Neviditelná manželka
Hanko! ozvalo se zřetelně, když dveře kavárny zadrnčely a kamarádka si setřásala kapky deště z jasně červeného pláště. Usedla naproti a zhluboka oddychovala. Promiň, ty kolony jsou děsné. Už jsi si něco objednala?
Jen kávu, odpověděla tiše Hana a slabě se usmála. Čekám na tebe.
Alena si sundala plášť, kriticky si Hanu prohlédla a trochu našpúlila rty.
Proboha, Hankó, díváš se ráno někdy do zrcadla? Co to máš na sobě? Šedý svetr, šedé kalhoty… Jsi v depresi, nebo se jen snažíš být neviditelná?
Je to pohodlné, pokrčila Hana rameny. Už mi je dvaapadesát, Aleno, nemám chuť se parádnit.
Jasně, mávla Alena rukou a suverénně objednala cappuccino a jeden houskový rohlíček. A kde máš svého Radka? Zase je na rybách?
Hana přikývla.
Odjel v pátek večer. Vrátí se v neděli na oběd. Jako vždycky.
Jako vždycky, napodobila ji Alena posměšně. A ty sedíš sama doma, co? Díváš se na televizi nebo zašíváš ponožky, že jo? Hanko, kdy tě Radek naposledy někam pozval? Do restaurace, do divadla, klidně jen do kina? Vzpomeneš si vůbec?
Haně zahořely tváře.
Byli jsme na chalupě v červenci. Spolu.
Na chalupě! rozesmála se Alena. Ty pleníš záhony a on opravuje kůlnu! Romantika, panečku. Poslouchej, holka, život běží. Už nejsme mladice, to ne. Ale ještě nejsme staré báby. Ty se tu pohřbíváš zaživa.
Nemluv nesmysly, ohradila se Hana a upila kávu, která jí náhle připadala hořká. Máme normální rodinu. Dvacet osm let spolu. To nic neznamená?
Dvacet osm let ze zvyku, utrousila Alena. Víš, co vidím? Stala ses průhlednou. Pro něj jsi jako lednice nebo židle. Funguješ, existuješ, stačí. Kdy ti naposledy řekl něco hezkého? Nebo se aspoň zeptal, jak se máš?
Hana chtěla odporovat, ale slova jí váznula v krku. Pravda byla taková, že jejich večery plynuly v tichu. Radek četl něco o rybaření na tabletu, ona pletla nebo koukala na seriály. Občas se zeptal, co bude k večeři, ona mu občas připomněla platbu účtů. Toť vše.
Vidím, že jsem ten hřebík zatloukla hluboko, naklonila se Alena blíž, oči jí svítily. Poslyš, já teď poznala jednoho pana. Fotograf. Jmenuje se Ondřej. Zajímavý chlap, umí mluvit, poslouchat. V sobotu má vernisáž v galerii na Masarykově. Půjdeš? Aspoň se rozptýlíš.
Aleno, já nevím…
Žádné vymlouvání, mávla Alena rukou. Musíš vylézt ze skořápky. Aspoň se mrkneš na lidi, ukážeš se. Oblékneš si něco pěkného, já ti s tím pomůžu. Uvidíš, jaké to je, když tě někdo vnímá a nemluví s tebou jen o kapající baterii.
Hana povzdechla. S Alenou bylo zbytečné hádat se. Upřímně, myšlenka někam vyrazit jí vlastně ani nevadila. Doma bylo opravdu moc ticho.
*
V sobotu večer stála Hana před zrcadlem a sama sebe div nepoznávala. Alena jí přinesla vínové šaty, nenápadné, ale elegantní, s páskem, který zvýrazňoval pas. Hana se poprvé za mnoho měsíců nalíčila a urovnala si vlasy.
Teda, zamumlala, když se prohlížela v zrcadle, už jsem si myslela, že…
Že ses už proměnila v babku? uchechtla se spokojeně Alena. Kdepak. Jsi pořád kočka, jen jsi na to zapomněla.
Galerie byla malý, útulný prostor s vysokými stropy a bílými stěnami. Všude visely černobílé fotografie: staré dvorky, neznámé tváře, opuštěné nádraží. Nebylo tam moc lidí, tak třicet, všichni klidně popíjeli víno a tiše si povídali.
