Jitka Šebestová stála uprostřed naší kuchyně a držela v rukou květináč s fialkou. Ta fialka byla moje. Koupil jsem ji loni v dubnu na trhu v Brně, dlouho vybíral mezi třemi a vzal tu, která měla nejrovnější listy. Postavil jsem ji na parapet, zaléval každou neděli. A teď ji tchyně držela oběma rukama jako něco podezřelého, co je potřeba prohlédnout dřív, než to vyhodí.
Jitko, co to děláte?
Vyšel jsem z pokoje v tílku a domácích teplácích. Anička právě usnula po obědě a doufal jsem, že si aspoň půl hodiny odpočinu v tichu. Místo toho jsem slyšel kroky, rachot nádobí, šustění sáčků.
Uklízím, řekla Jitka, aniž by se otočila. Zase jsi ji dal špatně. Tady překáží světlu, Petře.
Ale tam jsem ji dal schválně. Ten parapet jsem vybral s rozmyslem.
Zbytečně. Je to východ. Fialky nemají rády přímé ranní slunce.
Roste tam dobře. Podívejte, jak má poupata.
Jen proto, že je mladá. Pak uschne. Přesunu ji sem k lednici. Tady je akorát polička.
Došel jsem do kuchyně a vzal květináč tchyni z rukou. Jen jsem si ho beze slova vzal a postavil zpátky na parapet.
Jitko, prosím, neposouvejte moje věci.
Pohlédla na mě trochu překvapeně, ne zle, spíš jako někdo, komu právě vysvětlují pravidlo, které pokládal za absurdní.
Petře, já nechci přesouvat věci. Jen ti chci pomoct.
Vím, ale tohle je moje kuchyně. Tady rozhoduju já.
Tvoje kuchyně, pozvedla obočí a otočila se k dřezu. Dobře. Jak chceš.
Vzala si houbičku a začala pečlivě čistit kohoutek. Utírala ho tak důkladně a s takovou silou, že jsem jen sledoval její široká ramena v hořčičně žlutém svetru a v duchu přemýšlel: Proč jsi sem dnes přišla? Ve středu, bez ohlášení, bez zavolání. Klíč v zámku, dveře se otevřou a už stojíš uprostřed cizích věcí a vysvětluješ, kde co má být.
Nahlas jsem to samozřejmě neřekl.
Kdy se Anička probudí? zeptala se Jitka, aniž by se otočila.
Asi za hodinu a půl.
Já tu mezitím trochu poklidím, jo? Ty si odpočiň.
Otevřel jsem pusu, ale zase ji zavřel. Řekl jsem jen:
Jitko, já mám uklizeno.
Vidím. Pauza. Jen ten kohoutek byl trochu zacákaný.
Natočil jsem si vodu a stoupl si k oknu, díval se na fialku. Jedno poupě už se skoro rozvíjelo. Fialové s bílým lemováním. Anička do něj každý den ťukala prstem a říkala: Kyteček. Opravoval jsem ji: Kvítek. Zasmála se a zase opakovala: Kyteček.
Odnesl jsem si sklenici do pokoje. Dveře jsem nezavřel. Zavřít by znamenalo gesto, a já žádnou hádku nechtěl. Přál bych si, aby Jitka odešla sama, pochopila, že přišla nevhod, že tady žijí jiní lidé, se svým životem. Ale Jitka to, jak se zdálo, nevnímala. Anebo vnímala a nevěnovala tomu pozornost.
Za dvacet minut byla kuchyně plná známé vůně. Vývar, jasné. Sytá, domácí.
Šel jsem se podívat.
Na sporáku stál můj hrnec. Něco v něm bublalo.
Co to je? zeptal jsem se.
Polévku jsem uvařila. Kuřecí, s nudlemi. Ondřej přijde z práce hladový a v lednici máš pusto.
Byl tam kus pohanky. A karbanátky.
Ty byly ze včerejška. Ty jsem vyhodila.
Zastavil jsem se na místě.
Vy jste vyhodila moje karbanátky?
Vždyť jsou už včerejší, Petře. Ještě se z nich otrávíte.
Byly v pořádku. Dneska jsem je chtěl ohřát. To bylo jídlo, které jsem uvařil já.
Ale no tak, karbanátky za pár korun. Já jsem ti uvařila polévku, koukej.
