NEVĚSTA
Vendula zahlédla, jak její ženich s tváří zkřivenou vztekem uhodil malou Marušku jen proto, že mu omylem zašlápla špinavou packou bílé tenisky. Polda se jí snažila zastat, ale místo toho schytala po čumáku těžkým koženým vodítkem. V tu chvíli Vendula pochopila, proč její kočky a psi prostě nemají Martina rádi.
Zamyšlená Vendula seděla u okna. Zima se už dávno spustila, okna naproti svítila a jí bylo fuk, jestli je venku světlo nebo tma. Měla o čem přemýšlet.
Na první pohled jí nic neschází: má byt, dobrou práci, žije si docela obstojně a přesto jí štěstí v lásce pořád obchází obloukem. Hodiny tikají, spolužačky už dávno tahají děti po školkách a ona je pořád single. Že by sympatická, rozumná holka měla zestárnout sama a s kočkama? Čím jsem horší než ostatní? ptala se Vendula a její chlupatí parťáci se k ní lísali ze všech stran.
Rodiče přišla o oba brzy a od té doby žila s babičkou, která jí vždycky tvrdila, že bude doktorka. Jenže u přijímaček na medicínu pohořela a nastoupila alespoň na zdravotnickou školu, obor záchranářka. Teď makala na záchrance a domů chodila už jen spát.
Babička už dávno přesídlila do svého domečku na předměstí, aby měla milovaná vnučka klid na randění, jenže nějak to pořád nevycházelo.
Jako malá toužila po psovi a kočce, ale mamka byla alergická na srst. Když jednou přitáhla domů našedlého kotěte, skončilo to u mamky astmatickým záchvatem. Mazlíčci letěli k babičce.
Když rodiče odešli na věčnost, přitáhla Vendula ze sídliště ještě jednoho kocoura, Ferdu. Toužila i po psovi, jenže babička odpovědnost za dalšího živáčka odmítla.
Dnes má Vendula místo chlapa doma pět věrných chlupáčků a život by si bez nich nedovedla představit. Fenečka Polda byla ještě nedávno vyjukaný a hladový štěně, které se třáslo zimou před supermarketem na Smíchově. Pokusila se nepozorovaně vklouznout dovnitř za teplem, ale sekuriťáci ji nekompromisně vyrazili. Vendula neváhala a narvala ji do batohu a šup domů.
Energická, blesková proto jí říkají Polda. Sice se hodně navážela do Ferdu, ale brzy se spřátelili.
Tím to neskončilo. Brzy se do té menáže přidala jezevčice Maruška. Původní páníčci, co se stěhovali do novostavby na Chodově, usoudili, že chlupatou dámu v bytě kvůli novým parketám nechtějí. Vyhodili ji v zimě před barák a už se neohlédli. Chudák týden chodila kolem, zkoušela prolézt zpátky do vchodu, až si jejího trápení všimli pejskaři a Vendula si ji brzy odvedla. Marušce léčila nastydlé ouška, zabalila je do teplého šátku. V šátku chodila vzorně, i když jako jezevčice v bačkůrkách vypadala jak malá přísná školačka ze staré školy.
Kočka Paní Nikola si je našla sama. Vendula spěchala ráno na směnu, když jí pod nohy narazil sněhový chomáč, ze kterého vylezla vyjukaná, vyhladovělá kočka. Okamžitě ji pustila dovnitř, dala jí dva chleby se sýrem a šunkou a nalepila na dveře lístek: Prosím, kočku nevyhazujte! Po službě si ji vezmu, uklidím po ní. Vendula z bytu 11. Doma jí jméno napadlo hned Paní Nikola (po babičce Nikole). Skvělá, přísná šéfová celé smečky, rychle všem rozdala noty a udržovala pořádek. V noci měla ve zvyku vše třikrát zkontrolovat pro klid domácnosti.
Nejmladší přibyl tichý kocourek Bertík, nalezenec z parku Stromovka, kterého skoro ulovily vrány. Když vyrostl, pořád byl stejně tichý a všechno s klidem snášel. Těch pět různě zachráněných chlupáčů bydlelo zajedno, aby paničku zbytečně netrápil.
Vendula je milovala, i když věděla, že vážně míněný ženich asi tuhle mini zoo nestráví. Babička ji varovala předem: Venuško, ale to je na jednoho človíčka až dost dvě fenky a tři kočky! Ne každý mladý chlap má srdce pro zvířata a na starosti taky ne.
Pak to není ten pravý, mávla Vendula.
A měla pravdu. Její první známost, Tomáš, psi i kočky vyloženě nesnášel. Po rozchodu si na něj už ani nevzpomněla.
Pak se objevil Martin pohledný vtipálek, krajský plavecký přeborník. Uměl se předvést, vodil holky na závody, někdy vzal Poldičku s Maruškou na procházku. Vypadalo to na svatbu.
Jenže zvířata s ním najednou nechtěla nic mít. Polda na něj vrčela, Maruška raději mizela za gauč, kočky se mu vyhýbaly obloukem, a Paní Nikola by ho nejradši poslala na Sibiř. Pak jednoho dne, když Vendula vařila guláš, zahlédla Martina, jak brutálně kopl do Marušky za šlápnutí na kecky a Polda to schytala navrch. Vendula přiběhla na dvorek, sebrala vodítka a oplatila mu to stejnou mincí.
