Neviditelná manželka
Aleno! ozval se veselý hlas a moje kamarádka, setřásající kapky z jasně červeného kabátu, se svezla na židli proti mně. Promiň, ty kolony přes Nusle jsou dneska utrpení. Už jsi objednávala?
Zatím jen kávu, odpověděl jsem tiše. Čekal jsem na tebe.
Martina hodila kabát přes opěradlo a kriticky si mě měřila pohledem.
Proboha, Aleno, ty se na sebe ráno vůbec díváš do zrcadla? Co to máš na sobě? Šedý svetr, šedé kalhoty. Ty jsi v depresi, nebo se snažíš stát neviditelnou?
Je mi to pohodlné, pokrčil jsem rameny. Už mi je dvaapadesát, Martino, na módní přehlídky nejsem.
Jasně, mávla rukou a objednala si cappuccino a croissant jedním mávnutím na servírku. A kde máš Romana? Je zase na rybách?
Přikývl jsem.
Odjel v pátek večer, vrátí se v neděli na oběd. Jako vždycky.
Jako vždycky, zopakovala pobaveně Martina. A ty, jako vždycky, sedíš doma sama, že jo? Zapneš televizi, spravuješ ponožky? Řekni mi, kdy tě Roman naposledy někam pozval? Do restaurace, do divadla, nebo aspoň do kina? Zkus se zamyslet, no?
Zrudl jsem až po uši.
Byli jsme spolu v červenci na chatě.
Na chatě! rozesmála se Martina. Ty pleješ záhony, on spravuje starou kůlnu. No to je romantika jak z televizních novin. Víš co, Aleno, život utíká. Už nejsme holky, to chápu, ale ani babičky nejsme. Pohřbíváš se zaživa.
Nemluv hlouposti, usrkl jsem trochu kávy, která mi chutnala najednou odporně hořce. Máme normální rodinu. Jsme spolu dvacet osm let. To přece něco znamená, ne?
Dvacet osm let zvyku, odbyla mě Martina suše. Víš, jak tě on teď vnímá? Jako lednici nebo židli. Je, funguje, tak co. Kdy ti naposledy řekl něco hezkého? Nebo se alespoň zeptal, jak se máš?
Chtěl jsem odporovat, ale zůstal jsem bez slov. Pravdou je, že večery u nás probíhaly v naprostém tichu. Roman četl něco na tabletu o rybách, já háčkoval, nebo sledoval seriály. Někdy se zeptal, co bude k večeři. Někdy připomenu, že je potřeba zaplatit složenky. Tím konverzace skončila.
Vidím, že jsem se trefila, naklonila se Martina blíž, oči jí jiskřily. Hele, poznal jsem jednoho chlapa, fotograf. Jmenuje se Tomáš. Opravdu zajímavý muž, umí mluvit, poslouchat. V sobotu mu otevírají výstavu, v galerii Na Příkopech. Pojeď se mnou, trochu se rozptýlíš.
Martí, já nevím
Žádné vymlouvání, mávla rukou. Potřebuješ změnu. Aspoň se ukážeš mezi lidmi, oblékneš něco pěkného. Pomůžu ti. Uvidíš, je fajn, když si tě lidé všimnou, když s tebou někdo komunikuje i o něčem jiném než o kapající vodě v koupelně.
Rezignoval jsem. S Martinou se hádat je zbytečné. A upřímně, představa někam jít mi vlastně vůbec nevadila. Doma bylo ticho a prázdno. Až příliš.
***
V sobotu večer stojím před zrcadlem a skoro se nepoznávám. Martina mi půjčila vínové šaty, nenápadné, ale elegantní, s páskem zvýrazňujícím pas. Po dlouhých měsících jsem si poprvé upravil vlasy, trochu se nalíčil.
No teda, pochválil jsem sám sebe v odrazu. Že bych byl pořád…
Že bys byl pořád “děda”? zazubila se Martina spokojeně. Kdepak, kamaráde. Pořád tě čeká spousta věcí. Jen jsi na to zapomněl.
Galerie byla malá, útulná, vysoké stropy, bílé stěny. Na nich černobílé fotky: staré dvorky, cizí tváře, opuštěné stanice. Okolo třiceti hostů, většina se skleničkou vína, tlumeně rozmlouvali.
Martina mě rovnou odvedla k vysokému muži s prošedivělými vlasy, v černém roláku a džínách.