Zíral jsem na hrnec. Polévka už byla skoro hotová, nudle nabobtnaly v jantarovém vývaru, vonělo to skvěle. To mě štvalo nejvíc: že ta vůně je úžasná, že tu polévku vaří vlastníma rukama v mém hrnci ze surovin, co si zřejmě přinesla s sebou, a já teď mám nějak zareagovat.
Děkuju, řekl jsem. Ale prosím, už mi nevyhazujte jídlo.
To nemyslím zle. Já chci jen pomoct.
Chápu. Ale nevyhazujte ho. Ano?
Jitka zamíchala polévku. Neodpověděla.
Sedl jsem si ke stolu a sledoval, jak má tchyně v kuchyni naprostou jistotu: utírá stůl, myje lžíci, otírá okraj sporáku. Otevře správnou skříňku napoprvé. To znamenalo, že tu už byla dřív, bez mé přítomnosti. Když jsem byl u mamky, když jsem spal, nebo jsme byli s Aničkou venku. Prostě vešla do bytu a pohybovala se tu jako doma.
Jitko, zeptal jsem se, chodíte sem často?
Někdy. Když je potřeba.
A kdy je potřeba?
Otočila se, otevřená tvář, dokonce trochu dotčená.
Petře, co tím myslíš? Já přece nejsem cizí. Ondra je můj syn.
Ano. A je to jeho byt. I můj.
No a? Mám sem zákaz chodit?
Nemáte. Když ale dáte vědět a my vás čekáme.
Dlouhá pauza. Jitka se na mě dívala výrazem, který už jsem poznal: překvapení s tichou křivdou, která se brzy vylije do telefonátu Ondřejovi.
Dobrá, řekla nakonec. Jak chceš.
Polévku nechala na sporáku. Odešla za hodinu, ještě než se Anička probudila. Políbila vnučku přes zavřené dveře: Potichu, spinká ještě, a odešla. Klíče si vzala s sebou.
Večer přišel Ondřej a hned zavětřil.
Aha, máma tu byla?
Ano.
Voní to skvěle.
Ondro.
Svlékl bundu a pověsil ji na věšák na chodbě. Otočil se.
Co je?
Přišla bez zavolání. Vyhodila moje karbanátky z včerejška. Přesouvala věci. Chodila po bytě.
Petře, ona ti prostě chtěla pomoct.
Vím. To už jsi říkal. Ale chci, abys s ní promluvil. A vysvětlil, že příště má zavolat.
Ondra vzal chleba, ulomil krajíc. Žvýkal.
Promluvím s ní.
To říkáš pokaždé.
Tak jí to řeknu zas.
Nalomil jsem polévku do misky. Položil ji před něj. Vzal lžíci a ochutnal.
Umí vařit, poznamenal a hned pochopil, že to nebylo nejlepší.
Jezdil jsem mlčky.
Za pár dní přišla Jitka zase. Tentokrát v pátek, zrovna kolem druhé. Anička se právě probouzela z odpoledního spánku a já k ní šel, když jsem slyšel klíč v zámku.
Už ses probudila, zlatíčko! Tchynin hlas se linul chodbou. Babička je tady!
Anička přestala plakat, vždycky přestala, když přišla Jitka. Nevím, jestli mě to mělo těšit.
Vešel jsem do dětského. Jitka už stávala nad postýlkou, napřahovala ruce. Anička se natahovala taky.
Dobrý den, řekl jsem.
Dobrý, dobrý, babička si vzala vnučku do náručí, zatočila se s ní. Už jsem se těšila. Volal jsi jí?
Ne, byl jsem za rohem.
No, tak já jsem potichu. Nebudu překážet.
Šli jsme do kuchyně. Uvařil jsem čaj. Anička seděla babičce na klíně a jedla chleba s máslem, který si Jitka přinesla v igelitce spolu s něčím, co jsem zatím neviděl.
Tak jsem přinesla dortík, povídá tchyně. Z cukrárny, piškotový. Anička má ráda sladké.
Anička dort nejí.
Proč ne?
Je jí dva a půl. Sladkosti ještě většinou nezkoušíme. Po krému měla reakci.
To bylo na čokoládový krém. Tohle je vanilkový. Bez čokolády.
Jitko, prosím…
Petře, jeden kousek jí neuškodí, říkala klidně, téměř něžně, což bylo horší než kdyby se rozčílila. Svého jsem vychovala, nic mu nebylo.
