Oslavy se naučila neříkat „děkuji“
– Pavlíno, máte něco k snědku? – v běhu se ptala Tereza. – Jsem tak hladová, je to hrozné. A nemám moc času. Dnes slavíme Mezinárodní den žen. Ještě na mě čekají holky, dnes večer jdeme do klubu.
– Ano, svátek, máš pravdu. Náš den. Tady máš, drahá moje. Všechno nejlepší, – Pavlína podala Tereze milou malou krabičku s náramkem, o kterém Tereza snila již několik let.
Jenže si ho sama koupit nikdy nemohla. Celá výplata jí mizela okamžitě. Jednou musela nutně koupit novou bundu, jindy si nechat prodloužit vlasy nebo ji kamarádky pozvaly ven. Nemohla si tedy odpírat malé radosti. Pavlína moc dobře věděla, po čem Tereza touží. A moc jí chtěla udělat radost. Byla jí jako vlastní. Pavlína vždy toužila mít kromě dospělého syna i dceru. A když Karel přivedl domů Terezu, svou přítelkyni, přání se jí splnilo. Pavlína ji milovala celým srdcem a velmi ji rozmazlovala…
Pavlína milovala tu křehkou dívku ne proto, že by byla něčím výjimečná nebo extrémně milá. Prostě taková byla Pavlína. Milovala svého syna. A proto milovala vše a všechny, co se jeho týkalo. Tereza byla s ním už tři roky. A Pavlína, jako dobrá budoucí tchyně, se snažila přijmout dívku do rodiny jako vlastní.
Jenže něco Pavlína nevzala v úvahu: že lidé mohou být vypočítaví. A že si velmi rychle zvyknou na dobré věci. A když pro ně často děláte dobré skutky, začnou si myslet, že je to samozřejmost. Zapomínají děkovat, a časem přijmou vše jako běžné. Tak to bylo i s Terezou.
Od prvního dne známosti se Pavlína rozhodla, že udělá vše, aby se Tereza v rodině cítila dobře, pohodlně a příjemně. Pavlína a její manžel Tomáš, otec Karla, se nedávno přestěhovali za město do krásného domu. Asi po pár týdnech po seznámení navrhla Tereze, aby u nich zůstala přes noc…
Od té doby Tereza bydlela v Karlově pokoji, aniž by o povolení žádala svého přítele nebo jeho rodiče. Jako by to bylo samozřejmé. Nikdo proti tomu zjevně nic neměl. Ale přesto občas rodiče dospělého syna chtěli být chvíli sami se sebou, nebo s ním, svou rodinou. Ale ta možnost už pak nebyla.
Pro Terezu bylo v tom domě velmi pohodlné bydlení, a to nebylo v tak malém bytě s matkou a babičkou. Díky skvělé rekonstrukci tam bylo vše potřebné pro pohodlný život. Lednice plná jídla podle libosti. Všude bylo čisto, nemuselo se uklízet. Pavlína jako správná hospodyňka dělala vše s radostí.
Terezu také vždy vzali s sebou. Všude. I na návštěvy k přátelům v sousedním městě. I tamní rodina Pavlínu a její rodinu přijímala srdečně. Pohoštění, měkká čistá postel, zábava – pro Terezu to vždy bylo zajištěno. Byla přece součástí rodiny. Rodina jejich přátel Terezu také měla ráda. A Tereze se u nich líbilo. Nakrmená, napojena, pobavena. Život jako z pohádky.
Za ty tři roky, co byla s Karlovou rodinou, byla Tereza i dvakrát u moře a to zcela zdarma, i když měla práci a vydělávala celkem dobře. A po vsi navštěvovala různé rekreační střediska, aniž by kdy finančně přispěla. A to ani jednou nekoupila ani obyčejný dort na čaj.
Zkrátka to vypadalo, jako by Tereza jen využívala příležitosti být v této milé a štědré rodině. Pavlína ani její muž, ani Karel nemohli o Tereze říci křivé slovo. Vždy byla veselá, spontánní, otevřená. Dokud jednoho osudného dne, Mezinárodního dne žen, nepřestávala udivovat.
Ten den se dvě nejlepší kamarádky, Pavlína a její přítelkyně Martina, rozhodly oslavit svátek samy. Martina přijela do města za Pavlínou. Půjčily si nádherný pokoj v luxusním hotelu. Součástí pobytu byl vstup do bazénu, do wellness centra, a ještě ke všemu masáž k oslavě svátku. Mohly zdarma přivést i několik hostů, ale jen do jedenácti hodin večer.
Přítelkyně si užívaly čas samy pro sebe. Pily šampaňské, hodně se smály, bavily se o všem možném. Idylu přerušil… Kdo jiný by to byl? Samozřejmě Tereza. Úžasné, ale je to tak.
