Tchyně, která nikdy nezůstane v klidu
Když moje tchyně, Bohumila Nováková, oznámila, že se stěhuje ke své matce, babičce Věře, na venkov, a svůj dům přenechává nám s Jakubem, málem jsem radostí nevyskočila. Vlastní dům! Prostorný, se zahradou, verandou, kde bychom mohli vychovávat děti a pořádat grilování o víkendech – to byl sen! S Jakubem jsme si už představovali, jak zařizujeme pokoje, malujeme stěny a zveme přátele na oslavu. Jenže jak se ukázalo, Bohumila Nováková nehodlá zůstat v klidu ani na venkově, ani nikde jinde. Pořád se vrací, převrací náš dům vzhůru nohama, a já už nevím, jak se s touhle pohromou vyrovnat. Tchyně je sice žena plná energie, ale její zvyky a neustálé návštěvy mění náš sen v nekonečný cirkus.
Všechno začalo před půl rokem. Bohumila, které je mimochodem přes šedesát, najednou rozhodla, že chce být blíž své matce, babičce Věře, které je, jen tak mimochodem, pětaosmdesát. „Musím mamince pomáhat,“ prohlásila. „A vám mladým se dům bude hodit.“ S Jakubem jsme byli nadšení. Dům byl velký, pevný, se zahrádkou a dokonce se starou jabloní na zahradě. Hned jsme začali plánovat rekonstrukci, snili o tom, jak zařídíme pokojíček pro našeho syna a pracovnu pro Jakuba. Bohumila sbalila své věci, nechala nám polovinu nábytku a odjela do vesnice, která je tři hodiny cesty. Tehdy jsem si pomyslela: „Tak teď začneme žít!“ Jak jsem se mýlila.
Čtrnáct dní po stěhování se tchyně objevila na prahu. „Stýskalo se mi po městě!“ oznámila a táhla za sebou obrovský kufr. Já, naivní, jsem si myslela, že přijela na víkend. Ale ne, Bohumila zůstala měsíc. A za ten měsíc přestavěla veškerý nábytek v obývacím pokoji, protože „takto to má lepší energii“, přesadila mé květiny s tím, že je „špatně zalévám“, a dokonce začala vařit obědy, před kterými se teď Jakub schovává. Její specialitou je polévka s takovým množstvím cibule, že se vám z ní slzí oči, ještě než vejdete do kuchyně. Zkusila jsem naznačit, že máme své zvyky, ale jen mávla rukou: „Aleno, ty jsi ještě mladá, naučíš se vést domácnost!“
Když už mě to vážně přestávalo bavit, řekla jsem: „Bohumilo, jsme vděční za dům, ale teď je to náš dům, nechte nás žít po svém.“ A ona na to: „Ale Alenko, nekecej, já vám jenom chci pomoct!“ A odjela zpátky na venkov. Vyklepalo mě, že tohle byl jednorázový nájezd. Ale kdeže.
Od té doby se tchyně neustále vrací a zasahuje do všeho. Přijíždí bez varování, někdy na pár dní, někdy na pár týdnů. A pokaždy je to jako hurikán. Najednou rozhodne, že naše zahrada je „zanedbaná“, a začne rýt záhony, vytrhává mé růže, protože jsou „k ničemu“. Pak se pustí do generálního úklidu a vyhodí mé staré časopisy, které jsem, mimochodem, sbírala. Jednou přitáhla starou komodu z vesnice, oznámila, že je to „rodinný poklad“, a postavila ji doprostřed obýváku. Jakub se jen směje: „Mami, ty jsi jako bytová architektka!“ Ale já už se nesměju. Jsem na pokraji sil.
Nejvtipnější je, že na venkově má Bohumila, zdá se, všechno v pořádku. Babička Věra, navzdory svému věku, je čilá – sama obdělává zahrádku, dojí kozy, dokonce se baví se sousedkami na lavičce. Ale tchyně tvrdí, že je tam „nuda“ a že „musí kontrolovat, jak si vedeme“. Kontrolovat! Nemluvě o tom, jak mě učí vychovávat syna. „Aleno, ty jsi moc mírná, měl by pomáhat v domácnosti!“ říká, zatímco ho rozmazluje bonbóny a pouští mu pohádky do půlnoci. Už nevím, jak jí vysvětlit, že chceme být pány ve svém domě.
Minulý týden jsem to nevydržela a promluvila si s Jakubem. „Jakube,“ povídám, „tvoje máma nás ničí. Nemohli bychom ji požádat, aby jezdila méně?“ A on na to: „Alenko, ona chce být užitečná. Vydrž, časem si zvykne na vesnici.“ Vydržet? Už jsem na hraně! Bohumila nedávno prohlásila, že chce přijet na celé léto, aby „pomohla se zahrádkou“. Představila jsem si tři měsíce její „pomoci“ a málem dostala panický záchvat. A včera volala, že nám našla „ideálního psa“ – nějakého chlupatého voříška, kterého našla na vesnici. „Potřebujete kamaráda!“ tvrdí. Jakub je nadšený, já v šílenství. Už tak máme dost „kamarádů“ v podobě tchyně.
Už přemýšlím, jak to vyřešit. Třeba jí navrhnout nějaký kroužek ve městě? Klidně vyšívání nebo tance – hlavně aby byla zaměstnaná. Nebo jí koupit zájezd k moři? Jinak brzy začnu snít o stěhování do ciziny. Dělám si legraci, ale situace mi opravdu přerůstá přes hlavu. Jakub slibuje, že s mámou promluví, ale já vím, že ji lituje. A já lituju sebe a náš sen o klidném rodinném hnízdě.
Zajímalo by mě, jestli mají i ostatní takové tchyně. A jak to zvládají? Protože já už jsem připravená napsat příručku „Jak přežít neúnavnou tchyni“. Zatím se jen snažím zachovat klid a připomínat si, že dům je náš a Bohumila je jen host. Ale jestli opravdu doopravdy přiveze toho psa, asi začnu balit kufry. Nebo se aspoň schovám ve sklepě do konce léta.