Vaše dítě a moje dítě jsou různé. Anička na sladké reaguje jinak.
Moc se strachuješ.
Možná. Ale je to moje dítě a prosím vás, nedávejte jí dort.
Pauza. Anička se natáhla k tašce. Jitka ji jemně schovala pod stůl.
Dobře, řekla. Bez dortu.
Děkuji.
Pili jsme čaj. Anička si hrála na podlaze s malým hrncem a dřevěnou vařečkou, kterou jí Jitka vytáhla sama z dolního šuplíku, aniž by se zeptala. Zadíval jsem se na to, ale mlčel jsem. Lžíce byla čistá.
Jak to má Ondřej v práci? zeptala se tchyně.
Dobře. Unavuje ho to.
To vždycky. Je ze sebe celý pryč a pak padne do postele. Zamíchala čaj. Potřeboval by dovolenou. Nechystáte se někam v létě?
Zatím nevíme.
Já bych si Aničku vzala, vy si odpočnete. U nás na chatě je klid a vzduch.
Popřemýšlíme.
Nad čím přemýšlet. Domluvíme se třeba na červenec.
Jitko, řekl jsem, že si to promyslíme.
Tchyně se na mě dívala. Držel jsem hrnek oběma rukama a pohled mu opětoval. Vydrželi jsme tak chvíli. Pak se obrátila k Aničce.
Aničko, pojď ke mně.
Anička přešla po linoleu, Jitka si ji vzala a přitiskla obličej ke vláskům, zhluboka přičichla.
Moje holčička.
Myji hrnky a hledím z okna. Fialka stojí na svém místě. Druhé poupě se už skoro rozvilo.
Jitka ale stejně vytáhla dort, když jsem telefonoval. Vrátil jsem se a vidím, jak Anička má v dlani kus piškotu a babička se vítězně usmívá.
Jitko!
Malý kousek, Petře. Sama si natáhla.
Ona si natáhne po všem, co jí dáte. Je to dítě.
Právě. Dítě. Takového strachu…
Přistoupil jsem k Aničce, opatrně jí odebral dort z ruky. Neplakala, jen zmateně koukala. Dal jsem jí jablko ze stolu, vzala si ho a šla si zase hrát.
Prosil jsem vás, abyste jí nedávala dort, řekl jsem tlumeně.
Sama si řekla, vysvětlil jsem.
Tak příště řekněte ne. Jste dospělý člověk, můžete říct dítěti ne.
Jitka vstala a vzala si tašku.
Já už půjdu.
Dobře.
Jsi na mě naštvaný.
Nejsem. Chci jen, abyste u nás dodržovala naše pravidla.
Vaše pravidla, zabručela při zapínání tašky. Jasně.
Odešla. Anička jí mávala: Ahoj, ahoj. Jitka už odpověděla z chodby, tišší, smířeně: Ahoj, sluníčko. Dveře se zavřely.
Uklidil jsem dort do sáčku a nechal ho u dveří, aby ho příště vrátil.
Večer Ondřej zase řekl: Ona prostě má Aničku ráda.
Odpověděl jsem: Vím.
Zeptal se: Tak kde je problém?
Mlčel jsem dlouho a pak: Ondro, chápeš, že přijde kdy chce, dělá, co ji napadne, na mě se ani nezeptá? Je to náš domov. Nemůžu bojovat o právo rozhodovat o tom, co jí moje dítě.
Ondřej si sedl na gauč, díval se do telefonu. Pak ho položil.
Pomohla nám s bytem, Petře.
Tak. Konečně.
Složil jsem ruce v klíně.
Pamatuju si to.
Bez ní bychom ještě pět let platili nájem.
Vzpomínám si, Ondro.
Tak bychom jí možná mohli…
Co? Trpět, když přijde kdy chce, dělá všechno podle svého jen proto, že dala peníze?
Ondřej neodpověděl.
Tak to nefunguje, řekl jsem. Pomoc je pomoc, ne vstupenka kdykoliv.
Zvedl telefon.
Promluvím s ní.
Už jsi to dvakrát říkal.
Řeknu jí to znovu, Petře. Co chceš?
Chtěl jsem, aby pochopil sám beze slov, vysvětlování. Ale viděl jsem, že nechápe, nebo nechce pochopit, protože něco dělat znamená hádat se s matkou a té hádky se bojí víc než mého ticha.
