Každý muž má své tajemství. Někdo si schovává peníze do ponožky. Někdo lže o rybaření na Slapech. A Petr Novák dával mobil na stůl vždy displejem dolů.
Vždycky. V kuchyni, v ložnici před spaním, v restauraci v centru Prahy i na chalupě u rodičů v Písku všechno obrazovkou dolů.
Jitka si toho nevšimla hned. Nejprve to pouze registrovala v hlavě. Později o tom začala přemýšlet. A pak přestala, protože přemýšlet bylo bolestivé. To je takový ženský způsob, jak se poprat s úzkostí: ignorovat ji, dokud nespadne na hlavu přímo.
Jejich manželství bylo obyčejné. Nebylo v něm výskání radostí, ale taky ne výkřiky v hádce. Petr chodil do práce, Jitka taky. V sobotu nákup v Albertu, večer seriál na ČT1, občas návštěva. Ta návštěva byli Vojta a Lenka. Vojta je Petrův nejlepší kamarád od studií na Karlově univerzitě. Lenka, jeho žena, byla energická, hlasitá, s jakousi neotřesitelnou jistotou sama v sobě, ze které byla Jitka někdy unavená, ale nikdy nedala nic znát.
Bylo to normální. Kdyby nebylo toho mobilu.
Jitka ten obrácený telefon vídala skoro pořád. Kdykoli chtěla na to myslet, zastavila se: je to přece jeho věc, dospělý chlap, asi zvyk.
Jednou jí ale ruka mimoděk zavadila při sáhnutí po soli na stole, telefon sklouzl na židli a převrátil se displejem nahoru.
Petr zareagoval rychleji, než stačila cokoliv spatřit. Přikryl displej rukou.
Promiň, hlesla Jitka.
V pohodě, řekl Petr.
A oba předstírali, že se nic nestalo. Tak to v životě bývá, když se něco děje.
Jitka byla chytrá. Právě to jí komplikovalo život.
Chytrá žena nedělá scény kvůli mobilu. Chytrá žena sleduje, zapisuje pomyslnou tabulku: sloupec faktů, sloupec vysvětlení. Jak dlouho vysvětlení ještě jakžtakž sedí, chytrá žena mlčí.
Jitka mlčela už několik měsíců. Tabulka bujela.
První fakt: Petr se teď zdržoval v práci mnohem častěji. Předtím sotva po osmé. Teď klidně až v devět, půl desáté, jednou dokonce v jedenáct. Vždy s typickou omluvou: uzávěrka, report, klient z Ostravy.
Druhý fakt: byl roztržitější, duchem jinde. Zíral do televize, vůbec nevnímal. Na otázky odpovídal s prodlevou, jako při špatném připojení na Zoomu.
Třetí fakt: přišla-li esemeska nebo volal Vojta, Petr znervózněl.
Tohle Jitku zaujalo. Vojta dvacet let nejlepší přítel, vždycky rád zvedal mobil, občas šel na chodbu volat i půl hodiny, vrátil se rozesmátý. Poslední dobou ale, když na displeji naskočilo Vojta, něco se mu nepatrně změnilo ve tváři. Málo, ale ona si toho všímala.
Jednou se zeptala.
Máte s Vojtou všechno v pohodě?
Jo. Proč?
Na jeho hovory nějak divně reaguješ.
Zdá se ti, řekl Petr a chytil telefon do ruky.
Lenka, Vojtova žena, zavolala ve středu navečer. Jen tak, popovídat. Občas takhle telefonovaly bez manželů, u hrnku čaje, povídání o ničem. Lenka byla ta, co se směje v celé kavárně a nikdy se nenudí ve frontě.
Jak se máte? ptala se Lenka.
Dobře. Petr je zas v práci déle.
No jo, práce, prohodila Lenka, až příliš nevzrušeně.
Další pátek byli jako obvykle všichni čtyři u Jitky doma. Vojta s Lenkou přinesli víno a věnečky z cukrárny, Petr v kuchyni připravoval maso a dělal, jak je mu skvěle. Jitka prostírala a sledovala.
Mezi Petrem a Lenkou bylo napětí.
Dva lidé, kteří dřív vesele vedli konverzaci, teď nepromluvili spolu ani slovo.
Vojta popíjel bílé z Moravy a vyprávěl o práci. Klidným hlasem, s unaveným pohledem. Jitka si v duchu říkala: Vojta ví nebo neví? Nebo předstírá, že neví? Nebo to je celé jen v její hlavě.
Taková jsi tichá, oslovil ji Petr, když návštěva odešla.
Jsem jen unavená.
Běž si lehnout.
Hm odtušila Jitka.
Lehla si. Zírala do stropu. Za stěnou tlumeně duněla televize, Petr stále ještě nepřišel. Jeho mobil ležel na jeho straně na nočním stolku.
Opět displejem dolů.
Jitka se otočila ke zdi.
Stále ještě dávala vysvětlením šanci.
V sobotu Petr odjel říkal, že jede na kontrolu auta. Odjel na tři hodiny.
Jitka si uvařila kafe, začala uklízet. Vysávala, otírala prach, přesouvala knížky na polici. V obýváku na gauči spatřila Petrův telefon.
Ležel na polštáři. Displejem nahoru.
Zapomněl!
Za celé tři roky nezapomněl telefon ani jednou. Zapomněl klíče, peněženku, jednou zůstal v listopadu kvůli zapomenuté bundě v práci, ale telefon nikdy.