Vendulko, co to děláš? To bolí!
Teď už věděla, proč ho její chlupáči nenávidí.
Tebe to bolí? No to je smůla! Možná příště zkusíš kopnout mě, když já ti začnu lézt na nervy?
No já je jen chtěl poučit, ať mi nešlapou po botách!
Koukej vypadnout a nikdy už se nevracej!
No díky, žít v takovým zvěřinci nechci, odfrkl Martin a byl pryč.
Vendula zklamání těžce nesla a dlouho ji Martinova slova bolela. Rok si zvykla, že její osud je spojený s Martinem, a teď byla najednou sama. Neznala ho tak, jak si myslela. Ukázalo se, že za úsměvem je pěkný sobec.
Uplynul rok a právě když si už říkala, že zůstane sama, se nečekaně zamilovala až po uši. Poznali se s Alexandrem naprostou náhodou: byl doktor na ortopedii, když přivezli bouračku. Když zvedl hlavu a jejich pohledy se střetly, byla v tom až po uši na poprvé! Na pohádky o lásce na první pohled už nikdy nebrblala.
Sasha (Alexander Jakubů) si nenápadně obstaral její číslo a hned druhý večer se ozval. Začali se scházet. Vendula cítila, že tenhle málomluvný elegán to myslí vážně. Měla radost, ale i strach. Co když i on jednou zmizí, až zjistí pravdu? Rozhodla se, že mu o své zvěřinci neřekne, dokud nebude po svatbě. Pak co má být, bude!
Uplynulo půl roku. Alexander ji seznámil se svou sestrou Lenkou, Vendula jej představila babičce. Pozval ji domů do svého svobodnického bytečku na Žižkově, Vendula zvala domů jeho nikdy. Vymlouvala se na návštěvy příbuzných, chřipku i kontrolu plynoměru, ale už to začínalo zavánět. Musela buď s pravdou ven, nebo dál kličkovat.
Rozhodla se odvézt všechny svěřence na čas k babičce. Babička remcala: Vendulko, tohle není fér. Pan doktor je slušný muž, nemůžeš začít manželství lží.
Ale babi, jestli mě opustí kvůli nim, bez takového chlapa se obejdu. Ale lhala bych, kdybych řekla, že bez nich můžu žít.
Tak holka, co sis upekla… Ale nedopadne to dobře.
Vendula každý den po práci pospíchala za svou smečkou. Zdálo se, že Alexander už nic netuší, když jí navlékl prstýnek s ametystem ve tvaru srdce. Šťastná Vendula ho škádlila: Jen aby tě nezklamalo moje věno!
Svatba na spadnutí, tolik zařizování! Dnes mají s Alexandrem na programu svatební šaty, menu v restauraci na Vinohradech i šperky. Do Vendulina bytu se dostali až pozdě odpoledne a začali počítat hosty. Alexander chtěl vysypat koš byl plný obalů od psích a kočičích granulí.
Odkud to je?
Ale, to nic… ještě ti povím.
Rychle změnila téma.
Mezitím u babičky vypustila důchodkyně Polda i Marušku na dvorek, když přišla pošťačka s důchodem. Mezi dveřmi byla chvilka nepozornosti a kočky Nikolu, Bertík i Ferda šup ven. Chvilku se poradili a pak pod vedením Poldy vyrazili přes celou čtvrť směrem k Vendule. Zamračená Paní Nikola šla důsledně poslední a dohlížela, že se nikdo neztratí. Marušce u běhu sklouzl šátek na bok pohled pro bohy!
V domě Venduly někdo začne škrábat a mňoukat. Alexander otevřel a skoro se složil: vrazila do něj jezevčice v šátečku, za ní velká fena a trojice ušmudlaných koček v závěsu.
To je co za zoo?
Vendula se propadla hanbou. Sedla si na botník, zakryla si obličej a rozplakala se.
To jsou tvoji? Všichni?
Jo. Byli u babičky.
Polda a Maruška na Alexandra spustily štěkot, Paní Nikola zasyčela jak rozpálená žehlička.
A přitom jsi říkala, že věno netáhneš.
Alexander si oblékl bundu, vyšel před dům, nastartoval auto a odjel. Vendula zavolala babičce, ať se nestresuje.
To je konec, žádná svatba nebude, teď to mám, myslela si Vendula, tiskla chlupáče k sobě a v duchu si nadávala. Ani mu radši nezavolala, k čemu. Bylo jí zle ze sebe samé.
Uplynulo několik hodin, někdo zvoní u dveří. Na prahu stojí Alexander s taškami plnými luxusního krmení, usměje se a zase odejde. Nezavírej, jsem hned zpět!
Po pár minutách přitáhne do předsíně svoji jezevčici Nikolu v červeném kabátku a pod bundou schovává ryšavou kočku Máňu.
To je moje pesanka Nikola. A tohle je Máňa od Lenky. Doufám, že je tvoje smečka vezme do party?
Roky běžely, paní Vendula a pan doktor Alexander na tuhle příhodu dodnes s úsměvem vzpomínají. Kdo ví, jestli by spolu byli, nebýt toho překvapenění s věnem chlupatým. Život je holt samé překvápko a s nohama pod stolem i čenichem v botníku je to vlastně celé hodně veselé.