Nic, odpověděl jsem. Dobrou noc.
Šel jsem zkontrolovat Aničku.
Spala s rozhozenýma rukama, tváří zabořenou do polštáře. Opatrně jsem ji otočil na záda. Zamumlala něco a spala dál. Stál jsem potichu ve tmě, naslouchal jejímu dechu.
Uběhl týden. Pak další.
Jitka zavolala v sobotu ráno:
Petře, chtěla bych v neděli přijít. Je to v pohodě?
V neděli máme něco na práci.
Jak to? Ondra říkal, že doma budete.
Jsme doma, ale máme své plány. Možná jindy?
Pauza.
Koupila jsem Aničce hračku. Chtěla jsem ji přinést.
Můžete ji dát Ondrovi.
Ještě delší ticho.
Dobře, její hlas byl najednou jiný. Ne dotčený, spíš rezignovaný. Tak jo.
V neděli večer Ondra řekl:
Máma je uražená.
Vím.
Říká, že ji sem nepouštíš.
Nepouštím bez ohlášení. To není totéž.
Pro ni ano.
Skládal jsem vyprané prádlo na postel. Odpoutal jsem prostěradlo, zarovnal ho.
Ondro, na čí straně vlastně jsi?
Já nechci být na žádné. Chci, abyste…
Ne. To není o vzájemném pochopení. Jde o to, kdo v téhle rodině rozhoduje. Rozhoduje ona, nebo my dva?
Seděl na kraji postele a sledoval, jak skládám prádlo.
My dva.
Fajn. Tak jí to řekni doopravdy, ne jen tak napůl. Vysvětli jí, že pokud nezavolá, neměla by chodit. Že co řekneme o Aničce, se musí dodržet. A že od nás musí vrátit klíče.
Zvedl hlavu.
Klíče?
Ano, klíče.
Petře, to…
Co?
Zvedl se, přešel k oknu, otočil se.
To ji hodně raní.
A mě její návštěvy ne?
Není to stejné.
Proč ne?
Mlčení.
Protože je to máma, řekl nakonec.
A já jsem otec Aničky. A manžel tohohle domu. Dal jsem složené prostěradlo na polici. Neříkám, že sem nemůže. Jen ať zavolá. Ať se ptá. Respektuje, co řekneme. Není to moc.
Neodpověděl. Odešel do kuchyně. Slyšel jsem hrnek a varnou konvici.
Vyndal jsem další věc z koše. Aniččina svetřík s kačenkami. Jeden knoflík už držel na dietu bude potřeba přišít. Odložil jsem ho stranou.
Za dva týdny volala Jitka Ondrovi a říká, že má narozeniny synovce a v pátek to nejde, ale sobota by šla, jestli můžeme. Ondřej jí řekl: Jistě. Mně o tom ale nic neřekl.
V sobotu Jitka přišla, těžké tašky.
A, ahoj. Ondřej mi říkal, že přijdeš.
Tak tu jsem.
Fajn. Pojď dál.
Pomohl jsem s taškami. Byly plné potravin: síťka brambor, cibule, sklenice domácích okurek, vepřové v sáčku, jablka, mouka.
Chtěla jsem dělat šátečky, vysvětlovala Jitka, skládajíc vše na stůl. Ondra má rád s zelím.
Jitko, můžu tě poprosit…
Petře, máš tu váleček? Svůj jsem zapomněla.
Mám, ale…
Perfektní, zadělám těsto, než se Anička probudí.
Už si myla ruce, už sama hledala mouku, protože dobře věděla, kde je.
Odešel jsem z kuchyně. Našel Ondru v ložnici, koukal do telefonu.
Říkal jsi jí, že může přijít?
Podíval se na mě.
Jasně. Chtěla…
Nezeptal ses mě.
Petře, je to moje máma.
Ale je to náš byt. Mohl jsi se zeptat.
Stejně bys řekl ne.
V tom bylo vše. Ty bys řekl ne, tak já se radši nezeptal.
Byl jsem chvíli potichu. Zeď nesla zvuk bouchajícího nádobí, ostrou vůni cibule a znovu něco spáleného, pak zase cibule.
Příště se ptáš, řekl jsem tiše. Vždycky. Jasné?