Alena hned vedla Hanu k vysokému muži se šedinami v tmavých vlasech, v černém roláku a džínách.
Ondřeji, tohle je moje nejlepší kamarádka Hana, představila je. Hani, tohle je Ondřej, autor té krásy kolem.
Ondřej se otočil a Hana se setkala s jeho pohledem. Šedé oči, vřelý úsměv, jemné vrásky v koutcích. Podal jí ruku.
Těší mě. Doufám, že se vám bude líbit.
Já se v tom moc nevyznám, přiznala se Hana a potřásla rukou. Byla suchá, teplá.
To ani nemusíte, usmál se Ondřej. Stačí cítit. Pojďte, ukážu vám svou oblíbenou fotku.
Zavedl ji k fotografii v koutku. Byla na ní stará žena u okna, světlo jí dopadalo na vrásčitou tvář, v očích hluboký, vzdálený smutek.
Vidíte? řekl Ondřej tiše. To je moje sousedka. Je jí třiaosmdesát. Fotil jsem ji před rokem a půl. Vyprávěla mi o válce, o manželovi, který padl, o tom, jak sama vychovala tři děti. A víte, co mě zarazilo? V jejích očích nebyla sebelítost. Jen ta podivná smutná důstojnost.
Hana na fotografii zírala a cítila, jak ji to svírá u srdce.
Je nádherná, vydechla.
Ano, přikývl Ondřej. Krása není jen mládí a hladká kůže. Krása je i v tom, že člověk něco prožil, vytrpěl a zůstal sám sebou. Podíval se na Hanu zkoumavě. Vy taky máte ten smutek v očích. Takový zajímavý. Jako byste pořád o něčem přemýšlela, ale nikomu to neřekla.
Haně zčervenaly líce. Tak ji už dlouho nikdo neviděl. Radek na ni sice hleděl, ale neviděl ji. Cizí muž dokázal za pár minut zahlédnout to, co zůstávalo ostatním skryto.
Jen jsem asi trochu unavená, zamumlala.
Z čeho? zeptal se Ondřej prostě, jakoby ji znal celý život.
Hana chtěla žertovat, ale najednou z ní začala slova proudit sama.
Z té stejnosti. Každý den jako ten předchozí. Ráno vstát, snídaně, domácí práce. Manžel v práci, pak na rybách. Děti už dávno pryč. Sedím v bytě a říkám si: kde jsem vůbec já? Kde je ta holka, co toužila cestovat, něco zažít?
Zarazila se, překvapená vlastní otevřeností.
Promiňte, nevím, co to do mě vjelo.
Neomlouvejte se, Ondřej se zlehka dotkl jejího lokte. To je upřímnost. A to je dneska vzácné. Víš co? Vedeme takový malý klub. Scházíme se každou středu, povídáme si o fotkách, knihách, někdy vyrážíme do přírody. Přijďte příští středu. Vsadím se, že vás to bude bavit.
Hana chtěla říct ne. Že má plno starostí. Že to nejde jen tak…
Dobře, slyšela svůj hlas. Přijdu.
*
Radek se vrátil v neděli, jak bylo zvykem, opálený řekou a kouřem z ohně. Hana ho přivítala u dveří.
Tak co? Něco jsi chytil? zeptala se.
Pár candátů, Radek odložil batoh v kuchyni. Dobrý to bylo. A ty? Všechno v pořádku?
Všechno v pohodě, řekla. Byla jsem na výstavě s Alenou.
Aha, vytahoval salám z lednice. To je dobře, měla bys víc chodit mezi lidi. Doma jsi zalezlá až moc.
Říkal to roztržitě, ani se na ni nepodíval. Hanu bodla vlna podráždění.
Radku, nešli bychom spolu někam? Do restaurace třeba, nebo do divadla?
Podíval se na ni překvapeně.
Kvůli čemu? To je jen plýtvání penězi. A já jsem utahaný z ryb. Příště, jo?
Příště. Vždycky příště. Hana kývla a odešla z kuchyně. V pokoji sáhla po telefonu a napsala Aleně: Dej mi prosím adresu toho klubu. Ve středu tam budu.
*
Klub se scházel ve sklepě starého činžáku, přeměněném na útulnou místnost s pohovkami, knihovnami a fotoaparáty na stolcích. Bylo tam přibližně patnáct lidí, většina po čtyřicítce, někteří i starší. Ondřej Hanu uvítal u dveří.