Tomáši, tohle je můj nejlepší kamarád, Alena, představila mě. Aleno, tohle je Tomáš, autor všech těch skvostů.
Tomáš se ke mně obrátil a zadíval se mi do očí. Šedé oči, příjemný úsměv, jemné vrásky u koutků. Podal mi ruku.
Těší mě. Doufám, že se vám bude líbit.
Já moc se v fotografii nevyznám, přiznal jsem upřímně, potřásl mu rukou. Jeho stisk byl suchý a teplý.
Netřeba být odborník, usmál se. Stačí cítit. Pojďte, ukážu vám svou oblíbenou fotku.
Zavedl mě do rohu galerie. Na snímku stála stará paní u okna, světlo jí hladilo tvář tak, že každá vráska měla svůj příběh a oči, hluboké a smutné, shlížely někam daleko.
Vidíte? řekl tiše Tomáš. To je moje sousedka, osmdesát tři. Fotil jsem ji před rokem a půl. Vyprávěla mi o válce i o tom, jak sama vychovala tři děti. A neuvěřitelné bylo, že v jejích očích nebyla sebelítost. Jen hluboký smutek a důstojnost.
Zíral jsem na ten obrázek a cítil, jak mě něco uvnitř svírá.
Je krásná, zašeptal jsem.
Ano, souhlasil Tomáš. Krása není jen v mládí. Je v tom, co člověk prožije. Zadíval se na mě upřeně. I ve vás je taková smutná hloubka v očích. Něco zajímavého. Jako byste pořád na něco myslel, a nikomu o tom neřekl.
Zmateně jsem uhnul pohledem. Nikdo už mě takto neviděl roky. Roman na mě sice kouká, ale nevnímá. Tenhle cizí muž mi najednou nahlédl do duše.
Asi asi jsem jenom trochu unavený, zamumlal jsem.
Z čeho? zeptal se Tomáš vlídně, skoro jako bychom byli staří přátelé.
Chtěl jsem to přejít humorem, ale najednou to ze mě vypadlo samo.
Ze stereotypu. Každý den stejný. Ráno vstát, snídaně, domácnost. Roman v práci, pak na rybách. Děti už dávno pryč. A já někdy přemýšlím, kde jsem já sám? Kam zmizela ta duše, co kdysi chtěla něco zažít, cestovat, žít naplno?
Zaskočila mě vlastní upřímnost.
Promiňte, řekl jsem potichu. Nevím, co to do mě vjelo.
Není zač se omlouvat, Tomáš mi lehce poklepal na loket, velmi uklidňující gesto. Říká se tomu upřímnost. To už dneska skoro nikdo neumí. Mám nápad. Vedeme s pár známými klub, scházíme se, povídáme o fotce i knížkách. Občas zajedeme na plenér. Přijďte, ve středu. Bude vás to bavit.
Chtěl jsem odmítnout. Vymluvit se na práci, na povinnosti. Ale slyšel jsem sám sebe:
Dobře, přijdu.
***
Roman se vrátil v neděli, jak bývá zvykem, voněl řekou a kouřem od táboráku. Pozdravil mě v předsíni.
Tak co, chytilas něco?
Několik okounů, prohodil, šel si rovnou do kuchyně sundat batoh. Klídek. Co ty, všechno v pořádku?
Jo, byla jsem s Martinou na výstavě.
Dobře, otevřel lednici, vytáhl salám. By ti prospělo častěji vypadnout. Aby ses tu nezapařila.
Řekl to bez zájmu, skoro bez očního kontaktu. Ucítil jsem podráždění.
Rómo, co kdybychom někam vyrazili spolu? Třeba do divadla? Nebo na večeři?
Překvapeně se na mě otočil.
Proč? Všude draho. Navíc jsem z toho rybaření utahaný. Tak příště, jo?
Příště. Vždycky příště. Kývl jsem a odešel z kuchyně. V pokoji jsem napsal Martině zprávu: Pošli mi adresu na ten spolek. Ve středu jdu.
***
Klub se scházel ve sklepě staré činžovní vily, upravené na příjemný prostor. Polstrované gauče, knihovny, na stolech pár foťáků. Patnáct lidí, převážně čtyřicátníci a padesátníci. U vchodu mě vítal Tomáš.
Rád vás vidím, usmál se. Udělejte si pohodlí.