Ondřej odpověděl, už jsem ho nevnímal. Šel jsem za Aničkou, která se právě probouzela.
Šátečky Jitka udělala. Byly dobré: voňavé, křupavé, se zelím, jak slíbila. Anička snědla celý jeden a žádala další. Tchyně zářila. Já jedl mlčky a myslel na karbanátky, na piškot a na fialku na parapetu.
Když Jitka odcházela, zastavila se v předsíni a podívala na zeď.
Tady by se hodila polička na boty, ukázala do rohu. Není praktické je skládat na zem.
Popřemýšlíme, řekl Ondřej.
Na trhu mají pěkné dřevěné, mohla bych koupit.
Není třeba, vložil jsem se. Když budeme chtít, pověsíme si sami.
Jitka se podívala na mě, pak na Ondřeje, obula se a odešla.
Dveře se zavřely.
Proč takhle? zeptal se Ondřej.
Jak?
Nabízela pomoc.
Nabízela pověsit polici v mé předsíni bez našeho svolení. To není to samé.
Odešel do kuchyně. Slyšel jsem, jak bere poslední šáteček.
Polovina dubna byla chladná. S Aničkou jsem chodil dopoledne ven, pak jsme se vraceli a ona šla spát, já uklízel, žehlil, vařil, nebo četl, když se poštěstilo. Život nenápadný, ale vlastní.
Jednoho takového dne, kdy Anička spala a já četl u okna, znovu klapnul zámek.
Odložil jsem knihu.
Jitka vstoupila, rozhlédla se, uviděla mě:
A, jsi doma. Dobře. Jen na minutku.
Jitko.
Vydrž chviličku, Petře. Chtěla jsem pověsit nové záclony. Přivezla jsem krásné, tyhle už vyšisovaly.
Nesla balík, rozbalovala jej v chodbě. Uvnitř béžové, husté záclony s drobným vzorem.
Zastavte, řekl jsem.
Tchyně se na mě podívala.
Co?
Zastavte. Nechci nové záclony. Líbí se mi moje.
Petře, jsou už obyčejné. Tyhle jsou hezké, měla jsem je za zlomek ceny.
Jitko, vstal jsem, říkal jsem vám, že máte před návštěvou zavolat. Nebo snad ne?
Říkal.
A stejně jste přišla bez ohlášení.
Myslela jsem, že jsi doma.
Na tom nezáleží. Měla jste zavolat. Udělal jsem krok blíž. A o záclony nestojím. Já je vybral. Prosím vás, ty svoje si vezměte domů.
Tchyně dlouho mlčela, skládala záclonu zpět.
Dobrá, řekla. Vy jste tady pán.
Řekla to tónem, kde pán znamenalo něco trochu jiného. Možná zatvrzelce. Možná nevděčníka.
Ano, souhlasil jsem. Tady jsem.
Jitka odešla bez čaje. Poprvé za ty měsíce odešla i bez vaření.
Večer řekl Ondřej:
Máma volala. Je z toho špatná.
Vím.
Říká, že jsi byl hrubý.
Nebyl. Poprosil jsem ji o dodržení toho, co jsme už probírali.
Chtěla pomoct.
Ondro, zadíval jsem se na něj, myslíš vážně, že když někdo chce pomoct, může si v cizím bytě dělat, co chce?
Mlčel.
Protože když ano, máme na spoustu věcí jiný názor. A pokud ne, postav se za mě. Ne za ni. Já jsem tvoje rodina.
Vzal mou ruku, podržel.
Promluvím s ní, slíbil.
Už popáté.
Petře…
Popáté, Ondro.
Ruku stáhl a odešel. Uklidil jsem po večeři, otřel stůl, přemístil fialku na druhý konec okenního parapetu. Druhé poupě rozkvetlo úplně, třetí se chystalo.
Konec dubna, Ondřej měl třicet.
Připravil jsem oslavu rád. Našel recept na medový dort s krémem ze zakysané smetany a karamelového kondenzovaného mléka. Vše koupil, korpus upekl večer, dort sestavil v noci, nechal v lednici nasáknout.
Hostů mělo být málo: dva Ondřejovi kamarádi s manželkami, jeho sestra Iveta s mužem. A samozřejmě Jitka.
Stůl byl slavnostní: bramborový salát, pečená štika, nakládané okurky z českých sklenic, studená mísa. Všechno domácí.
