Moje dcera mi zlomila srdce. Věřila jsem, že ve svých 25 letech už má vděčné srdce a dokáže rozlišit dobro od lhostejnosti. Ale její rozhodnutí mě vyvedlo z omylu – trpkého a bolestného. Na svou svatbu nepozvala svého nevlastního otce, mého manžela Karla, který ji vychovával od jejích devíti let a věnoval jí svou duši. Zato pozvala vlastního otce, který se o ni celá ta léta nezajímal. Po tomhle nemám vůbec chuť jít na oslavu téhle zrady.
Rozvod s mým prvním manželem, Ondřejem, byl nevyhnutelný, jako bouřka po klidném dni. Poslední čtyři roky manželství jsem vydržela díky vlastnímu odhodlání a prosbám tchyně, která mě prosila, ať toleruji nezodpovědného syna. Ale i trpělivost má své meze. Když dceři Martě bylo sedm, pohár mého trpění přetekl. Ondřej stavěl rodinu na poslední místo, opil se, choval se nezodpovědně a vracel se domů rozzuřený. Nejenže ubližoval fyzicky, ale zraňoval i srdce.
Když jsem zjistila o jeho milence, bylo to poslední varování. Představa jiné ženy, která se na tuhle „perlu“ chytila, mě definitivně probrala. Podala jsem žádost o rozvod a neohlédla se zpět. Ondřej se ani nesnažil rodinu zachránit – jen si sbalil věci, rozbil zrcadlo a odešel, jako by byl hrdinou nějakého tragického příběhu. Tchyně, která dřív oplakávala svého „drahého chlapce“, se proměnila v pravou harpyji, obvinila mě ze všeho a snažila se Martu přesvědčit, že jsem vyhnala jejího „milujícího tatínka“.
Marta vždy více tíhla k otci než ke mně. Já byla ta přísná – vychovávala jsem ji a nutila se učit. Otec se objevil málokdy, v dobré náladě, s levnými bonbony a prázdnými sliby. Když přišel rozzlobený, chránila jsem ji vlastním tělem. V jejích očích se otec stal pohádkovým hrdinou a já věčnou dozorkyní. Vysvětlit jí pravdu bylo zbytečné. Tchyně otrávila její mysl a Marta toužila po „dobrém otci“, který za nic nestál. Skřípala jsem zuby, ale bojovala. Tchyně po roce zemřela, nátlak ubyl, ale Marta stále otce zbožňovala a vinila mě z jeho absence.
Když bylo Martě devět, potkala jsem Karla v našem městečku poblíž Kadaně. Zalíbil se mi svou dobrotou, spolehlivostí a vřelým úsměvem. Zamilovala jsem se a on mi city opětoval. Varovala jsem ho, že mám dceru a možná ho nepřijme. Nic ho neodradilo. Požádal mě o ruku, i když věděl, že budou problémy. A ty skutečně začaly hned: Marta dostávala záchvaty vzteku, byla hrubá a provokovala. Čekala jsem, že to vzdá, ale on zůstal. Za šestnáct let zvýšil hlas jen dvakrát, a to bylo oprávněné. Všechny její aktivity, zábavu a dokonce i studia na univerzitě financoval on, ne její biologický otec.
Na střední škole k němu Marta změnila postoj. Nebylo vděčnosti, ale ani útoky. Doufala jsem, že časem pochopí, jaký vzácný člověk Karel je. Věděla jsem, že se občas vídá s Ondřejem, ale nezasahovala jsem. Avšak každý rok na narozeniny mi trhalo srdce, když čekala na jeho zavolání až do půlnoci, jen aby se nedočkala. Přesto čekala, jako slepá.
Po maturitě odjela studovat do Prahy. Pak se usadila s přítelem, s kterým chodila od třetího ročníku. Když oznámila svatbu, byla jsem přesvědčená, že Karel tam bude, po našem boku. Ale vyloučila ho ze seznamu hostů. Snažil se skrýt bolest, ale viděla jsem, jak jeho oči ztratily lesk. Marta mi řekla:
— Na svatbě bude můj otec. Jak si představuješ jeho a Karla pohromadě? Chceš cirkus?
Vztekle jsem vyjekla:
— Pozvala jsi otce, který se na tebe vykašlal, a vyloučila člověka, který tě vychoval? Jsi nevděčná! Na tvou svatbu nejdu. Obrať se na svého „tatínka“.
Zkusila něco říci, ale já už za sebou zavřela dveře.
Doma mě Karel přesvědčoval, abych změnila názor: je to naše jediná dcera, její den. Ale nemohu. Ukázala, co je pro ni důležité. Tolik let jsme se s Karlem snažili, a ona stále uctívá toho, kdo ji zradil. Tak dobře. Umyji si od toho ruce. Stačilo mi už bolestí a zklamání.