Večer utekl jak voda. Povídalo se o nějakém francouzském mistru fotografie, recitovala se poezie, pak se prostě povídalo o všem možném. Dlouho jsem mlčel, jen naslouchal a bylo mi dobře. Nikdo neřešil výplatu, účtenky ani úklid, nikdo se na mě nedíval jako na inventář domácnosti.
Po skončení mě Tomáš doprovodil k zastávce.
Byl jste tu spokojený? zeptal se.
Velmi. Jsem překvapený. Připadal jsem si jak v jiném světě.
Vy jste opravdu přišel, řekl s úsměvem. Už dlouho vidím ve vás člověka, který žije jen pro druhé. Pro Romana, děti, dům. Kdy naposledy jste udělal něco jen sám pro sebe?
Nevzpomněl jsem si.
To je past tohohle věku, pokračoval Tomáš. Vše vrazíme do ostatních, zapomeneme na sebe. A pak nás to semele. Ale copak není možné si na sebe špetku vzpomenout? Nikdy není pozdě poznat, kdo doopravdy jste.
Jeho slova mě hřála u srdce.
Poslouchejte, zarazil se. Nechcete v sobotu jít ven z města? Znám jednu starou vilu v lese, podzimní světlo je tam nádherné. Pojďte fotit. Bude to zážitek.
Ztuhl jsem. V sobotu bude Roman zase na rybách. Jako obvykle budu doma. O samotě.
Nevím, šeptl jsem. Připadá mi to…
Nesprávné, že? pousmál se Tomáš smutně. Nabízím vám jen výlet. S někým, kdo vás vnímá, se světlem, s něčím krásným. Vy přece máte právo na život, nebo ne?
Asi ano, špitl jsem.
Tak fajn. Sejdeme se v deset na I.P. Pavlova. A oblečte se teple.
Zamával, odcházel. Stál jsem pak na zastávce, s bušícím srdcem, jako by mi bylo dvacet.
***
V pátek večer si Roman balil věci jak vždy.
Vrátím se v neděli, zavrčel u dveří, když cpal termosku do batohu. Vezmu mobil, kdyby něco, volej.
Dobře, díval jsem se, jak chystá pruty a krabičky. Romane, co kdybych jel tentokrát s tebou?
Otočil se s překvapením v očích.
Na co? Vždyť tě to na rybách nebaví. Minule sis stěžoval, že je ti zima a žerou tě komáři.
Mohli bychom být spolu
Jsme spolu pořád, pokrčil rameny. Zůstaň doma, odpočiň si, pusť si seriály.
Letmo mě políbil na tvář a odešel. Zůstal jsem stát v předsíni a zíral na zavřené dveře.
Jsme spolu pořád, opakoval jsem si v duchu jeho slova. Ale byli jsme spolu? Opravdu?
Druhý den ráno jsem vstal brzy, dlouho vybíral oblečení. Nakonec jsem vzal džíny, teplý svetr a zateplenou bundu. V zrcadle jsem se viděl se svítícíma očima a růžovými tvářemi vypadal jsem mladší, živější.
Jedu na výlet, ujišťoval jsem sám sebe. Nic hrozného. Jen procházka.
Tomáš mě čekal se dvěma kelímky kafe.
Dobré ráno, podal mi jeden. Připravený na dobrodružství?
Jeli jsme jeho starou Škodou Felicii, pouštěli muziku a povídali si. Vyprávěl historky z cest, hltal jsem je s úžasem.
Vila byla napůl zbořená, ale krásná. Sloupy, starý park, jezírko s tmavou vodou. Tomáš fotil, já sbíral žluté listy, procházel se kolem.
Postavte se tam u sloupu, poprosil mě. Nedívejte se do objektivu, hleďte do dálky.
Vyfotil mě několikrát, pak ukázal výsledek.
Vidíte? Jste fotogenický. Ta vaše smutná hloubka v očích je nádherná.
Chvíli jsem se na snímek díval cizí muž s rozcuchanými vlasy a zasněným pohledem. To já?
Procházeli jsme se až do večera. Pak mě Tomáš pozval do malé hospůdky v sousední vesnici. Dali jsme si koláče a čaj, upřímná konverzace se prohlubovala.
Jste dlouho ženatý? zeptal se.
Dvacet osm let.
A šťastný?
Přemýšlel jsem. Co je štěstí? Zvyk? Jistota?
Nevím, řekl jsem tiše. Dřív jsem si myslel, že ano. Teď už si nejsem jistý. Jako bych spal s očima otevřenýma. Všechno správné, všeho dost ale něco mi chybí.