Jitka přišla první. Tentokrát předem zavolala, jestli může přijít pomoct, odpověděl jsem: Už je to hotové, prostě přijďte. Rovnou šla do kuchyně.
Ty jsi to tak krásně nachystal. Ryba?
Ano, štika.
Ondra má radši lososa.
Dneska máme štiku.
No dobře. Tchyně jen tak poposunula vidličku na stole. Dort jsi dělal sám?
Sám. Medový.
Ondra má radši napoleon.
To mi neřekl.
Třeba ne. Ale já to vím.
Krájel jsem chleba mlčky.
Já bych napoleon taky stihla, pokračovala Jitka. Zvládla bych to.
Tak snad jindy. Tohle je můj dort a je dobrý.
Přišli hosté. Bylo rušno, Anička mezi nimi pobíhala, všichni ji chlácholili a nabízeli sušenky. Dával jsem pozor, aby neměla nic navíc.
Ondřej byl spokojený. Smál se, povídal s kamarády, popil trochu vína. Když jsem na něj koukal, byl to prostě člověk mezi dvěma ženami, který neumí poznat, že řešení má v rukou sám.
Za stolem seděla Jitka proti mně.
Když jsem podal dort, nakrájený po kusech na talířky, Jitka řekla směrem k manželce Ondrova kamaráda:
Medovník. Péťa dělal.
Voní skvěle, řekla ona.
Zvláštní dort. Hodně těžký, ne pro každého.
Někdo si už bral kousek, další řekl Chutná to fajn a rozhovor pokračoval.
Ale slyšel jsem to.
Uklízel jsem do kuchyně přebytečné nádobí. Chvíli tam stál, pak se vrátil.
Ke konci večera, když už byla Anička unavená a usínala v náručí, vzal jsem ji a šel s ní do dětského. Jitka šla za mnou.
Uložím ji, řekla.
Udělám to sám.
Petře, jsi unavený. Nech mě.
Uložím ji sám, Jitko.
Tchyně zůstala stát. Z vedlejší místnosti zněl smích, cinkot sklenic.
Ty mě pořád odmítáš, řekla Jitka tlumeně, aby to hosté neslyšeli. Je mi to líto.
Otočil jsem se. Anička mi skoro usnula na rameni, hlava sklánějící se na stranu.
Jitko, já uložím svou dceru sám. To není urážka. To je moje právo.
Odnesl jsem Aničku.
Uložil do postýlky, pohladil po hlavě. Hned spala. Zavřel jsem dveře a vrátil se.
Hosté se rozcházeli, Iveta líbala bratra, něco mu šeptala, kamarád se obouval v předsíni. Večer končil.
Jitka stála v kuchyni a dávala do krabičky něco ze salátu. Přistoupil jsem, vidím je to zbytek bramborového salátu.
Co děláte?
Beru zbytky. Vždyť by se zkazily.
Nezkazí. My je sníme zítra.
Petře, je tam ještě půl mísy.
Vezmu si ho sám, Jitko.
Ale já už…
Dejte mi tu krabičku.
Řekl jsem to klidně. Asi proto se na mě Jitka zadívala pozorně, zastavila se.
Co s tebou je? zeptala se.
Nic. Dejte mi krabičku.
Tchyně ji položila na stůl. Chvilka ticha.
Petře, já nejsem tvůj nepřítel.
Já vím.
Miluju Ondru. Miluju Aničku.
Já vím. Dal jsem krabičku do lednice. Ale máme svou rodinu. Ondřej má ženu a dceru. Potřebujeme prostor.
Jaký prostor? Co tím myslíš?
Tohle: obrátil jsem se. Ze sálu ještě zněly hlasy, ale v kuchyni jsme byli jen my dva. Přicházíte bez zavolání. Děláte si v mém bytě, co chcete. Vyhazujete moje jídlo, přesouváte moje věci, přivážíte záclony bez zeptání, dávate Aničce jídlo, které nechci. Dnes přede všemi jste řekla, že můj dort není ten pravý, protože Ondra má radši jiný. To není pravda. Řekl vám to někdy? Ale i kdyby, neříká se to před hosty.
Jitka mlčela.
Nejsem vám nepřítel, pokračoval jsem. Jsem otec vaší vnučky. Manžel vašeho syna. Chci s vámi vycházet. Ale musíme mít pravidla. Stejná pro všechny.
