Bouřlivé červencové vedro viselo nad vyprahlou zemí vesničky Podhoří, která se rozkládala uprostřed jižních Čech. Cesta se vinula jako nekonečný had. „To je letos vedro k zbláznění, co? Slunce pálí jako v peci. Alespoň trochu deště,“ zabručel taxikář a pohledem sjížděl zpětné zrcátko. Anna však sedoula vzadu a mlčela, zírajíc z okna. „Takovou tichou jsem ještě nevezl. Všichni pořád kecají, ale tahle za celou cestu neotevřela pusu. Kam vlastně jede? Není odsud, to je hned poznat. Co je to za ptáčka?“ mumlal si řidič, ale Anna jen tiše vydechla: „Domů.“ Když zaplatila, vystoupila. Taxík s bručením odfrčel a nechal ji v oblaku prachu.
Anna kráčela po uličkách, které znala z dětství, ale všechno jí připadalo cizí. Patnáct let tady nebyla. A tamhle stál její rodný dům, kde ji čeká maminka. Ve šeru zářila dvě okna a v jednom z nich probleskl shrbený stín. „Bože, jak zestárla…“ Anna cítila vinu tak tíživou, až se jí sevřelo srdce. Hruď ji bolela a slzy ji dusily. „Mami… Maminko moje…“ Chtěla se vrhnout ke dveřím, zazvonit, kleknout si a prosit o odpuštění. Ale nohy jí podklesly. „Nemůžu… Teď ne… Musím si sednout…“ zašeptala a sklesla na lavičku. Vzpomínky se do ní vrhly jako bouře a odnesly ji do minulosti.
Její dětství bylo zářivé jako balónek, který jí koupil tatínek. V pěti letech milovala svůj červeno-modrý míč, a když ho přejelo auto, ulehla s horečkami. Maminka, dětská lékařka, ji ošetřovala, aniž by od její postýlky odešla. Ve třinácti byla Anna neohrabaná, s dlouhýma nohama, a děti jí říkaly „Třínožka“. „Mami, proč mi nerostou prsa? Všichni se mi smějou,“ stěžovala si a tulila se k matce. „Ty jsi moje kráska, všechno je tak, jak má být,“ utěšovala ji maminka a hladila ji po vlasech.
V sedmnácti Anna rozkvetla – štíhlá, s ženskými křivkami, nastoupila na zdravotní školu. Tehdy přišla láska. Jakub, student o ročník výš, se toužil stát chirurgem. Bydlel u staré paní, co mu pronajímala pokoj. Jejich city vzplanuly bleskově. Jakub ji vodil domů, nesměle ji bral za ruku, objímal. Dýchala jen pro něj. Jednou, když rodiče odjeli na svatbu, přemluvila Anna Jakuba, aby u ní zůstal. Tři dny byli šťastní, slibovali si, že se nikdy nerozdělí. Chtěli se vzít, jakmile Anna dospěla.
Jenže rodiče se vrátili dřív. Když uviděli Jakuba, otec, Josef Novák, zrudl vzteky. „To je Jakub, milujeme se. Jestli odejde, půjdu s ním,“ řekla Anna pevně. „Ven! Oba ven!“ zařval otec. Jakub vyrazil ven, Anna za ním. Josef, rudý vzteky, přecházel byt. Miloval svou dceru, ale její čin ho zničil. „Jak se mi to mohla takhle zpronevěřit? Přivést si kluka, když jsme pryč!“ syčel na ženu, Marii. „Ty jsi ji rozmazlila! Nic jsi po ní nechtěla! Je to tvoje vina!“
„Nekřič! Proč by měla prát nebo vařit? Já tu přece jsem. Přivedla si kluka – kdo z nás to nezažil?“ tiše odpověděla Marie, skrývajíc slzy. „Hloupá!“ zařval Josef a uhodil ji do tváře. Marie se sevřela, ale neupadla. „Je ji sedmnáct, žijeme v jiné době,“ zašeptala. „Život je jen jedna věc! Ty jsi mi zničila dceru!“ křičel. „Ty už sis nepamatuješ, že vůbec nějakou dceru máš!“ vyjela Marie. Josef ztuhl. „Ano, mám dceru, Annu. Ale ty ne. Její matka zemřela při porodu. Anna byla slaboučká, sirotek. Před rakví jsem slíbil, že ji vychovám. Vzal jsem si tě kvůli ní. Ty, pediatrička, ses o ni v nemocnici starala, měla jsi ji ráda. Viděl jsem, jak k ní přilnula. Pamatuju, jak jsi mi navrhla sňatek, abys ji mohla vychovat. Ale není to matka, která porodila, ale ta, která vychová!“
Marie se zalykala bolestí. Ve dveřích stála Anna, bledá jako stěna. „Takže nejsem tvoje? A mlčela jsi?“ řekla dřevěným hlasem a přistoupila k otci. „Ahoj, tati. Mámka umřela a tys sem přitáhl tohle? Oba jste mi zhnusení!“ vykřikla a odešla do svého pokoje. „Aničko, miluju tě jako vlastní! Odpusť!“ plakala Marie u dveří, zatímco Anna balila věci. S taškou se hnala ke vchodu. Marie poklekla: „Nepustím tě, dceruško!“ Anna křičela: „Ty mi nejsi nic!“ a rozdupala jí ruce, než se vyškubla ven. Zavřela za sebou dveře do minulosti.
Anna a Jakub se usadili u něj. Domů se nevracela – vztek na otce a macechu jí pálil srdce. Stařenka, u které bydleli, jí řekla, že když Anna odešla, otce ranila mrtvice. Zemřel v nemocnici. „Pohřeb je dnes. Slituj se nad matkou, zajdi,“ radila jí. „Lži. Chtějí mě nalákat. Vyhnali mě. Ona jen předstírala, že je moje máma!“ odsekla Anna. Dva měsíce žili u stařenky, aniž by Marii viděli. Jakub dostal diplom, Anně bylo osmnáct, vzali se a odjeli do jeho rodného města.
Jakub se stal záchranářem, Anna nastoupila jako sanitářka do dětského domova. Uteklo třináct let. Jakub dostudoval medicínu a stal se chirurgem. Anna vystudovala zdravotní školu a vrátila se do dětského domova. „Nemůžu opustit ty děti,“ říkala. Milovali se, ale jedno je trápilo – Anna nemohla mít děti. Léta se nedařilo otěhotnět, a když se to konečně povedlo, plod v ní zemřel. Aby ji zachránili, lékaři jí odstranili dělohu. Jakub ji neobviňoval, miloval ji bez výhrad. Přikrýval ji dekou, když byla nemocná, líbal ji na rozloučenou, plakal s ní v jejím žalu.
Před čtyřmi lety adoptovali holčičku. Anna se do ní zamilovala na první”Teď, když ji máma konečně držela v náručí, pochopila, že láska není v krvi, ale v tom, kolik srdce jí člověk dá.”