Vášeň, doplnil Tomáš. Pocit, že žijete, cítíte. Že nejste jen funkcí v životě druhých, ale osobností s vlastními touhami.
Položil mi ruku na dlaň.
Aleno, jste výjimečný člověk. Chytrý, citlivý, krásný. Máte nárok na vlastní štěstí.
Zíral jsem na jeho ruku, srdce mi bušilo. Měl jsem ho odstrčit, odejít. Ale nechtěl jsem.
***
Další týdny byly rozmazaným snem. Začal jsem se s Tomášem scházet častěji tu na klubu, tam na procházce, pak v galerii. Dával mi to, co mi doma chybělo: pozornost, komplimenty, hluboké rozhovory.
S Romanem bylo vše při starém pracoval, jezdil na ryby, sledoval zprávy. Já vařil, uklízel, pral. Naše debaty byly čím dál kratší.
Koupils smetanu? ptal se.
Jasně, v lednici.
Dobře. Kde jsou moje ponožky?
Ve skříni, tam jako vždycky.
A tím to končilo. Žádná slova o pocitech, žádné otázky. Zato od Tomáše ano. A já rozkvétal.
Martina samozřejmě vše prokoukla.
Neříkej, že jsi se nezamiloval! šťouchla mě, když jsme byli v té samé kavárně.
Mluv hlouposti, celý jsem zrudl. Jsme jen kamarádi.
Jasně, protočila očima. Jenže ty teď doslova záříš. Nevypadal jsi takhle šťastně patnáct let. A víš co? Jsem za tebe fakt ráda.
Ale jsem ženatý, hlesl jsem.
A co? pokrčila rameny. Tvůj Roman tě přece dávno přehlíží. Proč bys nemohl žít i ty? Nejsi svatý. Jsi člověk. Jestli ti Tomáš dává radost, je to jen tvoje věc.
Martinin hlas se mi usazoval v hlavě. A omlouval jsem sám sebe: Jenom žiju. Mám právo.
Lom nastal v listopadu. Tomáš mě pozval na den do malého města blízko Českých Budějovic, kde byl festival street fotografie.
Přenocujeme tam, řekl. Mám pro jistotu dva pokoje v penzionu. Bude to zážitek.
Dva pokoje držel jsem se té chabé berličky. Romanovi jsem řekl, že jedu s Martinou na výprodej do krajského města.
Dobře, kývl, oči ani nezvedl od tabletu. Jen neutrácet moc.
Čekal jsem, zda se zeptá ještě na něco víc. Nezeptal se.
V penzionu Tomáš skutečně zamluvil dva pokoje. Celý den jsme courali festivalem, večer v restauraci pili víno. Tomáš mi vyprávěl, jak je život krátký, jak se musí žít teď a tady.
Víte, Aleno, řekl a zadíval se mi do očí, poznal jsem hodně lidí, ale vy vy jste výjimečný. Tak čistý a tak hluboce smutný, že bych kvůli vám udělal cokoli, abych ten smutek zahladil.
Znovu mi vzal ruku.
Nechci tlačit. Jen abyste věděl, že mi na vás záleží. Hodně.
Motala se mi hlava z vína, jeho slov i pohledu. Když jsme šli nahoru, doprovodil mě ke dveřím pokoje, políbil na líc.
Kdyby bylo třeba, jsem hned vedle.
Ležel jsem na posteli, zíral do stropu. Co jsem to udělal? Jsem ženatý. Dvacet osm let. Nemůžu
Kdy tě naposledy políbil jen tak? Kdy řekl, že mu na tobě záleží?
To je zrada.
To je život. Poslední šance uvěřit, že jsi živý.
Ve dvě ráno jsem vstal, oblékl župan a zaklepal na Tomášův pokoj.
Otevřel hned, jako by nespal.
Aleno
Překročil jsem práh.
***
Ráno přišlo s těžkou kocovinou, i když víno za moc nemohlo. Ležel jsem v cizí posteli vedle cizího člověka a nemohl uvěřit, že se to skutečně stalo.
Tomáš ještě spal, já se tiše oblékl a přešel do svého pokoje. Položil jsem hlavu do dlaní. Co jsem to provedl?
Cestonazpět byl Tomáš pozorný, laskavý, držel mě za ruku, chválil. Styděl jsem se stále méně, pomalu ustupoval pocit viny a zůstávalo zvláštní, křehké štěstí.