Vyháníš mě? tiše se zeptala. Ne zle. Spíš zmateně.
Chci jen, abyste respektovala náš domov.
Respektuji.
Ne. Nerespektujete. Vydechl jsem. Rozlučte se s hosty a jděte domů. Zítra to chci probrat s Ondrou.
Jitka si vzala tašku, chvíli mě zkoumavě pozorovala.
Dobře, řekla tiše.
Šla do obýváku, objala Ondřeje, políbila ho. Něco řekl, ona se zasmála. Rozloučila se s hosty, nakoukla do dětského, ale bylo tam ticho, jen přitáhla dveře. Oblékla se a odešla.
Ondřej zavřel za posledními dveře a vrátil se do kuchyně.
Jsem z toho hotový, otřel si čelo.
Posadíš se? Potřebuji s tebou mluvit.
Sedl si naproti. Vážně?
Nalil jsem mu čaje, sobě také.
Ondro, chci, abys vzal mámě klíče.
Odložil hrnek. Cože?
Klíče od našeho bytu. Chci, abys je vzal.
Dlouhé mlčení.
To… Vstal, přešel po kuchyni. Petře, to není jednoduché.
Vím, co namítneš. Že se urazí. Že pomohla s bytem. Chci k tomu říct tohle: navrhuji, vezmeme si menší úvěr, splatíme jí její podíl. Ať už nemá žádné právo chodit, kdy se jí zachce.
To… Chvíli pochodoval. Petře, klidně bych ti věřil. Ale náš úvěr zvládneme, navrhuješ další?
Nechci, aby dál platilo, že její peníze zruší všechna pravidla našeho domova.
To neříkám.
Říkáš, a pořád dokola. Pokaždé.
Stál u okna. Venku tma, naproti jedno okno svítilo. Podíval se na něj.
Máma je těžký typ, řekl nakonec. Po tátovi zůstala sama a všechno musela zvládnout. Od mala jsme ji poslouchali, ona byla v čele.
Chápu.
Ale nemyslí to zle.
Taky vím. Ondro, nechci tě nutit, abys mámu nemiloval. Chci, abys s ní jednal jako dospělý muž. Máš svoji rodinu, a potřebujeme hranice.
Rozplače se kvůli klíčům.
Možná. Ale buď naše pravidla dodržuje, nebo klíče nemá. Není to krutost, jen pořádek.
Otočil se.
Dneska jsi ji vyhnal.
Nechal jsem ji odejít po rozhovoru. To není totéž.
Je nešťastná.
Já kolikrát taky. Když vyhodila karbanátky, když dala Aničce dort, když přede všemi shodila můj dort. Vstal jsem. Už nechci vysvětlovat pořád to samé. Udělej to jednou, a poctivě.
Mlčel dlouho. Pak:
Řekne, že jsme nevděční.
Asi ano.
Řekne, že jsem ji vyměnil za tebe.
Asi ano.
Bude mi zle.
Vím.
Stáli jsme v kuchyni. Za stěnou spala Anička.
S tím úvěrem jsi to myslel vážně? ptal se.
Chci mít byt svůj. Ne za cizí peníze. Náš.
Už je přece náš.
Dokud má klíče, není.
Přišel ke stolu, napil se.
Dej mi pár dní, řekl.
Dobře.
Promluvím s ní.
Dobře.
O klíčích i všem ostatním.
Dobře, Ondro.
Položil hrnek a podíval se na mě.
Ten dort byl dobrý, opravdu.
Neodpověděl jsem, jen dal hrnky do dřezu.
Tři dny se nic nedělo. Jitka nezavolala. Ondřej chodil do práce, doma byl tišší.
Čtvrtý den večer:
Zavolal jsem jí.
Zadíval jsem se.
A?
Bylo to těžké. Drbal se na hlavě. Plakala.
Znám to.
Řekla, že ji nemáme rádi.
Říká to vždycky.
Ano. Pauzíroval. Vysvětlil jsem klíče, zvonění, nepřesouvání věcí, Anička nesmí dostávat, co nechceme.
Souhlasila?
Ne hned. Vyčítala mi, že jsem pod tvým vlivem. Že ji vytlačuju.
Cos jí řekl?
Že jsme na tom domluveni oba.
