NEVĚSTA
Veronika zahlédla, jak její snoubenec s tváří zkřivenou zlostí uhodil Marušku protože jí špinavá tlapka v zamyšlení přešlápla jeho bílé tenisky. Kulička chtěla štěně bránit, místo toho ale schytala pořádnou ránu těžkým koženým vodítkem přes tlamu. Teprve teď pochopila, proč její kočky a psi nikdy Maxe neměli rádi.
Veronika seděla zasněná u okna. Zimní večer poléval město modravým stínem, v tisících bytů se už rozsvítilo, ale jí bylo jedno, jestli je světlo nebo tma. Myšlenky ji tížily.
Má všechno: byt v Brně, slušnou práci, žije si průměrně, a přece v osobním životě pořád naráží na prázdno. Hodiny tikají, všechny spolužačky už se vdaly, mají děti, jen ona je stále sama. Opravdu je jejím údělem zůstat starou pannou? Vždyť je pohledná i chytrá, ničím si nepřipadá horší než ostatní. Hladila své huňaté přátele, kteří se kolem ní mačkali a uplněk ji chápali.
Rodiče Veroniky odešli náhle a brzy, jeden po druhém; zůstala pod ochranou laskavé, starosvětsky moudré babičky, s rozhodnutím být zdravotnicí. Gympl zvládla na jedničku, ale na lékařskou fakultu se pohořela v konkurenci. Skončila v brněnské zdravotnické škole, obor záchranářka, a doteď brázdí město se sanitkou.
Babička, která ji zbožňuje, se už před časem odstěhovala do rodinného domku za město, ať má vnučka klid na svůj život, ale ne a ne si ho najít.
Jako dítě Veronika snila o koťatech a pejscích. Jenže máma měla alergii na chlupy, což zjistili, když dcera domů přinesla malého zrzavého kocourka, od radosti jí zářily oči a matka do večera dostala astma. Medovníčka musela dát babičce.
Po rodičích přišel kocourek Tonda, kterého našla u kontejneru. Veronika toužila i po psu, ale babička zodpovědné psy nechtěla – bylo toho na ni moc.
A tak má teď místo chlapa pět věrných, oddaných přátel. Pes Kulička, nalezená promočená štěně před supermarketem za studeného prosincového rána, se třásla mrazem a prosila pohledem o teplo prodejen, odkud ji neustále vyhazovali. Veronika ji strčila do plátěné tašky, zahřála, a donesla domů.
Kulička byla bystrá a rychlá jako tryskáč proto se jí říká Kulička. Hned se spřátelila s Tondou.
Domácnost tím neskončila. Zakrátko přišla jezevčice Maruška. Sousedé, co ji měli, koupili nový byt a báli se, že by zničila podlahy. Tak ji v zimě nechali na dvoře a odjeli. Chudák Maruška se snažila dostat do vchodu, štěkala a pomalu promrzala, až o ní naštěstí informovali Veroniku místní pejskaři. Vzala ji domů a dlouho jí léčila zalehlé uši. Byla to skvělá domácí psí dáma klidná, rozumná, šikovná, s duší pravé Češky.
Uši měla Maruška citlivé; venku jí Veronika vždy uvázala teplou šálku. Maruška tiše cupitala chodníčky a vypadala v šátku jako přísná, malá babička, což kolemjdoucí bavilo.
Kočka Miluše přišla sama. Jednoho rána, když Veronika spěchala na noční směnu, jí pod nohy vletěla šedo-bílá ledová koule. Šlo o kočku vyhladovělou a prokřehlou k smrti. Nechala ji u topení na chodbě, dala jí krajíček chleba se sýrem a šunkou, a na dveře vylepila: Prosím, nevyhazujte kočku ven! Přijdu z práce a vezmu si ji domů. Děkuji, Veronika, byt 4.
Doma jí hned říkala Miluše a než bys řekl švec, kočka reagovala jako by se mezi nimi uzavřelo tiché ochotné spiklenectví. Miluše, velká a autoritativní, rychle určila, co je dovoleno a co ne, a všichni se podřídili jejím pravidlům domovní čistoty. I v noci kontrolovala, jestli doma platí řád.
Pátým bývalým sirotkem byl malý, tichý kocourek Matěj, nalezený Veronikou v Lužánkách v parku ho málem rozklovali havrani. Z Matěje vyrostl tiše tolerantní kocour, vždy souhlasný, nikdy se s nikým nepřel a nikdy se nepral.
Veronika své bandě doslova obětovala srdce; věděla ale, že ne každý partner ocení takovou zvěřinec. Babička s povzdechem varovala: Verunko, dvě fenky, tři kočky, sama víš kluci jsou dnes vybíraví. Takový pak není můj, babi.
A přesně to se naplnilo. S Tomášem se dali dohromady, když začínala pracovat a randili spolu půl roku, ale Tomáš nemohl vystát žádná zvířata. Po rozchodu ji to ani tak nebolelo.
Pak přišel Martin pohledný, veselý kluk, krajský šampion v plavání. Martin o sebe pečoval, uměl krásně balit, chodil s Veronikou a čas od času venčil Kuličku a Marušku. Mluvilo se o svatbě.