Žiju, poprvé po letech opravdu žiju.
Doma mě Roman přivítal obvyklým způsobem.
Cos nakoupila?
Něco málo, vyhnul jsem pohled.
No jasně. Mám hlad, co bude k večeři?
Život vjel do starých kolejí. Přes den jsem byl Romanovi manželkou, vařil, uklízel, nákupy. Večer jsem si psal s Tomášem, potají se scházel. Vodil mě na nová místa, půjčoval knížky, četl mi básně.
S Romanem už skoro nemluvíme, jen potřebné věci.
Trubka na chatě něco teče, řekl.
Necháme to do jara.
Dobře.
Ticho a víc ticha.
Martina slavila triumf.
Vidíš, že už žiješ, komentovala. Nechápej to jako vinu, prostě jsi se vymanil z bažiny.
Omlouval jsem se v duchu: Roman je vinen. On se stáhl první. Zvolil si rybaření místo mě. Mám právo na štěstí.
Ale v noci, když Roman spal vedle mě, jsem nespal a cítil, jak se uvnitř lámu.
***
Prosinec přišel s mrazem a sněžením. Tomáš a já jsme se teď vídali skoro každý týden. Pronajal malou ateliérovou místnost, kde jsem se zaštiťoval tím, že mám kurzy počítačů.
Roman to nijak neřešil.
Tomáš byl kouzelný. Pozorný, vášnivý, nádherně mluvil. Ale občas jsem se přistihl, že jeho slova zní naučeně. Že to možná neříká jen mně. Ale nemohl jsem už zpět.
Jednou jsem šel koupit Romanovi léky do lékárny. U pokladny mi vypadla z kabelky malá krabička od parfému, který mi dal Tomáš minulý týden Měsíční sonáta, říkala ta vůně.
Nevšiml jsem si, že jsem ji upustil a odjel domů.
A toho večera se Roman vrátil dřív než obvykle. Vařil jsem večeři, když přišel a položil přede mě krabičku.
To je tvoje? zeptal se tiše.
Otočil jsem se v očích měl prázdno.
Ano, moje. Někdo to ztratil u silnice vypadlo ze mě.
U silnice parfém za dva tisíce. (pozn.: v češtině bych zvolil cenu přibližně 2 000 Kč)
Otevřel krabičku, přivoněl si.
Nejsem hlupák, řekl tiše. Myslíš si, že jsem si ničeho nevšiml? Že jsi se změnil. Že pořád někam odcházíš. Že se na mě díváš jako na cizího.
Stál jsem u sporáku, opřený o linku.
Romane, já
Kdo to je? Ten chlap?
Nikdo jenom známý. My
Nelži, sevřel pěst s krabičkou. Neboj se říct pravdu. Podvedl jsi mě, že?
Ticho bylo ohlušující. Viděl jsem, jak se mu mění tvář.
Ano, vydechl jsem. Promiň. Nechtěl jsem to, ale
Nechtěl, ušklíbl se bolestně. Ale stalo se. Už to chápu.
Otočil se ke dveřím.
Počkej, prosím, nevysvětluj šel jsem za ním.
Co chceš vysvětlovat? Že jsi spal s jiným, protože jsem tě zanedbával? Možná jsem opravdu zavřený v práci a rybách a zapomněl se ptát, jak se cítíš. Ale nikdy jsem tě nepodvedl. Celých dvacet osm let jsem tě miloval. A ty ty jsi to zahodil.
Romane, prosím, brečel jsem. Neodcházej. Zkusme to napravit.
Nedokážu být teď doma, odpověděl. Musím to promyslet. Jedu k Jirkovi, pár dní tam přespím.
Za čtvrt hodiny měl zabalené věci. Stál jsem v rohu, sledoval, jak skládá košile, ponožky a odchází.
Romane, šeptl jsem. Zůstaň.
A tys nezůstal, když jsi šel za ním?
Odešel, tiše, bez bouchnutí. A ticho, co po něm zůstalo, bylo jiné. Nebylo to ticho byla to prázdnota.
***
Chodil jsem po bytě jako tělo bez duše. Volal Romanovi, nebral. Psát jsem mu mohl, odpovídal jen: Potřebuji čas.
Zavolal jsem Tomášovi.
Tomáši, Roman všechno zjistil. Odejšel nevím, co mám dělat.