Jsem rád, že jste přišla, řekl vřele. Vyberte si místo.
Večer utekl rychle. Povídali si o tvorbě nějakého francouzského fotografa, pak četli verše Seiferta a nakonec jen klidně rozmlouvali. Hana mlčela, poslouchala a bylo jí zvláštně dobře. Nikdo se jí neptal, kolik zaplatila za elektřinu, nebo co bude k večeři.
Po schůzce ji Ondřej doprovodil na tramvaj.
Líbilo se vám to? zeptal se.
Moc, přiznala Hana. Ani jsem netušila, že mi to tolik chybělo.
Dostala jste se do jiného světa, usmál se Ondřej. Hana, víte, já vidím ženu, která už dlouho nežila pro sebe. Vždycky jen kvůli někomu: manželovi, dětem, domácnosti. Kdy jste naposledy udělala něco prostě proto, že sama chcete?
Hana zapřemýšlela. Nedokázala si vzpomenout.
To je ta past středního věku, pokračoval Ondřej. Najednou zjistíme, že jsme sami sebe rozdali, a na nás už nezbylo nic. Ale víte co? Nikdy není pozdě zjistit, kým jsme opravdu.
Jeho slova byla jako pohlazení. Hana mu tiše naslouchala.
Poslyšte, zastavil se. Co kdybychom v sobotu vyrazili za město? Znám jedno krásné místo, staré zámecké ruiny. Na podzim tam dopadá úžasné světlo, chtěl bych fotit. Pojedete se mnou? Bude to jen výlet.
Hana se zarazila. Sobota Radek zas na rybách. Doma by byla stejně sama.
Nevím, zamumlala. Je to takové…
Divné? pousmál se Ondřej smutně. Hana, nenabízím vám nic víc než výlet. Jen zážitek. Vy taky máte právo žít, ne?
Mám, špitla.
Tak domluveno. Setkáme se u metra v deset. A oblečte se do větru.
Loučil se s ní mávnutím ruky. A Hanu u tramvajové zastávky píchalo v hrudi vzrušení, srdce jí tlouklo jako za starých časů.
*
V pátek večer si Radek, jak bylo v jeho zvyku, balil věci k rybaření.
Vrátím se v neděli, zapnul batoh. Kdyby něco, volej.
Radku, Hana ho pozorovala, jak skládá pruty, co kdybych jela s tebou?
Radek zvedl překvapeně oči.
Proč? Vždyť tě to nudí. Minule sis stěžovala na komáry a zimu.
Jen bychom byli spolu, řekla potichu.
Hanko, jsme pořád spolu, pokrčil rameny. Odpočiň si doma. Podívej se na film.
Letmo ji políbil, nasadil batoh a odešel. Hana stála v předsíni a hleděla na zavřené dveře.
Jsme pořád spolu, opakovala si v duchu ale byli vůbec spolu? Opravdu?
Ráno vstala brzy, dlouho vybírala oblečení. Natáhla džíny, teplý svetr, vzala si bundu. V zrcadle jí hořely tváře, oči se třpytily. Vypadala mladší. Živější.
Jedu jenom do přírody, přesvědčovala se, s novým známým. Není na tom nic špatného. Je to jen procházka.
Ondřej na ni čekal s dvěma kelímky kávy.
Dobré ráno, usmál se, podával jí kelímek. Připravená na dobrodružství?
Jeli jeho starou škodovkou, povídali si, poslouchali hudbu. Ondřej vyprávěl ze svých cest, Hana se smála a bylo jí lehce.
Zámecká ruina byla zpustlá, ale pořád krásná. Staré sloupy, opuštěný park, rybník s tmavou vodou. Ondřej fotil, Hana sbírala žluté listí.
Postavte se k té sloupu, navrhl Ondřej. Nedívejte se do objektivu, hleďte do dálky.
Několikrát ji vyfotil a ukázal jí snímky.
Vidíte? Jste nesmírně fotogenická. A ta smutná hloubka v očích vás dělá výjimečnou.
Hana se zadívala na svůj obraz. Neznámá žena s rozpuštěnými vlasy a snivým pohledem. Je to opravdu ona?
Procházeli se až do večera. Zašli do vesnické hospůdky na horké buchty a čaj. Povídali stále otevřeněji.