Jitka ztuhla s hadrem v ruce.
Telefon ležel a svítil. Zcela obyčejně.
Jitka upustila hadr, přišla blíž.
Na displeji bylo oznámení. Pár slov. Jitka nikdy nečetla manželovy zprávy. Ne ze slepé důvěry, prostě si myslela, že dospělí mají nárok na své soukromí. Byl to její princip. Dobrý, pro všechny kromě ní.
Text nečetla.
Ale byla tam fotka kontaktu.
Malé kulaté kolečko avatar v messengeru. Centimetr v průměru. Ženský obličej, tmavé vlasy, úsměv.
Ten úsměv znala dobře. Lenka.
Zírala na malý kroužek s Lenkou. Sekundu. Dvě. Pět. Telefon pohasl, displej potemněl. Jitka se nehýbala.
Potom odešla do kuchyně. Nalila si vodu.
Lenka. Vojtova žena. Kamarádka, aspoň v tom smyslu, jakým bývají ženy partnerů kamarádů. Společné pátky, povědomí o alergii na pomeranče a narozeniny pamatovala si, že Lenka slaví dvacátého druhého března. Každý rok kupovali s Petrem dárek spolu.
Loni taky.
Vrátila se do obýváku, mobil znovu zasvítil další zpráva. Displej krátce ožil a zhasl.
Ani tu zprávu si nepřečetla.
Chápala, že kdyby si ji přečetla, už by nic nevrátila zpět. Zatím žila malá naděje, že Lenka píše Petrovi něco naprosto nevinného. Něco o Vojtovi, nebo jen přání hezkého dne. Třeba se spletla v čísle i když, v messengeru číslo nepotřebujete, jen jméno.
Ale Jitka věděla, že to tak není.
Posadila se na gauč vedle mobilu. Pozorovala ho. Ležel tam tiše, mlčky, jako někdo, kdo ví až moc, a právě proto mlčí.
V hlavě si dávala dohromady všechny dílky zdržování v práci, nesoustředěnost, nervozitu při Vojtových hovorech, večery, kdy Lenka s Petrem nemohli jeden druhému pohlédnout do očí, i jak to Lenka řekla práce až příliš rychle.
Lenka to věděla. Ba co, příčina byla ona.
Seděla na pohovce a cítila, jak se v ní všechno tiše přeskupuje na jiné místo.
Vojta je jeho nejlepší přítel už dvacet let.
Věděl to? Tušil? Podezíral, jako Jitka? Nebo byl taky zticha, protože je příliš chytrý?
Práskla domovní vrata, kroky na schodech.
Petr přišel o něco dřív než slíbil asi kontrola trvala kratší dobu. Anebo si vzpomněl na zapomenutý telefon.
Jitka se nezvedla. Zůstala sedět.
Petr vstoupil a uviděl ji s telefonem u sebe. Jeho tvář změnila výraz nepatrně, na zlomek vteřiny. Jitka poslední tři měsíce právě takové změny sledovala.
Nechal jsem ho tu, řekl a kývl k mobilu. Jako by se nic nedělo.
Vidím, odpověděla Jitka.
Vstala. Prošla kolem něj do kuchyně. Vzala druhou nenalitou sklenici vody, vypila ji.
Vzadu bylo ticho.
Jitko, řekl Petr.
Teď ne. Odpověděla klidně. Nachystaná nejsem.
A to byla pravda. Nebyla připravena na rozhovor, pláč, křik a vysvětlování, co už stejně nic nevysvětlí. Byla připravena jen na to, co už věděla. A toho bylo dost.
Skutečný rozhovor proběhl až v neděli večer. Bez křiku, bez létajícího porcelánu, bez velkého filmu, kterého se Jitka tak bála. Jen v kuchyni, naproti sobě. Petr začal sám, asi už nemohl čekat na její otázku.
Nevím, jak ti to vysvětlit zašeptal.
Nemusíš nic vysvětlovat, přerušila ho. Stačil mi avatar.
Dlouho mlčel. Pak:
Ty jsi to věděla?
Tušila. S různými vysvětleními.
A co teď?
Já nevím, co ty budeš dělat. Já si musím promyslet rozvod.
Lenka to zjistila večer zavolala jí sama Jitka. Nejdřív, v životě, takhle krátký telefonát.
Lenko, já vím. Nemusíš nic vysvětlovat. Vojtovi to řekni nebo taky ne to je tvoje. Ale mě už nevolej.
V telefonu bylo ticho. Pak jen něco tichého, asi Jitko a Jitka zavěsila.
V pondělí se to dozvěděl Vojta. Jak, to už Jitka nechtěla slyšet. Petr se jen vrátil domů, sedl si do křesla, dlouho jen zíral do zdi, pak řekl:
Volal Vojta.
Chápu, odvětila Jitka.
To bylo všechno. Dál už nebylo co říct.
Tři roky manželství. Dvacet let přátelství. Malý avatar s cizím úsměvem a dva domy spadly jako domečky z karet. Ticho, klidně, téměř beze zvuku. Bez světelných efektů.
Za týden už si Jitka balila věci knihy, šaty, pár hrnců, které měla ještě z dob před Petrem. Petr zůstal v pokoji vedle, občas se jeho židle posunula.
U dveří se zarazila. Mobil ležel na stole.
Displejem dolů.
A Jitka vyšla a potichu za sebou zavřela.