, že mé děti budou mít byty a syn mého manžela ne. Pojďme mu zařídit bydlení s hypoté…

Dobré zprávy

No, nevypadá to moc dobře, že tvoje děti budou mít byty a můj syn ne. Pořiďme mu něco přes hypotéku!

Nedávno můj manžel Jan povídá, že moje děti mají byty a jeho syn ne, takže bychom měli vymyslet, jak zařídit, aby i jeho kluk měl vlastní střechu nad hlavou. Tak jen na vysvětlenou moje děti jsou i Janovy děti, kdežto jeho syn je z prvního manželství.

Proč bych to ale měla řešit právě já a nervovat se kvůli bytu pro jeho syna? Samozřejmě, že jsem věděla, že Jan byl už jednou ženatý a má dítě. Proto jsem tenkrát na svatbu zrovna nespěchala.

Bydleli jsme spolu tři roky, než jsme do toho praštili. Pořádně jsem sledovala, jaké má city ke své exmanželce a synovi. O rok později jsem porodila prvního syna, za další dva roky druhého.

Jsem se svým Janem naprosto spokojená, fakt. Je skvělý manžel i táta. Věnuje čas jak mně, tak dětem, vydělává slušně. Jasně, občas se doma pohádáme, ale kde to není, že.

Bydleli jsme v bytě, který jsem zdědila po tátovi. Moje máma se s tátou rozvedla ještě dřív, než jsem začala chodit do školky. Teď je mamka už podruhé vdaná, ale z druhého manželství děti nemá.

Jan se svou první ženou vždycky bydleli v nájmu. Celá léta si, chudáci, šetřili na vlastní bydlení, ale nikdy jim to nevyšlo český sen, co? Po rozvodu šla exmanželka zpátky k rodičům a Jan do dalšího podnájmu.

Když jsme se vzali my dva, Jan se nastěhoval ke mně. Neřešili jsme, na koho byt je prostě jsme žili, zařizovali domácnost, pořizovali nový nábytek a střídavě nadávali na dlaždice. Jenže před rokem a půl mi postupně odešly obě babičky mámina máma a tátova máma. Každá mi odkázala byt v Praze díky, babi!

Děti jsou zatím malé, tak jsem byty dala do pronájmu. Jeden byt postupuje jako příspěvek mamce na důchod, druhý si schraňuju na vlastní útratu vždyť korunky se přece nikdy neztratí, nebo snad ano?

Jan moje byty nikdy neřešil, není proč. Jasně jsem mu řekla, že až naši kluci vyrostou, každý dostane svůj vlastní byt. Souhlasně kývl konec diskuze.

A najednou, věc nevídaná, Jan povídá:
Můj kluk má za pár let maturitu, už je dospělý, měl by myslet na budoucnost!

Nějak jsem nechápala, kam tím míří, tak jsem poslouchala dál.
Tvoje děti byty mají! Můj syn ne! Pořiďme mu také byt na hypotéku! vybafl na mě Jan.

No, byla jsem fakt v šoku. Hlavou mi vířila spousta otázek. Nejdřív jsem se Jana zeptala, jak to, že naše děti jsou najednou jen moje? Jan mi na to řekl, ať se v tom nešťourám.

Ale můj syn nikdy nic nezdědí, chtěl bych, aby měl aspoň vlastní střechu nad hlavou!
To je hezký, že na něj myslíš! Ale má přece mámu i tátu není divné, že by se o něj měla starat tvoje manželka a ne jeho rodiče? Co na to jeho matka?

Jan mi vysvětlil, že jeho bývalá vydělává málo, pořád jí pomáhají rodiče. Sám si prý hypotéku na byt dovolit nemůže. Pokud mu prý pomůžu já, zvládli bychom to spolu. To znamená: Jan by koupil synovi byt na hypotéku, my oba bychom ji spláceli, byt by byl psaný na jeho syna.

Máme dvě parádní výplaty a ještě peníze z nájmu! Úplně s přehledem to zvládneme! dušoval se Jan.

Zvládli bychom, ale znamenalo by to tvrdé šetření. Jan ještě k tomu platí alimenty a když kluk půjde na vysokou, Jan ho zase podpoří, protože jeho bývalá na to nebude mít. Takže žádné dovolené, žádné moře, děti uvidí Lipno maximálně z učebnice. Všechny peníze budou padat na hypotéku pro někoho, kdo k nám vlastně ani nepatří. Aby snad Jan vypadal před světem jako dobrý táta?

Chápu, kdyby Jan ten byt zařídil našim dětem a zároveň to chtěl i pro syna z prvního manželství. Ale od té doby, co jsme spolu, jsou všechny byty jen díky mně. Proč bych měla splácet hypotéku já?

Do očí jsem Janovi řekla, že jestli se o syna tolik bojí, ať hypotéku vezme jeho bývalá a ať splácí třeba alimenty. Já v tomhle jedu rozhodně až poslední.

Jan se mnou teď týden nemluví, prý jsem strašná. Škoda, že mě někdo doma nepochopí možná bych za to mohla dostat aspoň diplom z české logiky rodinných financí.

Rate article
Add a comment