Jste vdaná dlouho? zeptal se Ondřej.
Dvacet osm let, odpověděla Hana.
Jste šťastná?
Odmlčela se. Co je vlastně štěstí? Zvyk? Jistota?
Nevím, přiznala tiše. Dřív se mi to tak zdálo. Dnes… cítím se, jako bych spala s otevřenýma očima. Všechno je správně, ale něco tomu chybí.
Vášeň, řekl Ondřej. Pocit, že žijete, že cítíte. Že nejste jen funkcí v životě někoho jiného, ale bytost s vlastním přáním.
Položil ruku na její dlaň.
Hana, jste mimořádná žena. Chytrá, krásná, citlivá. Zasloužíte si štěstí. To svoje štěstí.
Hana sledovala jeho ruku, srdce jí bilo zběsile. Měla by ji stáhnout, vstát, odejít. Ale nemohla. Nechtěla.
*
Další týdny plynuly ve zvláštním opojení. Hana trávila s Ondřejem stále více času. Někdy v klubu, někdy v galeriích, někdy na procházkách. Ondřej jí dával něco, co doma nikdy nedostávala: zájem, komplimenty, hluboké rozhovory.
S Radkem vše běželo dál postaru. Práce, ryby, zprávy. Hana vařila, uklízela, prala. Hovory se omezily na minimum.
Hanko, koupilas smetanu? ptal se Radek.
Koupila.
Dobře. A ponožky?
V šuplíku.
A to bylo všechno. Žádný zájem, žádné otázky. Ondřej se naopak vyptával pořád. Hana před ním rozkvétala jako květina na slunci.
Alena si změny všimla ihned.
Tak co, zamilovaná? pošklebovala se, když se sešly v kavárně.
Neříkej hlouposti, zrudla Hana. Jsme jen přátelé.
Jistě, přátelé, Alena obrátila oči v sloup. Hani, takhle jsi nezářila patnáct let. A víš co? Já jsem za tebe ráda. Zasloužíš si radost.
Ale jsem přece vdaná, šeptla Hana.
No a co? Radek si tě ani nevšimne. On žije svým světem. Proč bys ty měla celý život žít jen v jeho stínu? Jsi žena z masa a kostí. A pokud tě Ondřej dělá šťastnou, na čem záleží?
Hana poslouchala, slova jí padala na připravenou půdu. Sama si už dávno omlouvala, co dělá. Jen žiju. Mám právo na trochu štěstí.
Zlom přišel v listopadu. Ondřej ji pozval na festival pouliční fotografie do menšího města, pár hodin od Prahy.
Přenocujeme tam, řekl. Zamluvil jsem dva pokoje. Bude to fajn, uvidíš.
Myšlenka na dva pokoje Hanu uklidňovala.
Radkovi řekla, že jede s Alenou na velký výprodej.
Dobře, kývl, oči zaryté do tabletu. Jen neutrať moc.
Stála ve dveřích, čekala, jestli se zeptá na něco víc, podívá se na ni. Nepodíval.
V hotelu měl Ondřej doopravdy dva pokoje. Den strávili na výstavě, večer si dali víno a povídali si. Ondřej mluvil o tom, jak je třeba žít teď, hned, neodkládat štěstí.
Hani, díval se jí do očí, potkal jsem řadu žen. Ale vy… jste výjimečná. Tolik v vás je čistoty a smutku, že bych chtěl, aby ten smutek zmizel.
Vzali se za ruce.
Nechci vás nutit. Jen chci, abyste věděla nejste mi lhostejná.
Haně se točila hlava. Z vína, z jeho slov, z pohledu. Večer, když šla do svého pokoje, Ondřej ji políbil na tvář.
Dobrou noc, pošeptal. Kdyby jste chtěla ještě mluvit, jsem hned vedle.
Hana si lehla na postel a dívala se do stropu. Srdce jí běželo, hlavou se motaly myšlenky.
Jsem vdaná… Mám manžela… Dvacet osm let… Nemůžu…
Kdy tě naposledy políbil jen tak?
Tohle je zrada.
Tohle je život. Poslední šance cítit se naživu.
Ve dvě v noci Hana vstala, oblékla župan a zaklepala na vedlejší dveře.
Ondřej otevřel hned, jako by nespal.
Hanko…
Překročila práh.
