NEVDĚČNÝ GRISHA
Ráno zavolal Viktor Haně přímo do kanceláře a oznámil, že po práci půjde k Novákovým oslavit svůj profesní svátek.
Jestli chceš, přijď taky, dodal lhostejně, jistý, že nepřijde, a bude raději číst nebo sedět u počítače.
Dobře, odpověděla stejně nezúčastněně, ale o obědové pauze se vypravila do obchodního domu pro dárek. Oddělení parfumerie bylo plné žen.
Hana okamžitě zaregistrovala flakon drahého parfému na lesklé černé krabičce elegantní muž v nedbale přehozeném saku, s drzým pohledem a pobaveným úsměvem. Úplně jako její Viktor.
Prodavačka šikovně balila dárky do barevné fólie a lepila mašličky. Nečekaně přistoupila starší paní:
Ach, děvčata, vy dáváte chlapům voňavky, ale nakonec je budou očichávat jiné a i na kravaty budou koukat jiné.
Děvčata se vesele zasmály, ale Hana si pomyslela, že v jejím životě je to vždy tak všechno pro Viktorka, a on spíš pro ostatní. Když byli mladí, milovala ho bezhlavě, on jí to dovoloval s blahosklonností. Na vysokou šel dálkově Hana za něj psala seminárky po nocích. Když přišly děti, veškerá péče byla na ní.
Na začátku cítila jeho vděk. Později si na její obětavost zvykl a bral ji jako samozřejmost. Navenek vypadají jako dokonalá rodina: dobré bydlení, klid, chytré, hodné děti. Ale děti dospěly a odešly. Hana zůstala s mužem. A pochopila, že jí v životě něco schází.
Její matka byla před dvaceti lety proti svatbě. Podívej se, je až moc hezký, a ví o tom, obdivuje se sám sobě, říkávala zamilované Haně. Hezký muž je pro všechny. Všichni na něj budou koukat, a tobě zbude míň, i když budeš mít právo na víc. První bod: nemilovaná manželka. Druhý: je jí už třiačtyřicet, třetí: už nikoho nezajímá
Hana došla k oknu. Slunce už hřálo jako na jaře. Za chvíli je i Mezinárodní den žen, přemítala. A co z toho? Zase budu sama A život je skoro pryč Co mě asi ještě čeká
Zvenku doléhalo veselé cvrlikání, pak netrpělivé bušení do skla. Hana sklopila zrak po parapetu cupital rozcuchaný vrabec a koukal na Hanu kulatým okem.
To je určitě znamení, pomyslela si. A v tu chvíli, jako potvrzení, začaly odbíjet nástěnné hodiny.
Tak, času mám ještě dost. Bod první: jestli mě nikdo nemiluje, musím začít milovat sama sebe Práskla dveřmi a uháněla po schodech dolů nejdřív do kadeřnictví, pak do obchodu
O půl sedmé se zrcadlo zalíbeně dívalo na záhadnou neznámou: lehce se pohupovala v kolečkovém křesle. Malé černé šaty, krátký, módně rozcuchaný trojbarevný účes, oči hluboké a tajemné (linka, stíny, dokonalé rozetření), rty jen lehce orámované tužkou a leskem, hned byly plné a rozmarně zakřivené.
Druhý bod: ve čtyřiceti život teprve začíná
Přešla do kuchyně, vrátila se se sklenkou vína, přiťukla si se zrcadlem: Třetí bod potřebujeme muže, který nás nedokáže ocenit?
Není třeba říkat, že k Novákovým přišla s lehkým krokem na jehlových podpatcích. Všichni lehce znervózněli a hned několik mužských rukou se natáhlo: pomoc se svlékáním, nabídnutí židle nebo jablka. Á, vy jste tady? A můj muž také? Nějak jsem si ho nevšimla
Soupeř byl zaskočen náhlým vpádem, zmaten jejím postojem, sražen vlnou obdivu všech kolem.
Ráno, když chtěl získat ztracené postavení, prohlásil opět arogantně: Budeme vůbec snídat? Ale to už se mýlil teď už vedle něj neležela ta stará Hana, co vše obstarala.
Vedle něj si spokojeně oddechovala nová, něžná i rozmarná žena, plná sebevědomí.
Aniž by pootočila rozcuchané prameny, líně zamumlala:
A už jsi připravil snídani, drahý?
Natáhla se, a jak znova usínala, pomyslela si: Tak to má být, miláčku. Jinak se vracím k bodu třetímu.Viktor stál u kuchyňské linky, poprvé v životě nejistý. Chleba nesměle potřel máslem a položil na stůl dva hrnky s kávou. Přesto, když Hana přišla, byla jiná, zářila klidem, který neznal. Na její tiché Děkuji jen kývl, neschopen najít řeč.
Venku bylo jaro. Slunce lehce hladilo záclony a na parapet usedl ten samý neposedný vrabec. Chvilku ťukal do skla, pak vzlétl do volného nebe. Hana se za ním usmála tentokrát pro sebe.
Vzala do ruky svůj hrnek, sedla si ke stolu a uklidila z něj Viktorův rozložený časopis. Do pokoje proniklo vzdálené zvonění tramvaje; město ožívalo a s ním i ona. Náhle měla chuť někam vyrazit, koupit si tulipány jen tak, pro radost, a na zpáteční cestě se zastavit třeba na kávu v novém podniku. Protože, zatímco Viktor tápal, ona už byla naplno na cestě tam, kde už nečekala na lásku druhých, ale přijímala tu svou.
A tak ten den začal trochu jinak; s novou chutí chleba s máslem a s přáním k dobrému jaru, které si už konečně dala sama. V okně bylo otevřeno dokořán a do Hanina srdce proudil čerstvý, voňavý vzduch.