No tedy. Jeli jsme na návštěvu k tchyni. No jistě.
Bydlela v malé vesnici, v nenápadném domečku na samém kraji, za nímž se rozprostíral jen les, řeka, rybník a nekonečné možnosti rybaření. Čerstvý vzduch, zpěv ptáků, výpravy za houbami a borůvkami. Ráj pro mé dvě německé ovčáky. Které, mimochodem, pořídila manželka přes všechny mé protesty a rozumné námitky. No vážně, chovat dvě takovéhle poříze v třípokojovém bytě v pátém patře – to prostě nejde.
Zkrátka a dobře.
Nebo spíš – postavili mě před hotovou věc a slíbili mi. Slib zněl jasně: venčit psy budou manželka a dcera.
No jo.
Věřili byste?
Já ne, a vyšlo mi to. Venčil jsem je já, a staral se o ně taky já. Tak to prostě bylo.
A proto – každý výjezd na venkov, tedy cesta k tchyni do jejího domu, jsem vnímal jako dovolenou. Která se ovšem záhy změnila v dřinu – opravy domu, práce na zahrádce, nezbytná údržba. A pak, zmožený k smrti, jsem už ani nesnil o rybaření nebo houbaření.
Jediní, komu se dařilo skvěle, byli naši ovčáci. Volnost. Běhej, kde chceš, jak dlouho chceš, a dělej, co se ti zachce. A já jim tiše záviděl.
Ale druhý den přivedli do domu… kocoura.
Starého, černobílého, špinavého, blechami oblepeného… Ovčáci stáli v předsíni a žadonivě kňučeli. Kocour před nimi seděl s hlavou skloněnou, jako by čekal na rozsudek. Tchyně, manželka a dcera – které se, pravda, do práce na zahradě příliš nehrnuly, to byl můj úděl – vypouštěly nadšené výkřiky, rozplývaly se, lítaly kolem a obdivovaly ušlechtilost našich psů.
Kocour byl přijat s otevřenou náručí. Vykoupán, vysušen, nakrmen, hýčkán a zahrnut polibky. Pak se uvelebil v mém křesle. Mně zbyla jen stolička.
Pojmenovali ho – Chudáček kočičák.
Ale já dobře viděl v jeho pohledu a chování, že Chudáček kočičák ve skutečnosti byl – Banditova morda.
Celé ty dva týdny, co jsem si odpykával trest na tchynině hospodářství, se toto stvoření chovalo jako nebeský anděl. Hrál si se ženami a psy. A tak si získal jejich náklonnost, respekt a lásku.
Upřímně jsem doufal, že ho tam aspoň necháme na jejich starost, ale…
Po krátkém boji, v němž zvítězila dcera, mu tchyně zabalila pamlsky, políbila ho na čumák, a Chudáček kočičák jel s námi domů.
No a tady se pořádně rozjel.
Nejdřív ukázal dvěma statným psům, kdo je tady pánem bytu. Po krátké šarvátce vyšli ovčáci s potrhanými čumáky a hlubokým pochopením.
Pochopením, že udělali osudovou chybu.
Manželka a dcera ho zbožňovaly. Kočky prostě umějí najít cestu k ženskému srdci – na rozdíl ode mě.
Od té doby jsem venčil dva ovčáky na vodítku a Chudáčka kočičáka volně. Jediná výhoda těchto procházek spočívala v tom, že psi najednou šli jako po provázku. Rovně, těsně u nohy. Podívat se na hrdě kráčejícího Chudáčka kočičáka s vysoko vztyčeným ocasem se neodvažovali. Hleděli buď před sebe, nebo doprava.
A sousedé se divili:
„Jak jste to dokázal, že jsou ti pejsci tak dobře vycvičení? To je krása, jdou jako na přehlídce!“
Já se jen pochmurně ušklíbl. Chudáček kočičák by dokázal vycvičit kohokoli.
Obvykle se natáhl doprostřed trávníku, a my s psy jsme kolem něj chodili dokola. Kocour na nás shlížel pohledem přísného šéfa. Psi se na mě dívali prosebně.
Až do dne, kdy se objevili dva pitbulové. Mimochodem, plemeno zakázané k chovu. Bez náhubků a vodítek. Jejich majitel, který se tu nedávno přistěhoval, se asi rozhodl ukázat, kdo je tady pánem.
Nejdřív vyhnali všechny venkovní kočky a poslali k veterináři každého psa, který se jim postavil.
Když jsme vyšli ven, užívali si prázdného dvora – všichni ostatní utekli.
Jakmile spatřili mé ovčáky, kráčející v řadě, a Chudáčka kočičáka, rozhodli se potichu připlížit a zaútočit. Jejich pán, jak jsem pochopil, nejenže nezasáhl, ale dokonce to začal natáčet na telefon.
Podplížili se blíž a vyrazili zpoza keře. První obětí měli být psi – doufali, že ti neutečou, když jsou na vodítku.
Mě a Chudáčka kočičáka si nechali jako dezert. A to byla chyba.
Psi, když uviděli řítící se pitbuly, škubli vodítky tak silně, že jsem upadl na zem. Snažili se utéct, což samozřejmě nešlo, a já, se zavřenýma očima, si už představoval ten hrůzný konec. Věděl jsem, že musím vyskočit, začít křičet, máchat rukama a ukázat, že se nebojím.
Jenže z nás všech odvahu projevil jen Chudáček kočičák. V mžiku se z lenošného pozorovatele proměnil v zuřivou furii.
Zvuk, který vydal, když skočil první pitbulovi na hlavu, měl takovou sílu a výšku, že by mu mohla závidět i požární siréna.
Během pár vteřin byl první pitbulůl bez čumáku. Druhý nejdřív přisedl, pak – když uviděl rychlost a nevyhnutelnost trestu – schoval ocas, zaječel a utekl k pánovi.
A ten stále natáčel. Očividně nevěřil vlastním očím. A ano – byla to živě přenášená show.
No tedy.
Od té doby chodí pitbulové na vodítku a s náhubky. Ale jen tehdy, když já nevenčím Chudáčka kočičáka a své ovčáky.
Protože když na nás narazí, schovají ocas, kňučí a počůrají se strachy. Aby se této potupy vyhnuli, chodí jejich pán venčit jen brzy ráno nebo v noci.
Ovčáci teď svého zachránce olizují a nehádají se s ním. A abych řekl pravdu, i já uznávám, že bez něj by to…
No a tak mi nakonec došlo, že i když mi ten kocour občas sežere rybu z talíře, bez něj by to doma nebylo ono.