Příběh je založen na skutečných událostech, ačkoliv je skoro neuvěřitelný!
— Chodila jsem na základní školu v Dejvicích, a ty?
— Já taky, — přikývl Antonín a zvedl obočí, když se podíval na dívku. Docela zvláštní shoda okolností, ale v životě se dějí různé věci.
Je nevšední, že jejich jména byla také stejná. Antonín a Antonie, jako by na světě neexistovala jiná jména. Ale to jim v jejich lásce nemohlo bránit!
S Tonií se seznámili nedávno v obchodě. Příběh hloupý, ale osud zřejmě nevymyslel nic lepšího, než je spojit na takovém místě. Antonín nevěděl, které olivy vybrat, a dívka mu jednoduše poradila tu pravou značku. A tak začal rozhovor a vyměnili si kontakty. Kdo ví, jak každá schůzka skončí, ale když Antonín pozval Tonii na rande, souhlasila.
Muž už měl za sebou jedno manželství, poznal rodinný život i nevěru, zatímco Tonie se nikam v životě nehnala a věřila, že ji štěstí přece jen najde. Teď byli na pátém rande. Antonín vypadal na svých 35 let, mezitím si stihl pořídit menší bříško a plešinu. Díky genům ze strany otce, kde muži začínali plešatět od třiceti. Brunet s vlasy kolem hlavy, měřící asi 180 cm, a jak říkala jeho bývalá manželka, docela pohledný, což jí nebránilo si najít milence. Přidejte k tomu ještě inteligenci, smysl pro humor a dobré chování a máte docela solidní partii.
Tonie byla o deset let mladší. Krásná dívka s hustými hnědými vlasy po ramena, štíhlou postavou a výraznýma hnědýma očima. Úsměv, jak říkala, byl její vizitkou, a Antonín to vnímal. Opravdu si dokázala získat každého. Antonínovi se líbila její naivita, ale Tonie rozhodně hloupá nebyla. Její druhou vizitkou byla elegance projevu, v tom hlase plaval, rozpouštěl se a chtěl víc.
— Pamatuješ si na paní Novotnou? — začal vzpomínat Antonín.
— Ano, — usmála se Tonie, — měla přece ten paruku, — naznačila rukou tvar na hlavě a oba se zasmáli.
— Antonín?
— Dvořák? — nepochopila Tonie.
— Horák.
— Technik, — přikývla dívka. — Jo, byl u kluků.
Procházeli se parkem, držíc se za ruce, a diskutovali o svých životních plánech. Antonínovi se líbilo, jak Tonie mluvila o životě, snech a cílech a také o svou lásce k literatuře. Ukázalo se, že Tonie nejen ráda čte, ale má i své vlastní knihy a docela úspěšné, pokud se soudí podle počtu čtenářů na internetu.
Byla to úžasná dívka: zářivá, jemná, cílevědomá. A Antonín si uvědomil: strach z druhého manželství ustupuje, aby vrátil pocit jistoty, že ne všechny ženy jsou stejné. Jednou, když seděli u Tonií doma, rozhodli se podívat na staré fotoalba.
— Jak jsi byla kouzelná, — zahrnul ji Antonín komplimenty.
— A teď? — chtěla ho Tonie nachytat na slovo.
— A teď jsi prostě nádherná!
Tonie sklopila oči a jeho lichotky ji zahřály u srdce. Muž se jí líbil. Rozdíl mezi nimi necítila, protože vedle Antonína bylo prostě tak příjemné a domácké. Nemusela předstírat, že je lepší, mohla být sama sebou.
— To není možné! — Antonín byl tak ohromený, že nevěřil vlastním očím. Před ním bylo jeho foto z prvního školního dne, když přecházel do 11. třídy. Nebo skoro stejné, pořízené z jiného úhlu, ale bylo jasné, že na fotce je on a neznámá dívka. Mírně vybledlý obrázek přivezl vzpomínky z dávné minulosti, kdy mu bylo 17 let. Třídní učitelka oznámila, že Antonín má tu čest nést prvňačku. Jistě! Z pěti vycházejících tříd vybrali právě jeho: premianta, slibného žáka. Byl tam ještě Roman Novák, jeho věčný soupeř, ale přece vybrali jeho. Když se díval na zapomenuté, muž nevědomky vyvolával v paměti vzpomínky.
Den byl krásný, teplý. Bílá nažehlená košile, černé kalhoty s puky, blyštivé naleštěné boty. Přivedli k němu nějakou dívku, samozřejmě si ji vůbec nepamatuje, byla malá, hubená a trochu vystrašená. Dívala se na něj zespodu nahoru, a on vůbec nevěnoval pozornost, pátraje v davu po Evě Novotné. Spolužačka se Antonínovi dlouho líbila a na prvního září se rozhodl chytit příležitost za pačesy. Zasmála se a odmítla, ale za pokus to stálo, takže si ten den pamatuje docela dobře.
A teď před ním fotka, kde na levém rameni sedí dívka v bílé halence a takových punčocháčích, černé sukni, lakovaných botách, a na hlavě dva neuvěřitelně velké mašle.
— Kdo to je? — Antonín se nemohl odtrhnout od fotografie, stále nechápaje, jak se tam dostala.
— To jsem já, — odpovídá Tonie, nechápajíc, co muže tak udivilo.
Sobjehl se do tváře dítěte, potom se podíval na dospělou ženu.
— A to jsem já, — jeho prst se zastavil na sedmnáctiletém mladíkovi a na tváři se mu rozlila podivná úsměv.
— Jak to? — nechápala Tonie a přisunula si album blíže.
Pozorně si prohlížela mladíka, v jehož rysech poznala Antonína.
— To není možné! — zvolala teď už ona, překvapeně se podívala na muže. — Takže…
— To je osud, — pokrčil rameny, stále nevěříc tomu, co se odehrává.
A muselo se to tak stát, že Antonín plánoval to prvního září jako důležitý den ve svém životě. Ačkoliv mu Eva Novotná odmítla, a osud ho musel trápit tolik let, teď pochopil, že toho dne nesl na rameni svou budoucí ženu. A Tonie zvonila jasným zvonkem, jehož hlas se nesl okolím.
Vzali se. Byla to docela jednoduchá svatba, ale tak šťastná. A jak se patří, nevěsta plakala, a manžel ji objímal a cítil: tady je, ta, která mu byla osudem dána. Podruhé v životě Antonín držel nevěstu v náručí, jen s jedním rozdílem: tentokrát se znali.
Nyní mají Tonie a Antonín dva syny ve věku 14 a 13 let. Tonie stále zůstává u literatury, přináší čtenářům nové romantické světy, protože to, co ji potkalo, můžete chtít k návrhu příběhu přidat sami.