NEVDĚČNÝ GRÍŠEK
Ráno zavolal manžel Editě přímo do kanceláře a oznámil jí, že hned po práci půjde k Novotným slavit svůj profesní svátek.
Jestli chceš, přijď taky, dodal lhostejně, přesvědčený, že ona stejně nepřijde, radši si bude číst nebo sedět u počítače.
Dobře, odpověděla také bezbarvě, ale v polední pauze se vydala do obchodního domu koupit manželovi dárek. Oddělení s parfémy bylo plné žen.
Editě hned padl do oka flakon drahé kolínské na černém lesklém obalu elegantní krasavec v nedbale přehozeném saku, drzý pohled a posměšný úsměv. Přesně jako její Grigor.
Prodavačka obratně balila dárky do pestré fólie, lepila mašličky. Najednou přišla starší paní a utrousila:
Ach, děvčata, vy těm svým chlapům dáváte kolínské, a vonět se pro vás budou jiní a na kravaty vám budou koukat taky jiní.
Všechny se zasmály, ale Edita si postesklá, že u ní je to celý život stejně vše dělá pro Gríška a on pro ostatní. Byla mladá milovala ho bezhlavě, on jen blahosklonně dovoloval. Přihlásil se na dálkové studium psala za něj seminárky přes noc. Děti přišly o vše se starala sama.
Ze začátku byla vděčnost znát. Pak si zvykl a bral to jako samozřejmost. Navenek ideální rodina: dostatek, klid, chytré, poslušné děti. Ale děti dostudovaly a odstěhovaly se. Edita zůstala jen s mužem. A zjistila, že něčeho v životě postrádá.
Maminka jí kdysi, před dvaceti lety, manželství rozmlouvala. Podívej, on je moc hezký a moc dobře to o sobě ví obdivuje se. Krásní muži jsou pro všechny a tobě zůstane nejmíň, i když budeš mít větší právo, opakovala zamilované bláhovce.
Takže za prvé nemilovaná žena. Za druhé je jí už 43, za třetí nikoho nezajímá
Edita se postavila k oknu. Slunce už hřálo jako v předjaří. Za chvíli bude MDŽ, pomyslela si vlažně, a co? Zase sama A přitom je skoro po všem Co vlastně čeká dál?
Zvenku se ozvalo veselé štěbetání a pak naléhavé klepání do skla. Edita spustila oči po římse pobíhal rozcuchaný vrabec a kulil na ni oko.
To je znamení, pomyslela si Edita. Ve stejný okamžik její myšlenku stvrdil hlasitý zvuk nástěnných hodin.
Dobře, času mám ještě dost. Za prvé když nás někdo nemiluje, musíme se naučit milovat samy sebe. Zabouchla dveře a vyrazila dolů po schodech: nejdřív do kadeřnictví, pak do obchodu
V půl sedmé zrcadlo okouzleně zkoumalo neznámou ženu: našlapovala si v kancelářském křesle. Malé černé šaty, krátký, moderně rozcuchaný trojbarevný účes, oči hluboké a záhadné (linka, stíny, dokonalé rozmazání), rty upravené jen konturkou a tekutým leskem najednou byly plné a svůdně zahnuté.
Tak, bod dvě: ve čtyřiceti život teprve začíná
Zašla do kuchyně, vrátila se se sklenkou vína a přiťukla si se svým obrazem v zrcadle: A bod tři potřebujeme vlastně manžela, který nedokáže ocenit takovou ženu?
Není potřeba říkat, že když dorazila k Novotným, lehce se vznášela na tenkých podpatcích. Okolí bylo v rozpacích hned několik mužů se natahovalo, aby jí pomohli svléknout kabát, nabídli židli nebo jablko. Ach tak Opravdu? A můj muž je tady? Nějak jsem si ho vůbec nevšimla
Manžel byl šokovaný nečekaným vývojem a zaskočený strategií, ohromený všeobecným obdivem.
Ráno, chtěje vybojovat zpátky ztracenou pozici, prohodil svým starým tónem: Budeme vlastně snídat? Ale v tom se mýlil, nebo spíš ještě nebyl vzhůru. Vedle něj totiž ležela úplně jiná žena už ne ta, co by hned byla u plotny.
Vedle něj klidně oddechovala sebevědomá, hravě roztomilá žena.
Bez pohybu, s rozcuchaným pramenem ve vlasech, zamumlala náladově:
A ty jsi už připravil snídani, miláčku?
Natáhla se a zas usínajíc pomyslela: Tak to má být, drahý. Jinak se vrátím ke třetímu bodu.
A tak je v životě nejlepší naučit se říkat si o to, co chceme, a nejprve vážit sama sebe.