V zapadlých polích jižních Čech, kde vítr šeptá staré pověsti, stála osada Kamenná. Mezi jejími domky žila baba Ludmila, které se lidé vyhýbali. Ne že by je nenáviděla – to by bylo příliš mírné slovo. Opovrhovala jimi, a v tom se vesničané shodovali. Postavou připomínala starý dub – mohutná, široká v ramenou, vyšší než většina místních mužů, nutila je zvedat oči, když kolem procházela. Jenže pohledu těch očí se nikdo neodvážil hledat. Na pozdravy neodpovídala, jen zamumlala cosi pod vousy a kráčela dál, oči upřené před sebe. Nebo spíš shora dolů – výška jí totiž přirostla k tělu jako druhý plášť.
Dům měla uprostřed vsi, dřevěnou chalupu, kterou, jak pamatovali staří lidé, postavil ještě její otec. Obklopovala ji vysoká neproniknutelná ohrada, tak vysoká, že jen málokdo se odvážil nahlédnout za ni. Ludmila byla rychlá v jednání. Jednou v letní noci se opilí chlapci zvědavě pokusili přelézt plot – chtěli vidět, jak ta podivínka žije. Ludmila je spatřila z okna, vyšla na zápraží s otcovou loveckou puškou a bez jediného slova vystřelila nad jejich hlavy. Od té doby se jejímu dvoru všichni obloukem vyhýbali.
Hospodářství měla rozsáhlé: slepice, husy, králíci, dvě kozy. Vesničané si šuškali: „K čemu jí tolik? Důchod by stačil, ale ona pořád hromadí.“ Drůbež a králíky zabíjela sama, vozila je na trh do krajského města, kde vše během dne prodala. Peníze strčila za šněrovačku a vracela se do své pevné chalupy. Z kozího mléka dělala sýr podle starého receptu – drahý, ale prý v Praze měla stálé odběratele. Slepice – vykrmené, králíci – tuční, vejce – obrovská, všechno poctivě. Ludmila neustupovala z ceny, ale zboží brali rádi.
Když se o ní v Kamenné mluvilo, staří vzpomínali: Ludmila vždycky byla zamračená. Matka jí zemřela, když ještě lezla po podlaze. Zůstala jen s otcem – stejně robustním a uzavřeným. O pár let později přivedl macechu ze sousedního okresu, ale ta po měsíci utekla s kufrem k nádraží. Někdo špitl, že nevytrvala kvůli Ludmile. Tak zůstali otec s dcerou sami. Když Ludmila dospěla, otec odjel do města na trh a zmizel. Zabili ho, nebo jel za tou uteklou ženou? Nikdo nevěděl. Ludmila zůstala sama. Navždy.
Nevdala se. „Kdo by to s ní vydržel?“ drbly ve vsi. Roky plynuly, lidé umírali, rodily se nové děti, ale Ludmila jako by ztuhla v čase. Ani šedivé vlasy ji nezměnily – hlavu vždy halil šátek, pod kterým vykukovaly jen mohutná brada, zahnutý nos a husté černé obočí, jako vytesané z kamene.
Jedné zimní noci u sousedů Nováků vzplanul dům. Ludmila, aniž by promluvila, přiběhla s hákem a než přijeli hasiči, pomáhala hasit oheň. Tak obratně odhazovala hořící trámy, že dům pak skoro celý postavili ze starého materiálu – nic pořádně nestačilo shořet. Sousedé děkovali, ale Ludmila jen zamručela a odešla, aniž by se ohlédla.
Když Ludmila zemřela, přijela do vsi z okresního města ředitelka dětského domova č. 5, paní Alžběta Novotná, se třemi vychovatelkami a tucet dětí. Vesničané, spíš ze zvědavosti než ze zármutku, se nahrnuli na její dvůr. Tam se před nimi otevřel dokonalý řád: kurník, králíkárny, kozí chlívek – vše jako z cizokrajného časopisu. Uvnitř chalupy – sterilní čistota, ale prázdnota. Stůl, židle, železná postel s propadlým roštem, nakřáplá skříň s jedním talířem, lžící, nožem a hrnkem bez ucha. U okna – stará lavice, vyleštěná časem, a na kamnech – pečlivě složené šaty. A to bylo všechno.
Na stole ležela obálka, na níž pevným rukopisem stálo: „Alžbětě Novotné od Ludmily Františkovy Hruškové“. Ředitelka obálku otevřela a přečetla si list vytržený z sešitu. Později vyprávěla, že dvacet let posílal Ludmila každý měsíc dětskému domovu peníze – nemalé, hodně jim pomáhaly. V dopise stálo: „Dům, hospodářství a veškerý majetek odkazuji dětskému domovu č. 5. Děti za nic nemohou.“
Vesničané mlčeli a hleděli na prázdnou chalupu. Někdo si vzpomněl, jak Ludmila, ještě jako holka, sedávala u řeky a dívala se na vodu, jako by na někoho čekala. Někdo zašeptal, že její otec možná neutekl, ale nechal ji samotnou. A ona, zavřevši srdce, celý život nesla to břímě. A jen těm dětem, cizím a nevinným, dala všechno, co měla.