narozenin jeho matky. Museli jsme jet autobusem. Než jsem odešla z domu, zavolala jsem a požádala někoho, aby nás vyzvedl na autobusové zastávce, počkal na nás ve tři hodiny odpoledne a odvezl nás k ní domů.
Když autobus přijel na zastávku a my vystoupili, nikdo na nás nečekal. pršelo pěkně, studený déšť, a já měla v náručí své dva syny a tašku s věcmi a těžkým dárkem….. Vytáhla jsem telefon a začala volat tchyni, ale ta to nezvedala….. Volala jsem manželovi, ale ten byl zaneprázdněný, a proto to nemohl zvednout.
Situace byla trapná, protože moji synové už byli unavení a pomalu začínali kňourat: chtěli co nejdřív jíst, pít a vidět babičku. Ke tchyni to bylo ještě šest kilometrů. Stála jsem sama na vesnické autobusové zastávce a před sebou jsem měla jen polní cestu. Nejvíc mě štvalo, že déšť sílil a zdálo se, že nehodlá přestat. Nemohla jsem tomu uvěřit!
Stál jsem na zastávce už půl hodiny a nevzdával se naděje, že přijede auto a odveze nás do teplého domu, kde si budeme moci odpočinout a něco sníst. po hodině jsem si uvědomil, že nikdo nepřijíždí, a tak jsem si zavolal taxi.
Protože tchyně bydlela v odlehlé oblasti, musela jsem si zavolat taxi z nejbližší vesnice. To mělo za následek, že jsem za taxi musel zaplatit korunu.
Když jsme zastavili před domem mé tchyně, bleskla mi hlavou myšlenka: “Možná bych měla jet rovnou domů? Nebo snad jít dovnitř a podívat se rodičům mého chotě do očí?”. Rozhodla jsem se pro druhé řešení.
Vešla jsem s dětmi do domu.
– Ach, to jsi ty? – řekla tchyně, když mě s dětmi uviděla na prahu svého domu. – Jak jste se sem dostala?
– Taxíkem, má drahá! Taxíkem! – řekla jsem naštvaně.
– Proč taxíkem? – překvapila se manželova matka. V tu chvíli jsem si na její tváři všimla šibalského úsměvu, který se okamžitě snažila skrýt.
Oknem jsem viděla řadu aut stojících u návštěvníků a byla jsem rozrušená a uražená, těžko jsem se zdržovala toho, abych neřekla všechno, co jsem si o ní myslela. Místo toho jsem se obrátila na tchyni:
– Volal jsem ti, ale nezvedala jsi telefon. Proč?
– Někde jsem ztratila telefon,’ odpověděla tchyně.
– Ale ptala jsem se tě, když jsme odcházeli z domu. Slíbila jsi mi, že auto na nás bude čekat na autobusové zastávce.
– Poslední dobou mi tak selhává paměť, že jsem možná zapomněla.
Matka-manželka se otočila a odešla za svými hosty, aniž by se na vnoučata podívala. když se však švagrová s dětmi objevila v domě, babička jim spěchala naproti a já jsem stála se svými syny a nevěděla, kam si mám sednout.
Začala jsem chápat, že já ani moje děti pro ni nic neznamenáme. Chvíli jsme seděli, nikdo nám ani nenabídl čaj, a pak jsem si zavolala taxi. Vyzvedl jsem děti a odjeli jsme domů, přičemž jsem na prahu nechal dárek pro tchyni. S příbuznými jsme se nerozloučili, protože nás nikdo ani nepozdravil.
Jakmile jsme byli v bytě, tchyně volala, ale já jsem telefon nezvedla.
