Tchyně vlastně ani neví, co chce: jestli se po nás stýská, nebo nás nemůže ani vidět
Minulou dovolenou si budu pamatovat asi dlouho. A ne proto, že by byla nabitá zážitky nebo pohádkově krásná. Ale proto, že její první část – výlet k tchyni – byl opravdový test na pevnost nervů. Bydlí v Plzni, my v okolí Prahy, a od svatby jsme se viděli jen jednou – když mě propouštěli z porodnice. Manžel k ní jezdil párkrát do roka na narozeniny, ale vždy jen na den, bez přespání. A teď už dokonale chápu proč.
Dvoupokojový byt tchyně sotva stačil pro jejich trojici: pro ni samotnou, manželova otčíma a jeho dospělou dceru z prvního manželství. Proto předtím vždycky říkala, že by nás ráda ubytovala, ale není kde. Přitom v každém telefonátu přísahala, jak se jí stýská po vnučce, jak je jí líto, že nejsme blíž. Manžel jednou navrhl, že bychom zůstali v hotelu – tchyně se rozhořčila, prohlásila to za „ponížení“ a že nás „bůhvíkde“ nenechá bydlet.
Po pár letech se dcera otčíma odstěhovala do Prahy, uvolnila pokoj, a tchyně nás začala vehementně zvát. Říkala: „Teď už určitě můžete přijet, moc se chci podívat na Aničku, ani se nedočkám!“ Dlouho jsme ladili termíny, hledali ideální čas, a pak jsme konečně vyrazili, těšíce se na vřelé přijetí. A nutno uznat – setkání bylo opravdu srdečné. Tchyně se vrhla na vnučku, zasypala ji dotazy, objímala, pobíhala po kuchyni… ale to štěstí trvalo přesně dvě hodiny. Pak se jako by vyměnila.
Při obědě začaly připomínky: lžíce ťukají, dítě hlasitě žádá přídavek, kolenem rozhazuje potah kuchyňské sedačky. Nejprve jsem si říkala – možná jí není dobře, tlak, migréna. Ale bohužel, byla fit jako rybička. Jenom se spustil totální dohled nad námi.
Do večera jsem vyslechla tolik kázání, že by to stačilo na celý seriál: vodu plýtváme jako boháči, světlo zbytečně svítíme, ve sprše stojíme příliš dlouho, ledničku otvíráme „nepřetržitě“ a vůbec – chodit po bytě je přísně zakázáno. Ani jsem netušila, že jsme tak nepohodlní hosté a ničitelé řádu. Všechno, co jsme dělali, jí vadilo.
Následující den jsem navrhla manželovi, abychom utekli – prostě na procházku, do parku, na čerstvý vzduch. Potichu, jako myšky, jsme se vykradli z bytu. Koupili jsme něco k obědu, zajeli do kavárny. Když jsme se vrátili, uslyšeli jsme od tchyně, že prý trpěla bez Aničky, tak moc si s ní chtěla zajít ven… Ale první, co udělala, bylo nařízení utřít boty, i když venku bylo sucho jako v troubě. Manžel, snažíc se situaci zachránit, poslechl, ale za nepatrný výraz nedůvěry dostal od matky jedovaté: „V domě musí být pořádek!“
Oběd probíhal v hrobovém tichu. Ani Anička nepromluvila, jako by tušila, že každé její slovo může spustit nový proud „užitečných“ rad. Zkusila jsem vnést trochu optimismu – navrhla jsem tchyni, aby si večer vyšla s vnučkou, zatímco my s manželem bychom šli do kina. Odpověď byla ostrá: „Tak já se mám teď přizpůsobovat vám? Myslíte, že já nemám co na práci?“
Málem jsem se zadusila. Mlčky jsem pohlédla na manžela – on už věděl, co následuje. Po večeři jsme se posadili a rozhodli se odjet dřív. Manžel jen řekl: „Asi jí fakt vadíme.“ Vyměnili jsme lístky, zůstali ještě pár dní – z slušnosti. Když tchyně zjistila, že odjíždíme, spustila nářek: „Tak málo jsem se viděla s vnučkou…“ Připomínat jí, že veškerá snaha o kontakt vycházela jen od nás, a ne od ní, jsem se nepokusila.
Vrcholem byla scéna v den odjezdu. Tchyně chodila po bytu s výrazem tragické hrdinky a vzdychala, jako bychom jí celý byt rozmetali. Jak se ukázalo, důvod byl jinde – čekalo ji praní povlečení po nás. To už bylo příliš. Klidně jsem navrhla, že zaplatím čistírnu nebo koupím nové povlečení. Na to pohrdlivě zvedla bradu: „No tak, nějak si poradím!“
Rozloučili jsme se stroze, diplomaticky. Bez emocí, bez slz. Ale když už jsme byli ve vlaku, najednou zavolala… A se vzlykem pronesla: „Strašně se mi po vás stýská… Kdy zase přijedete?“
Hluboce jsem se nadechla a raději mlčela. Protože pokud se vrátíme, tak nebrzy. A možná ani nikdy.