Nespravedlnost
Mami, zopakovala jsem trochu zmateně, proč mi nepřišel celý milion? Jen tři sta třicet tisíc Co to má být za částku
Bylo slyšet, jak mamka v koupelně pouští fén. Potom ho vypnula a odpověděla mi:
Ano, to je v pořádku, mamka Věra si s cizím milionem poradila po svém, Tři sta třicet.
Jenže mně mělo přijít mnohem víc.
Tři sta třicet? Mami, a kde je těch zbývajících šest set sedmdesát? Čekala jsem milion. Skoro přesně milion. To jsou přece peníze po mém tátovi, které jsi mi měla zaslat po prodeji bytu.
Ale Aničko, nezačínej s těmi svými účetními počty, odpověděla, Vždyť víš, že jsem to udělala spravedlivě.
Spravedlivě? podlaha pod nohama zavrzala, jako by i ona byla nespokojená, Dala jsem ti plnou moc k prodeji bytu, který jsem zdědila po svém otci. A požádala, ať mi peníze zašleš. Kam se poděly?
Cítila jsem, že jsem se uvolnila příliš brzy.
Převod jsem provedla! znovu si spustila fén, Udělala jsem to jako matka. Jako dobrá matka. Peníze jsem rozdělila dětem rovným dílem. Třetina ti právem patří.
Celý podíl měl být ale můj.
Ty jsi rozdělila dědictví po tátovi na tři? Na mě a na ně? myslela jsem svoje nevlastní bratry, Mami, to jsou přece jen moje peníze! Můj táta! Máme jiného otce, nechápu, proč tě to překvapuje.
Jaký je v tom rozdíl? mamka si dosušila vlasy a začala si je sčesávat, Peníze jsou společné. Jsou to tvoji bratři. Já jsem tvoje máma. Mám snad přihlížet, jak ty máš vše a kluci ti budou závidět? To by přece nebylo správné! Já jen srovnala šance. Všem stejně.
Jen kdybych se mohla vrátit do dne, kdy jsem tu plnou moc podepisovala a proplesknout se kvůli téhle hlouposti
Stejně? Rozdělila jsi můj milion na třetiny! Tři sta třicet tisíc! A víc jsi mi nevysvětlila, mami? Ten byt měl větší cenu.
Bylo tam něco přes milion po odečtení všech poplatků a daní, mávla rukou Věra, Zaokrouhlila jsem to. Zbytek jsem si nechala jako odměnu za vyřizování. Sama by ses tím nechtěla lopotit, viď? Všechno jsem udělala, zatímco jsi pracovala.
Je tedy dobře, že ses přetěžovala, že
Tak se mnou nemluv, obořila se, Tvůj táta byl tvůj, to je jasné, ale já jsem tvá máma a já rozhoduji. Navíc jsi dospělá, jsi nejstarší, nepotřebuješ tolik jako oni. Kluci potřebují začít život, založit rodiny. Ty toho tolik nepotřebuješ, Aničko.
A já si nemám zakládat rodinu? Nebo mám živořit, protože jsem holka a prý nepotřebuju tolik, řekla jsem s kyselým smíchem, Přepošli zbytek, mami. Okamžitě.
Ne.
Jedno slovo. Tečka.
Dobře věděla, že neudělám nic. Žalovat vlastní mámu kvůli penězům? Kdo by mě pochopil? Nikdo. A pořád je to máma, aspoň trochu spolu vycházíme.
O pár týdnů později, když jsem si trochu srovnala myšlenky i finance, jsem ve výsledku uviděla na sociálních sítích fotky. Ivan pózoval s modrým Fabia. David sdílel fotku se slovy:
Nový mazlík!
Kluci si zařídili levná auta. No co, já si tu svoji třistatisícovku odložila stranou a řekla si počkej si. Babička vždy říkala, že trpělivost je pro zlato.
Uběhl víc než rok. Pracovala jsem, spořila, plánovala. Nechala jsem věc být, ale nezapomněla. Máma se tvářila, jako by se nic nestalo: volala, vykládala, co kde slyšela.
Jenže dnes se její hlas změnil tak, že mi naskočila husí kůže.
Ztuhla jsem.
Co se stalo, mami?
Babička Věra se zarazila, Babička Ivana a Davida dnes ráno zemřela.
Najednou jsem cítila zvláštní, skoro filmový odstup. Ta babička, moje vlastně nikdy nebyla. V mém životě nehrála roli. Byla to mámina tchyně nebo prostě babička kluků. Samozřejmě, bylo mi to líto, čistě lidsky.
Ach, přijmi soustrast, zamumlala jsem.
Bude potřeba zařídit pohřeb, papíry a všechno kolem. Nemám nikoho, kluci nevědí, jak jednat. Přijedeš? Pomůžeš?
Nejsem protivná, ale nemůžu si jen tak vzít volno v práci kvůli pohřbu člověka, kterého jsem viděla sotva třikrát v životě.