– Pavlíno, dobrý den. Karel mi řekl, že dnes odpočíváte ve wellness? Můžu na chvíli přijet?
Pavlínu to poněkud zaskočilo. Zdálo se jí, že dvě dospělé ženy, nejlepší přítelkyně, mají nárok alespoň někdy být chvíli spolu jen samy. Konečně si užijí odpočinek od domácích povinností, nechaly muže a děti (Martina měla mimochodem tři děti) a ještě by někoho měly zvát? I tak se cítily dobře. Bylo veselo, klid a pohoda.
Ale odmítnout Terezu nebylo správné, jak se zdálo. Pavlína chvíli váhala, ale nakonec řekla: – Dobře, přijeď.
– Čekáme ještě někoho dalšího? – zeptala se překvapeně Martina.
– Ano. Terezka se k nám zastaví na chvíli.
– Tak to jo. Mám pro ni nachystaný dárek, chtěla jsem ti ho dát se sebou, ale tak ho předám osobně.
– Můj mám také u sebe. Chtěla jsem jí ho dát doma, ale nevadí.
Za patnáct minut už Tereza stála ve dveřích pokoje.
– Ježiš, to je tu nádhera! Krása. Už je otevřené wellness? Jdu si odpočinout, nemám moc času.
Tereza si okamžitě oblékla župan a šla se věnovat odpočinku.
Martina a Pavlína si vyměnily udivené pohledy, ale jen pokrčily rameny a pokračovali v rozhovoru. Do pokoje mezitím přinesli večeři objednanou z restaurace. Byla skvělá. Ústřice, mušle, vybrané ovoce a sladkosti. Ryby, kaviár, všechno luxusní. Na jejich den si nemohly nic odpírat.
Když si užívaly výbornou večeři, vrátila se Tereza.
– Co tu máte? To vypadá skvěle! – bez skrupulí se k nim připojila.
Pavlína a Martina se trochu zneklidnily, ale nedaly to na sobě znát.
Poté Pavlína uvolnila napětí a podala Tereze dárek.
– Skvělý, přesně to jsem chtěla! – odpověděla nevýrazně, zatímco dojídala další ústřici.
Martina také poblahopřála Tereze. Políbila ji na tvář.
Ale žádná odpověď. Ani „děkuju“ neřekla, a dokonce ani nedala žádné přání. Vypadalo to, že Mezinárodní den žen je dnes jen její.
– No dobře. Musím běžet. Holky mě netrpělivě čekají, a ještě musím zajít domů, umýt si hlavu a převléknout se.
– Zajímavé, Terezo. Víš vůbec, že tě Karel čeká doma? Pracovala jsi dnes, to chápu, ale co teď? Řekl ti to?
– Ano, říkal. Ale už jsem zmínila, že na mě čekají kamarádky. Máme rezervovaný stůl v klubu. Chci si dnes s nimi užít.
– Připravil ti večeři. A dárek. To se ti bude líbit, uvidíš.
Ve skutečnosti se Pavlína se svým synem o daru už předtím domluvila. Koupila náramek a Karel k němu za několik měsíců našetřil na náušnice. Něco takového by si Tereza ani nepomyslela. Ale když Pavlína viděla její vlažnou reakci na svůj dar, byla zklamaná. Buď Tereza očekávala něco jiného, nebo se prostě naučila nebýt vděčná.
S největší pravděpodobností to byl ten druhý případ. Rodina Karla ji zjevně tak rozmazlila, že vše, co se pro ni dělalo, vnímala jako samozřejmost.
– Terezo. Udělej si čas i na Karla. Připravil se, těšil se na tebe, – Pavlína se nedokázala uklidnit, – pak tě odveze do klubu a vyzvedne.
– To nevadí. Ráno za ním pojedu. Přátelé nás zítra pozvali na čtyřkolky. Dlouho jsem to chtěla zkusit.
– A večeře? A dar?
– Večeři nechť sám sní a dar si vyzvednu zítra, chápeš.
Tereza zmizela stejně rychle, jako přišla. Negratuluje ani Pavlíně, ani Martiny, dokonce ani nic nedaruje. A pak šla dál slavit. Ne tam, kde na ni čekal milovaný a blízký člověk, ale tam, kde si chtěla prostě dnes užít. Právě tou dobou se mnohé vyjasnilo.
V místnosti zavládlo ticho.
– Pava, já nic neříkám, ale…
– Ano. Rozumím. A vím, že je to hodně moje chyba. Udělala jsem pro tu dívku příliš mnoho. Tolik, že se zapomněla říkat slovo „Děkuji“. Zato se skvěle naučila využívat druhé.
Přítelkyně se rozhodly nezkazit si večer myšlenkami na nevděčnou Terezu.
A Karla ráno čekal velmi vážný rozhovor s jeho matkou.