To mě to mrzí, byl Tomášův hlas soucitný. Scházíme se? Můžeme si promluvit, podpořím tě.
Sešli jsme se v jeho ateliéru. Vyléval jsem si mu srdce, plakal. Tomáš mě objímal a hladil po vlasech.
Bude to dobré, ujišťoval mě. Stejně to tak nemohlo být věčně. Nebyl jsi šťastný. Teď máš šanci žít nový život.
Nový život? zvedl jsem na něj uplakané oči. Jaký nový život?
No teď jsi svobodný. Můžeš cokoli. Cestovat, tvořit. Konečně být sám sebou.
A ty? zeptal jsem se. Ty budeš se mnou?
Tomáš se lehce odtáhl, podrbal se za hlavou.
Ale Alene, řekl opatrně, víš, že já nikdy nebyl typ na rodinu, na závazky. Já jsem spíš svobodný duch. Žiju pro okamžik. Dal jsem ti krásné chvíle a ty jsi zase dal mě, bylo to úžasné, ale…
Ale co? zmrazilo mě.
Nejsem typ na trvalý vztah. Měl jsem to říct jasněji. Mám rád volnost. Myslel jsem, že i ty jsi chtěl po tolika letech hlavně trochu svobody.
Zíral jsem na něj a všechno mi konečně došlo. Krásná slova, lichotky. Jen hra. Hrál ji už mnohokrát.
Takže jsem byl pro tebe jen… rozptýlení? zašeptal jsem.
Ne, ne to není tak. Na tobě mi záleželo. Opravdu. Ale nechci být stálý partner. Chtěl jsi život, teď ho máš. To je špatně?
Vstal jsem.
Máš pravdu. Poznal jsem život. Teď cítím, jak se ten život rozpadl. Kvůli tobě. Kvůli mně. Kvůli mojí hlouposti.
Odešel jsem, aniž bych se ještě otočil. Na ulici sněžilo a vločky se mi mísily se slzami.
***
Doma bylo prázdno. Posadil jsem se na gauč, dlouho zíral do zdi. Pak jsem zvedl telefon a zavolal Martině.
Martino, potřebuju s tebou promluvit.
Sešli jsme se v kavárně U Markéty, kde to všechno celé začalo. Martina mě vyslechla nad cappuccinem.
Tak vidíš, uzavřela, když jsem domluvil. Zažil jsi aspoň nějaké city. Žádné hnijící v bažině, ne?
Koukal jsem na ni nevěřícně.
Martino, to myslíš vážně? Celý můj život je v troskách
Ale no tak, pokrčila rameny. Ty jsi si to vybral. Já tě jen seznámila. Co bylo pak, byl tvůj výběr. Jsme dospělí, že jo.
Tlačila jsi na mě pořád. Říkala jsi, že mě Roman neocení, že mám žít svůj život.
A snad jsem neměla pravdu? On tě fakt nevnímal. Teď, třeba si uvědomí, co ztratil. Tohle je život, kámo. Nejde podle plánu.
Postavil jsem se.
Vždycky jsem si myslel, že jsi moje nejlepší kamarádka. Teď vidím, že jsi mi jen záviděla. Rodinu, zázemí. A chtěla jsi, abych byl stejně nešťastný jako ty. Sám a hledající.
Ale Aleno, nedramatizuj to.
Sbohem, Martino, řekl jsem a odešel z kavárny.
***
Uběhl týden. Roman se nevrátil. Psával jsem mu, odpovídal krátce: Potřebuji čas.
Byl jsem v bytě, který mi najednou připadal obrovský a prázdný. V noci jsem nespal a vracel se v hlavě ke všemu, co se stalo jak jsem poznal Tomáše, jak jsem podlehl, jak jsem Romana obelhával.
Co jsem to spáchal?
Vzpomínal jsem, jak Roman opravoval kohoutek, jak mi nosil čaj, když jsem byl nemocný, jak jsme na chatě sázel jabloň. Detaily. Všednost. Co mi přišlo nudné, bych teď dal za zlatý dukát.
Na Silvestra jsem nevydržel, jel k Jirkovi domů, kde byl Roman. Zazvonil jsem. Otevřel Jirka.
Alene, ahoj, řekl nesměle. Přijdeš za Romanem?
Prosím tě, jen pět minut.
Jirka pokrčil rameny, odešel pro něj.
Roman vypadal naprosto zničeně.
Co chceš? zeptal se bezbarvě.