*
Ráno přišlo s těžkým pocitem kocoviny, i když za to nemohlo víno. Ležela v cizí posteli, s cizím mužem. Nemohla tomu uvěřit že to byla ona, kdo překročil tu hranici.
Ondřej spal s rukama rozhozenýma. Hana se tiše oblékla, vrátila se do svého pokoje a sedla na postel, držíc hlavu v dlaních.
Co jsem to udělala? Proč?
Když se pak vraceli zpátky, Ondřej byl něžný, pozorný, držel ji za ruku. Haně se styděla, ale ten stud postupně ustupoval podivnému, křehkému štěstí.
Žiju. Po tolika letech opravdu žiju.
*
Radek ji doma přivítal jako obvykle.
Nakoupilas něco?
Trochu, Hana se mu nedívala do očí.
Tak co je k večeři?
Život plynul dál. Přes den byla manželkou, vedla domácnost, chodila po nákupech. Večer psala Ondřejovi, setkávala se s ním. Vodil ji na nové výstavy, půjčoval knihy, recitoval jí poezii.
S Radkem už mluvili jen o nejnutnějším.
Asi bude třeba vyměnit trubku na chalupě, poznamenal.
Možná na jaře, odpověděla.
Mlčení. Dlouhé, těžké ticho.
Alena se škodolibě usmívala.
Vidíš? Teď žiješ. Už nesedíš v bažině.
Hana si to obhajovala: Radek si za to může sám. On se vzdal první. Vybral si ryby místo mě. Mám právo na štěstí.
Ale po nocích, když Radek spal vedle, Hana zírala do stropu a cítila, jak se v ní uvnitř něco láme.
*
Prosinec přišel s mrazem a sněhem. S Ondřejem se vídali ještě častěji. Pronajal si malý ateliér, kde spolu trávili chvíle. Haně říkala, že má lekce práce s počítačem.
Radek jen kývl hlavou. Už se na nic neptal.
Ondřej byl vášnivý a laskavý, ale Hana někdy cítila, že jeho slova zní naučeně, jako by je říkal už mnohým před ní.
Ustoupit už ale nešlo. Zašla příliš daleko.
Jednou v půlce prosince šla Hana koupit Radkovi léky, z kabelky jí u pokladny vypadla malá krabička parfém, dárek od Ondřeje, Měsíční sonáta, sladká vůně.
Krabičky si nevšimla. Zaplatila, odešla.
Ale večer se vrátil Radek domů dřív než obvykle. Připravovala večeři, když vešel do kuchyně a mlčky položil krabičku na stůl.
To je tvoje? zeptal se tiše.
Hana stáhla rty poznala ji.
Ano. Asi jsem ji našla venku, hlesla.
Venku, zopakoval Radek. Parfém za dva tisíce. Našelas venku.
Krabičku otevřel a přičichl.
Hanko, nejsem hlupák. Myslíš, že jsem si nevšiml, jak ses změnila? Že jsi pořád pryč? Že mě přehlížíš?
Hana stála s rukama za zády.
Radku, já…
Kdo to je? přerušil ji. Kdo ten člověk je?
Nikdo, zašeptala Hana. Jen známý. My…
Nelži mi, Radek sevřel krabičku v pěsti. Podvedla jsi mě, že?
Ticho bylo doslova ohlušující. Viděla, jak se mu mění tvář, jak všechna měkkost odchází.
Ano, vydechla. Ano. Promiň, nechtěla jsem…
Nechtěla, uchechtl se hořce. Pochopil jsem.
Odešel ke dveřím.
Radku, prosím, počkej! Promluvme si, všechno vysvětlím…
Co mi vysvětlíš? obrátil se, v očích taková bolest, až Hana ucukla. Že jsi spala s jiným, protože jsem ti nevěnoval pozornost? Snad to je moje chyba. Možná jsem moc zaneprázdněný prací a rybami. Ale nikdy, nikdy jsem ti nebyl nevěrný. Protože jsem tě miloval. Miluju. Ty jsi tohle všechno zničila.
Radku, prosím, Hana brečela. Nechoď. Zkusme to napravit.
Nedokážu tu být, řekl. Musím si to rozmyslet. Zatím budu u Karla.
Sbalil si věci během patnácti minut. Hana stála mezi dveřmi a dívala se, jak si skládá košile a ponožky.
