Celý život snila Alžběta o návštěvě Francie. Představovala si, jak prochází úzkými uličkami Paříže, obdivuje západ slunce nad Azurovým pobřežím, kde zlaté paprsky hladí bílé útesy. Tento výlet byl jejím vytouženým přáním, odměnou za roky práce, vytouženým douškem svobody od všedních dnů v malém městečku na břehu Vltavy. Ale pokaždé, když Alžběta zmínila cestu, její manžel Jaroslav našel důvod odložit sen.
„Příští léto, Běto, slibuju, že pojedeme,“ říkal rok co rok a jeho slova zněla jako prázdná písnička. „Musíme dodělat rekonstrukci, splatit půjčku, našetřit.“ Zpočátku mu věřila. O Francii mu vyprávěla od prvních dnů jejich manželství a Jaroslav ujišťoval, že tam spolu vyrazí. Začala šetřit, pečlivě odkládala každou korunu navíc, udržujíc si naději, že jednou společně vstoupí na francouzskou půdu. Ale roky plynuly a „příští léto“ se změnilo v nekonečné výmluvy. Někdy jí práce sebrala všechen čas, jindy se rozbil sporák, nebo našetřených peněz prostě nebylo dost. Alžběta se utěšovala, že je to jen dočasné – určitě pojedou.
V šedesáti letech měla našetřeno dost na luxusní dvoutýdenní dovolenou: letenky v business třídě, hotely s výhledem na moře, prohlídky památek. Znovu se zmínila o cestě, její oči zářily očekáváním. Ale Jaroslav, aniž by zvedl oči od mobilu, se zasmál: „Francie? V tvém věku? Co tam chceš dělat? Budeš v starých plavkách lozit po ruinách? Už nejsi holka, Běto.“ Jeho slova udeřila jako bič. Alžběta se zapotácela od bolesti. Po všech těch letech čekání, nadějí a víry, že ten sen sdílí, pochopila: Jaroslava její touha nikdy nezajímala. Pro něj to byl jen hloupý rozmar, nehodný času ani peněz.
V ten okamžik se v ní něco zlomilo. Roky trpělivosti, kompromisů a nadějí se rozpadly jako pískový hrad pod náporem vln. Druhý den, zatímco Jaroslav byl v práci, Alžběta se rozhodla. Zarezervovala si cestu – dva týdny ve Francii, jen pro sebe. Dost čekání, dost prosí o svolení. Sbalila kufr, nechala vzkaz: „Šťastný lov, Jardo. Platit za něj budeš sám,“ a odjela na letiště.
Když Alžběta vystoupila z letadla v Paříži, připadalo jí, jako by jí z ramen spadla nesnesitelná tíha. Nadechla se horkého vzduchu prosyceného vůní levandule a poprvé za léta cítila svobodu. Když bloumala kolem Eiffelovky, stála na útesech v Nice, uvědomila si, že příliš dlouho odkládala život pro cizí priority. A ano, oblékla si ty plavky – hrdě, nevšímajíc si pohledů ostatních. Byl to její okamžik, její život.
Jednoho večera v Nice, při večeři v restauraci s výhledem na moře, potkala Jakuba. Dali se do řeči, smáli se, vyprávěli si příběhy. Alžběta najednou pochopila, jak moc jí tohle chybělo – cítit se viděná, slyšená. Pro Jakuba nebyla „příliš stará“ – byla ženou plnou života, připravenou na nové obzory. Zbytek dovolené strávili spolu, prozkoumávali úzké uličky v Cannes, ochutnávali místní víno a vytvářeli vzpomínky, které si Alžběta uchová celý život.
Když se vrátila domů, zjistila, že Jaroslav odešel. Zanechal vzkaz: „Odstěhoval jsem se k bratrovi.“ Ale místo bolesti nebo strachu z osamouAle místo bolesti nebo strachu z osamění cítila Alžběta jen úlevu, protože konečně pochopila, že její štěstí nezávisí na někom, kdo jí nikdy nedokázal naslouchat.