Vydechl jsem.
Díky.
Klíče chce odevzdat později. Prý si musí zvyknout.
To není odpověď.
Dej jí týden.
Ondro.
Týden. Pak si klíče vezmu sám. Platí?
Přemýšlel jsem.
Dobře. Týden.
Kývl a vzal noviny.
I s tím úvěrem o tom přemýšlím. Možná máš pravdu, spočítám to.
Spočítáme spolu.
Mám známého v bance, můžu zjistit podmínky.
Fajn.
Ticho bylo obyčejné, večerní. Anička si v druhém pokoji něco brumlala a stavěla kostky.
Nakoukl jsem tam. Anička budovala věž, zápasila s kostkami, soustředěná.
Věž, řekl jsem.
Věž, přikývla a dala další dílek.
Zachvěla se, ale nespadla.
Uběhl týden. Jitka volala ve středu, zda může v sobotu přijít a v kolik. Řekl jsem, že to vyhovuje. V sobotu přesně ve tři byla u dveří.
Měla s sebou malý sáček: Aničce přinesla obrázkovou knížku. Podala ji přímo do ruky.
Tady, řekla, o zvířatech. Má ráda zvířátka.
Děkuju, řekl jsem.
Ahoj, babi! Anička přiběhla z pokoje.
Jitka ji chytla a přitiskla k sobě. Přes Aniččinu hlavičku se zpříma zadívala na mě, už ne dotčeně, spíš jinak.
Dali jsme si čaj. Bavili se o počasí, o Jitčině chalupě, o tom, že má být teplé léto. Anička listovala knížkou, ukazovala babičce obrázky: liška, zajíc, medvěd.
Medvěd, říkala Anička.
Medvěd, opakovala Jitka.
Na závěr vytáhla z kabelky svazek klíčů, oddělila jeden a položila na stůl.
Tady, řekla. Jak jsme slíbili.
Ondřej vzal klíč, podíval se na něj a dal do kapsy.
Díky, mami.
Není zač. Dopila čaj. Říkejte, kdy se vám to hodí. Jak jsme se dohodli.
Dobře, řekl Ondřej.
Klidně na zavolání. Mluvila klidně, bez urážky, spíš neosobně. Chápou, že jste rodina. Žijete po svém.
Rádi tě vidíme. Ondřej.
Ohlédla se na něj. Pak na mě.
Vím, řekla.
Možná to byla pravda, možná ne. Nedělalo mi starosti přemýšlet, co z toho.
Jitka odešla v půl šesté. Anička jí mávala z okna. Jitka se objevila dole na chodníku, mávla nazpět a zmizela za rohem.
Ondřej zavřel okno.
Tak co, řekl.
Tak co, odpověděl jsem.
Anička zmizela v pokoji s knížkou. Stáli jsme u okna.
Dlouho se neozývala, Ondřej. Těžké to má.
Vím.
Nelituješ?
Zamyslel jsem se opravdu poctivě.
Nelituju.
Já taky ne.
Byli jsme u okna, dívali se na ulici. Jitka v hořčičném svetru, s taškou na rameni, zmizela za rohem.
Chtělo by to přesunout skříň, napadlo Ondřeje.
Kterou?
V předsíni. Posouvala ji na jaře. Ty jsi říkal, že ti to nesedí.
Pamatuješ si to?
Jo.
Podíval jsem se na něj.
Teď hned?
Proč ne.
Šli jsme do předsíně. Skříň posunutá u zdi, ne jak jsem byl zvyklý. Dřív stála lehce našikmo, aby se lépe otevírala.
Ondřej z jedné, já z druhé strany.
Tři, dva, jedna teď.
Posunuli jsme ji. Dveře šly otevřít snadno.
Takhle, řekl Ondřej.
Přesně tak.
Anička přiběhla s knížkou.
Tati, dej, liška.
Liška, potvrdil jsem. Mazaná.
Mazaná, zopakovala Anička a utíkala zpět.
Šel jsem do kuchyně. Nalil si vodu, postavil ji na stůl a zadíval se na parapet.
Fialka stála přesně tam, kde jsem ji postavil. Tři květy kvetly už měsíc, všechny krásné, fialové s bílým okrajem, pevné. Čtvrtý byl ještě zamotaný, ale už brzy rozkvete. Listy byly tmavě zelené, hladké. Neuschla.