Radku, zašeptala. Neopouštěj mě.
A ty jsi neopustila mě? opáčil a díval se jí dlouho do očí.
Odešel bez bouchnutí dveřmi. Prostě zmizel. A ticho, co zůstalo, byla prázdnota.
*
Hana pobíhala po bytě, nevěděla, co dělat. Volala Radkovi, nezvedal telefon. Psala mu: Odpusť mi. Prosím, vrať se. Beze slova.
Volala Ondřejovi.
Ondřeji, začala zmateně, Radek všechno ví. Odešel. Nevím, co mám dělat.
Aha, soucítil Ondřej. Mrzí mě to. Co kdybychom se sešli, popovídáme, podpořím tě.
Potkali se v jeho ateliéru. Hana mu všechno vyprávěla a plakala. Ondřej ji hladil po vlasech.
Bude to dobré, ujišťoval. Stejně by to takhle nemohlo pokračovat. Nebyla jsi po jeho boku šťastná. Byls v pasti, teď máš konečně šanci žít.
Nový život? zadívala se Hana do země. Ale jaký život to bude?
No, zaváhal Ondřej, teď jsi svobodná. Můžeš cokoliv. Můžeš tvořit, cestovat, být sama sebou.
A co ty? zeptala se Hana. Budeme spolu? Nebo už ne?
Ondřej ucukl, podrbal se za hlavou.
Hani, řekl opatrně, já ti nemohu dát domov ani jistotu. Jsem spíš vítr, žiju pro ten okamžik. Bylo nám spolu pěkně. Ale…
Ale co? v Haně rostl ledový pocit.
Nejsem stavěný na vztahy. Potřebuju volnost. Myslel jsem, že i tobě šlo hlavně o svobodu.
Hana pochopila. Slova, komplimenty Byla jen jednou z mnoha.
Takže jsem byla jen zábava? šeptla zlomeně.
Ne, to ne, snažil se Ondřej. Byla jsi důležitá. Ale nemůžu se vázat. Ty jsi přišla na chuť životu, to je přece pozitivní…
Hana vstala.
Víš co, Ondřeji, hlas měla náhle pevný. Máš pravdu. Poznala jsem život. Ale je rozbitý na kusy. Díky tobě. Díky mně.
Odešla a neotáčela se. Do obličeje jí padal sníh, mísil se se slzami.
*
Byt byl najednou pustý a tmavý. Hana si sedla na pohovku, dívala se chvíli do zdi, pak vzala telefon a vytočila Alenu.
Aleno, začala, když ji kamarádka zvedla, potřebuji tě vidět.
Sešly se v kavárně u Růženy, kde všechno kdysi začalo. Alena klidně popíjela cappuccino a poslouchala.
Tak vidíš, řekla nakonec. Aspoň sis užila. Už nejsi zaschlá v bažině, ne?
Hana jí nevěřila.
Ty to myslíš vážně? Všechno je rozbité!
Co já s tím? pokrčila rameny Alena. Sama jsi to chtěla, já tě seznámila jen tak. Dospělá ženská, to bylo tvoje rozhodnutí.
Ty jsi mě postrkovala, hněvala se Hana. Pořád jsi říkala, že jsem pro Radka neviditelná, že musím žít pro sebe.
Mýlila jsem se? zazubila se. On tě přehlížel odjakživa. Teď alespoň pochopí, co ztratil. Nebo taky ne. Takový je život.
Hana vstala.
Vždycky jsem tě považovala za nejlepší kamarádku, řekla tiše. Ale teď vidím, že jsi mi spíš záviděla. Můj klid, rodinu. Chtěla jsi, abych byla taky nešťastná a sama.
Ale no tak! obrátila Alena oči v sloup. Nedělej drama.
Sbohem, Aleno, otočila se Hana a odešla.
*
Uplynul týden. Radek se neozýval. Hanku dusila samota, byt byl náhle obrovský. V noci nemohla spát, probírala se vzpomínkami: jak Radek někdy mlčky spravil baterii, uvařil jí čaj, když byla nemocná, jak sázel jabloně na chalupě. Všednosti, které jí kdysi připadaly nudné. Teď by dala cokoliv, aby je vrátila.
O silvestrovské noci už nevydržela a šla za Karlem Radkovým bratrem. Ten otevřel dveře.