Chtěl jsem ti říct, že mě to mrzí, mluvil jsem rychle, abych to stihl. Romane, udělal jsem blbost. Ten člověk byl jen přelud. Ty jsi můj skutečný domov. Prosím, dej mi šanci.
Dlouho mlčel.
Po tomhle fakt nevím, řekl. Když jsem to zjistil, bolelo mě to fyzicky. A teď, když tě vidím, pořád vidím, jak jsi s ním. To nesmažu.
Chápu, plakal jsem. Ale třeba časem
Možná, přerušil mě. Ale možná taky ne. Ještě nevím, jestli to někdy překonám. A jestli ti to někdy odpustím.
Ani nevím, kdo teď jsem. Zničil jsem všechno. Domov, důvěru, sebe.
Stáli jsme v matném světle chodby dva lidé, kteří byli téměř třicet let manželé a najednou cizí.
Musím jít, uzavřel Roman. Odpusť.
Zavřel dveře. Zůstal jsem stát na chodbě, poslouchal doznívající kroky.
Pak jsem vyšel ven. Sníh zachytil světla města, lidé se smáli, připravovali na oslavy. Já šel ulicí sám s prázdnotou v srdci, kterou nic nezaplní.
***
Na Nový rok jsem byl sám. Zapnul jsem televizi, nalil si skleničku sektu. K půlnoci jsem připil.
Na nový život, zašeptal jsem a uchechtl se. Jaký asi ten nový život vlastně bude?
Začátkem ledna mi volala Martina.
Alene, proč se tak uzavíráš? zněla vesele. Vylez ven! Seznámila jsem se s jogínem, prý skvělý člověk. Hodí se ti teď trochu klidu, meditace. Sejdeme se?
Držel jsem telefon a mlčel.
Alene, posloucháš mě? zopakovala. Tak co, přijdeš?
Slyším, řekl jsem konečně.
Tak co, v naší kavárně? Kdy?
Zavřel jsem oči. Viděl jsem to: kavárna, Martina s nějako novinkou, nový zajímavý člověk. Kolotoč znovu.
Ne, Martino, řekl jsem tiše. Nejde to.
Jak to nejde?
Prostě nejde, ucítil jsem, jak se ve mně něco definitivně zlomilo. Promiň.
Položil jsem telefon.
O pár dní později jsem seděl v té samé kavárně U Markéty. Sám. Pil kávu a civěl z okna. Venku padal sníh, kolem chodili lidé.
Otevřely se dveře a přišla Martina. Uviděla mě, přisedla si.
Ale koukej, Alene, ty tu taky! strhla si šálu. Hej, fakt musím tě s tím jogínem seznámit. Prý má blahodárný vliv na psychiku a duši. Myslím, že teď by ti něco takového prospělo. Chceš, abych vás seznámila? Přijde
Podíval jsem se na ni. Brilantní barva rtů, jiskřivé oči, energia co jí nikdy nechyběla. A za vším tím ale byla prázdnota. Stejná jako ve mně. Jen ji Martina nechtěla vidět.
Proč mlčíš? naklonila se. Ty prostě musíš jít ven, sedíš doma, trápíš se, to nikam nevede. Život jde dál, víš?
Otevřel jsem pusu, ale nevycházely mi slova. Jen jsem na ni hleděl a hlavou mi běžely útržky myšlenek:
Kolikrát budu opakovat stejné chyby? Kolikrát budu věřit, že štěstí přinese někdo jiný? Třeba štěstí bylo pořád vedle mě a já ho přehlížel
Slyšíš mě? lusknula Martina prsty. No tak, ozvi se půjdeme tam, jo?
Díval jsem se na ni dlouhým, těžkým pohledem. V tom pohledu byla bolest a nové, trpké pochopení. Pochopení, že jsem byl jen figurka ve hře jiných. Že jsem hledal odpovědi tam, kde nejsou. A že jsem zničil to, co bylo cenné, pro iluzi.
Slyším, zašeptal jsem konečně.
Martina čekala. Já mlčel. Za oknem dál sněžilo a to ticho a mlčení v sobě nesly úplně všechno. Bolest ztráty, hrůzu z uvědomění, tíživost volby, kterou už nevezmu zpět.
Tak co říkáš? Poznáš ho? nevydržela Martina.
Díval jsem se na ni a mlčel. A v tom mlčení byla celá má odpověď odpověď, kterou teprve sám začínám chápat.