Tenkrát odmítl vzít si těhotnou dívku. Jeho matka ho podpořila, ale otec se postavil na stranu nenarozeného dítěte.
„Tati, mám novinu. Sousedka, Jana… je těhotná. Od mě,“ řekl Jakub sotva vešel do domu.
Václav, otec, na okamžik ztuhl, pak klidně pronesl:
„Tak si ji vezmi.“
„Co to povídáš, jsem ještě mladý. Na rodinu je příliš brzy, kromě toho jsme spolu ani nic vážného neměli…“
„Vážně?“ pousmál se otec. „Takže honit se za holkama jsi byl chlap, ale zodpovídat se za činy, to už je na tebe moc. To je mi něco.“ A bez dalších slov hlasitě zavolal manželku: „Aleno! Pojď sem!“
Alena vešla do kuchyně, utírala si ruce do zástěry:
„Co se děje?“
„Poslouchej. Náš synek zplodil dítě, ale ženit se nechce. Jana, ta od vedle. Čeká s ním dítě. A on se krčí jako zajíc.“
Alena se ani nezarazila. Její tvář zkameněla:
„A má pravdu. Proč by tahal pod střechu první, co mu přeběhne přes cestu? Dnes jsou holky chytré – najdou si bohatšího, nechají se omámit, a pak ‚vem si mě‘. A pak se ukáže, že dítě ani není jeho. Ať si nechá udělat test. A co se týče Jakuba – je ještě mladý. Je to muž, těžko se mohl ovládnout. Ale my nemusíme živit cizí děti.“
Václav těžce vzdychl a tiše řekl:
„A když to opravdu je jeho dítě?“
„A i kdyby? Máme za něj snad ručit? Řekni jí, ať si nechá udělat test, ať je to jasné.“
Otočila se a odešla do kuchyně, zatímco Václav zůstal se synem.
„Víš, já jsem taky býval mladý,“ začal. „Miloval jsem jednu, oženil se s druhou. Ne z lásky, ale z odpovědnosti. Protože být mužem není jen o vášni, ale o rozhodování a následcích. Tvá matka tenkrát čekala dítě. Nevěděl jsem, jestli s ní dokážu být, ale věděl jsem jistě – dítě za to nemůže. Moje krev, moje svědomí. A víš, Jakube, přes všechno nelituji, že jsem zůstal.“
Uběhly tři měsíce. DNA test dal jasnou odpověď: s pravděpodobností 99,9 % je Jakub otcem Janina dítěte.
„No a co?“ odfrkla si Alena, když Václav položil před ni papír. „Ano, je to jeho. Ale to neznamená, že Jana bude bydlet v tomto domě. Tady jí noha nesmí přestoupit. To jsem řekla!“
Jakub seděl, očima upřený do země. Z jeho tváře bylo jasné – přiklonil se k matce. Mlčel, zaťaté pěsti, ale slovo neřekl.
Václav pomalu vstal od stolu:
„Když jste se spolu rozhodli, teď si poslechněte mé rozhodnutí.“
Mluvil tiše, ale v hlase mu zněla ocel:
„Dokud budu živ, můj vnuk nebude strádat. Vezmu pozemek, postavím dům, a on – můj vnuk – dostane všechno, co jsem kdy vydřel. A vy dva už na moji pomoc nespoléhejte. Odmítám se účastnit této hanby. Jakube, ode dneška pro mě nejsi syn. Vše, co mám, teď bude patřit dítěti. Ani korunu ode mě neuvidíte.“
Alena vzplanula:
„Zbláznil ses? Chceš vydědit vlastního syna?!“
Václav neodpověděl. Jen se otočil a odešel, nevšímal si křiku a nadávek. Jakub zůstal stát v tichu, nevěříc, že to otec doopravdy řekl. Ale věděl – když to Václav řekl, stane se to.