Hani, zdravím. Jdeš za Radkem?
Musím s ním mluvit.
Karel znejistěl, pak odešel do pokoje. Přivedl Radka.
Radek vypadal sešle, zestárle. I jemu bylo těžko.
Co chceš? zeptal se tiše.
Omluvit se, Hana mluvila rychle, jakoby ho nesměla propást. Udělala jsem strašnou chybu. Zbláznila jsem se. Ten člověk byl klam. Ty jsi byl a jsi jediný skutečný. Prosím, dej mi šanci.
Radek mlčel. Až pak zakroutil hlavou.
Hani, nevím… Když jsem to zjistil, přestalo se mi chtít dýchat. Teď, když tě vidím, pořád to vidím před sebou. Nedokážu to zahodit.
Chápu, Hana plakala. Snad časem…
Možná, přerušil Radek. A možná ne. Nevím, jestli to někdy dokážu odpustit.
A já…? slzy jí tekly po tvářích. Já už ani nevím, kdo jsem. Všechno jsem zničila.
Dlouhé ticho. Stáli v předsíni, dva lidé, co byli skoro třicet let spolu, a teď si byli cizejší než kdy jindy.
Musím jít, řekl Radek. Promiň.
Zavřel dveře. Hana zůstala na chodbě, poslouchala odcházející kroky.
Pak vyšla do tmavého města. Sníh se sypal. Lidé se smáli, rozsvěcovaly se světla. Ale Hana šla sama a cítila jen prázdno, které už možná nikdy nic nevyplní.
*
Nový rok slavila sama. Zapnula televizi, nalila si trochu šampaňského. O půlnoci pozvedla sklenku.
Na nový život, zašeptala, s trpkým úsměvem. Kde je ten nový život?
Za pár dní volala Alena.
Hanko, co tam sedíš zavřená? Potřebuješ nový impuls. Mám kamaráda, učí jógu. Je hrozně zajímavý. Setkáme se?
Hana držela telefon a mlčela.
Slyšíš mě? volala Alena.
Slyším, odpověděla tiše Hana.
Tak co, půjdeme na kafe? Jako vždycky?
Hana zavřela oči. Viděla sebe a Alenu u kafe, zase nové plány a noví lidé. Stejný kruh, stále dokola.
Ne, Aleno, řekla tiše. Už nemůžu.
Cože?
Nejde to, cítila, jak se v ní něco definitivně zlomilo. Odpusť.
Položila telefon.
O pár dní později seděla sama v kavárně U Růženy. Venku padal sníh, lidé pospíchali po svých. Pila kávu a dívala se ven.
Dveře se otevřely, Alena vstoupila, zamávala a přisedla si.
Hle, Hanko, i ty tu sedíš, usedla naproti a sundala si šálu. Pamatuješ, jak jsem ti říkala o tom jogínovi? Je fakt úžasný. Myslím, že ti pomůže. Poznámím vás?
Hana na ni hleděla dlouhým, tichým pohledem. Viděla v ní tu nenasytnou energii a najednou i prázdnotu, kterou Alena sama nikdy neuznala.
No tak, co mi odpovíš? Alena se k ní naklonila. Hani, opravdu bys měla jít mezi lidi. Sedíš doma, trápíš se. To nikam nevede!
Hana rozevřela rty, chtěla něco říct, ale zůstala zticha. Po hlavě jí běželo: Kolikrát už skočím na tu stejnou past? Kolikrát budu čekat, že štěstí může dát někdo jiný? Nebylo snad štěstí vedle mě a já to neviděla?
Hani, slyšíš mě vůbec?
Podívala se na Alenu a v tom pohledu byla bolest a první pochopení. Uvědomění, že byla něčí loutkou, že hledala odpovědi na špatných místech, že obětovala to, co mělo cenu, pro něco, co bylo jen snem.
Slyším, špitla nakonec.
Alena čekala, Hana mlčela. Venku tiše sněžilo a v té tichosti, v tom mlčení, bylo úplně všechno. Celá bolest, celá lítost, tíha rozhodnutí, která nelze vzít zpět.
Tak co? Jdeš na to kafe? neudržela se Alena.
Hana se jen zadívala skrz okno a mlčela. A v tom mlčení už byl její odpověď. Tu, kterou sama teprve začínala chápat.