Mami, fakt nemůžu z práce. Nemůžu se sebrat a jet na pohřeb, promiň, odpověděla jsem.
Mě k té babičce ani na návštěvy nikdy nezvali.
Prosím! zkusila matka znovu, Opravdu by se to hodilo.
Nepřijedu, ale můžu pomoct penězi. Kolik potřebuješ? Řekni a hned pošlu.
Chvíli dělala, že odmítá, ale pak uznala, že peníze se hodí.
Není to ono ale dobře. Nějakých dvacet tisíc by stačilo.
Jasně. A ještě, cítila jsem svou chvilku, Ti pošlu i něco navíc, abys neměla starosti s běžnými výdaji. Považuj to za můj příspěvek na památku na babičku.
Děkuju, Aničko, zase mě zachraňuješ.
Položila jsem a cítila odporné uspokojení. Mám co říct na omluvu: nejela jsem, ale pomohla. Nikdo mi nic nemůže vyčítat.
Uplynulo půl roku. Pohřeb i smutek už vyšuměly. David a Ivan si zjevně zase pořídili nové hračky, možná motorky nebo telefony.
Jedno klidné úterý jsem si řekla, že teď už je čas. Vytočila jsem mámino číslo, seděla v jídelně u práce, kde jsem stejně pořád něco chystala na další porady.
Ahoj, mami! Jak je?
Ani, no jde to. David je v nové práci, lepší než ta stará. Ivan si našel slečnu. Oběma se daří.
To jsem ráda, přikývla jsem, Mami, chtěla bych se na něco zeptat
Na co? hned zbystřila.
Půl roku od smrti babičky už je pryč, že. Všechno už je vyřešeno.
Tenhle rozhovor byl horší než debata o třistatisících.
Aničko, co tím myslíš? Samozřejmě, že vyřešeno.
Aha. Tak kde je moje část dědictví?
Jakého dědictví zas? hrála překvapenou, ale podle hlasu lhala to se u ní vždycky pozná.
Po babičce.
Ale to nebyla tvoje babička.
V čem je to rozdíl? nadhodila jsem jí její vlastní logiku, Jsem tvoje dítě, vždy jsi říkala, že nesmíš žádné dítě ošidit. Můj podíl jsi rozdělila na tři, abychom měli všichni stejně. Tak já bych teď ráda svoje “stejné” i po babičce.
Aničko, tohle je něco úplně jiného! Věra hned přešla do obrany, To je fakt jiná situace!
Čím jiná? Tvrdila jsi, že dědictví má být společné, rozhoduješ ty, protože jsi matka a máš podporovat všechny děti!
To přece nemůžeš srovnávat
No vida! pokrčila jsem ironicky rameny, Když jsi rozdělovala moje peníze, byly jsme jedna rodina! Když jde o byt po jejich babičce, najednou je dědictví jen pro kluky?
Nepřekrucuj moje slova! urazila se, Ty mi snad chceš říct, že máš nárok na dědictví mé tchyně? Jak to mám říct klukům?
Říkám jen, žes zneužila moji důvěru, abys mi vzala třetinu peněz, a odůvodňovala jsi to rodinou. Tak já teď taky chci rodinný podíl. Byt jsi prodávala klukům, ne? Pomohla jsi jim s tím.
Peníze už jsou pryč.
Utracené za co? Auta? Rekonstrukce? Já chci taky svůj díl. Když jsi mi vysvětlila, že mám mít méně, protože jsem holka, odmítám to přijmout.
Máma zjevně přemýšlela, jak z té pasti, kterou si sama nastražila. U nás v rodině to bylo vždycky tak pro kluky od nevlastního otce bylo vše, mně zůstávaly jen drobky. Ta babička mě nikdy neměla ráda; nikdy mě ani pořádně nepozvali. A máma se mě nezastala.
Ani, co to s tebou je? když už jí došly výmluvy, Na co vůbec ty peníze potřebuješ? Máš práci, jsi mladá, zdravá. Od tebe se tolik neočekává. Kluci potřebujou na bydlení, jsou to muži, mají to těžší!
Takže, tvoje pozice: dědictví po mém otci je naše společná věc, protože jsme sourozenci. Ale dědictví po babičce je jen jejich, protože jsou chlapi a já holka, od které se nic nečeká?
Neodmlouvej! uzavřela hovor, Proč jsi tak lakomá?
Máma nikdy nepřizná, že se mýlila. Jen já budu za tu, co se hádá kvůli korunám.
Asi ti ušlo, ale podle té plné moci jsi mi měla převést celé peníze za byt. A promlčecí lhůta ještě nevypršela. Jen říkám
Aničko!! To mi vyhrožuješ? špitla vystrašeně.
Ne, mami. Jen říkám, že pořád svoje chci. Rozmysli si to.
Do měsíce mi moje peníze dorazily. A máma mě okázale zablokovala.