Jenomže časem začali mazlíčci Martina obcházet obloukem. Kulička na něj vrčela, Maruška štěkala a schovávala se za Veroniku, kočky se mu vyhýbaly, Miluše syčela a nenechala na sebe sáhnout.
Jednou, když Veronika vařila, šla na balkon a spatřila, jak ten vždy veselý Martin s grimasou vzteku kopl Marušku, za to že mu zahnojila botu. Kulička se chtěla zastat, ale taky dostala pořádný výprask vodítkem.
Veronika vběhla dolů, sebrala vodítka a vší silou je přehodila Martinovi přes ruce. Verunko, co blázníš? Bolí to! Teď jí došlo, proč zvířata Martina nesnáší.
Ti je ubližovat můžeš a já mám mlčet? Co když jednou uhodíš i mě?
Jen jsem vychovával, aby mi nelítali pod nohy.
Vypadni a už se nevracej!
Ale prosím tě, žít v takovém zvěřinci? K čemu bych ti byl! zahřměl, než odešel.
Veroniku ta slova bolela ještě měsíce. Rok nadějí, věřila, že Martin je její osud, a přitom ho ani nepoznala.
Rok plynul, až jednou poznala někoho, pro koho znamenal den bez kontaktu věčnost. Náhoda tomu chtěla při noční službě chirurg František (mimochodem výborný traumatolog). Při pohledu do jeho očí ji projel pocit, kterému dosud nevěřila láska na první pohled. František sháněl její číslo, večer volal, brzy se začali scházet.
Chovala k Františkovi tichý respekt: vysoký, klidný, s úmysly vážnými, ale ona měla strach co když to zase nevyjde? Rozhodla se své zvířata před ním schovávat; až bude svatba, uvidí se.
Půl roku chodili spolu: ona poznala jeho sestru Ladu s mužem, jeli spolu až do Olomouce za jeho rodiči, František také navštívil babičku. On u ní doma nikdy nebyl sama se vymlouvala na zajímavé příbuzné nebo chřipku. Musela rozhodnout: přiznat svou zvířecí armádu, nebo dál hrát tuhle hru.
Jednou po noční směně vyvedla všechny do babiččina domku, i s pelíšky a hračkami. Babička brblala: Veroniko, František je skvělý chlap, nemělo by se začínat lží. Ale babi, pokud mě kvůli nim opustí, bez nich stejně nemůžu žít
Nepřídeš ke škodě, ale budeš sem muset každý den, když nebudeš mít směnu. Veronika slíbila.
Chodila tedy k babičce na návštěvu, zatímco František rozptýlil poslední stín podezření a s prstýnkem z českého granátu ji požádal o ruku.
Jen upozorňuji, že věno plné zlata nemám, smála se šťastně.
Přípravy na svatbu v plném proudu, Františkovi čekala další dlouhá noční, oba byli utahaní. K obědu aspik, čaj a koláčky, mezi tím počítali hosty a vybírali svatební menu.
František odnesl přeplněný odpadkový koš a z něj vypadlo několik prázdných balení od zvířecího krmiva.
Odkud je tohle?
To nic Fando, povím ti později
Babička právě pustila Kuličku a Marušku na zahradu, aby se provětraly v sněhu; pošťačka přinesla důchod a dveře zůstaly pootevřené. Miluše, Tonda a Matěj nepozorovaně vykoukli na dvůr, jediný Medovníček zůstal doma. Zvířecí hlídka se dala do pohybu městem. Vedla Kulička, Miluše hlídala záda.
Kolemjdoucí žasli nad vzhůru cupitajícím průvodem čtyřnohých chlupáčů. Marušce sklouzla šálka na uši, což vyvolávalo u lidí veselí.
František zpozorněl, když něco drápalo na dveře štěkání, mňoukání Otevřel a v předsíni stála spokojeně jezevčice, za ní velká fenka, a v závěsu tři kočky, všichni nadšení, promočení a šťastní.
No teda, to je parta!
Veronika vběhla do předsíně, posadila se na botník, a rozplakala se do dlaní.
Tohle je všechno tvoje?
Ano Bydleli mezitím u babičky.
Kulička s Maruškou začaly Františkovi vyštěkávat nadávky, Miluše hrozivě syčela.
Říkala jsi, že věno žádné nemáš.
František vzal kabát a beze slova odešel. Veronika babičce zavolala, že je všechno v pořádku.
Věděla, že svatba nebude. Objímala své miláčky a poprvé svůj podvod opravdu litovala. Celé odpoledne proplakala s tváří opuchlou od slz.
Za pár hodin zvonek. Na prahu František s taškami luxusního žrádla pro psy, kočky. Položil je a zase odešel: Nezamykat, hned jsem zpátky! Za tři minuty se vrátil, na vodítku jezevčici v červeném kabátku.
Tohle je moje fenka Nika. Tohle Maruška, byla u Lady Vytáhl zpod bundy zrzavou kočku. Přijmete je do týmu?
Za roky, které uplynuly, Veronika i František se téhle snové historii smějí. Kdo ví, bez zvířecího věna možná by nikdy neskončili spolu a nezůstali spolu roky.