Jeho zápěstí rozbolavěly od váhy kbelíků s vodou, které donesl až k lavici ve předsíni u Heleny. Michal se už chystal odejít, když ho stařenka zadržela a dala mu gestem najevo, že má jít za ní do světnice. Posadil se na širokou lavici u dveří a čekal na její další pokyny.
Domácí paní tiše vytáhla kameninový hrnec z pece, mávla rukou na hodiny, jako by říkala, že je čas k obědu, a nalila do velké mísy zelňačku z kysaného zelí. K tomu podala kousek špeku, cibuli a kus křupavého chleba. Pak se zarazila a postavila na stůl sklenku domácí pálenky. Přikrčená záda měla ovázána teplou šálou. I když bylo doma teplo, na nohou měla vlněné ponožky.
Michal tichým hlasem podotkl: „Tak zelňačku já rozhodně neodmítnu. Ale pít nebudu, na to jsem přísahal, slíbil to i u otce v kostele, a dodnes lituji té rvačky v klubu, když jsem Verku opilý žárlil. Překvapuje mě, že mě tehdy nezavřeli. A za rozbité židle jsem musel zaplatit. Máma říkala, že tě trápí záda, tak jsem ti přišel pomoct s vodou. Teď si dám polívku a přinesu dříví. Třeba najdu ještě nějakou práci. Máma vždy, když se posadím k televizi, hned najde, co bych měl dělat.“
Sám se svému vtipu zasmál tak, až se zakuckal. Helena se ho snažila rozklepat na zádech, jako by zatloukala hřebík. Michal znovu ukusoval polévku se špekem a cibulí, než se najednou zeptal: „Babi, až si večer leháš, narovnáš si záda, nebo musíš ležet zkroucená?“
Helena se na Michala usmála přimhouřenýma modrýma očima a mávla rukou.
„Když tě tak poslouchám, babi, v mládí jsi musela být krásná. Tolik vlasů jsi měla, obočí krásně obloukovité a oči svítily jako světlušky. Moje Verka je taky taková nádherná! Představ si, jak ji člověk nemůže milovat! Pojď, řeknu ti všechny její kvality a počítej na prstech: je krásná, důstojná, skromná, laskavá, pracovitá, pořádná, šetrná, hezky zpívá, pěkně tančí, je nesobecká, nikdy nebyla vdaná, nepije, nekouří, nemehelí se. Vidíš, kolik toho je.“
Michal viděl, jak jí Heleniny oči svítí smíchem. Hrudi se jí zvedaly, ale z hrdla nevycházel žádný zvuk.
„A jaké má babička krásné, mladistvé oči,“ poznamenal chlapec. „Babi, znáš moji Verku?“
Helena rozpažila ruce a zvedla ramena, jako by říkala: „Kdo ví, jací vlastně jste, dobří nebo špatní?“
„Vidíš, my nejsme jako vy. Vy jste poslouchali rodiče. My, pokud něco není podle nás, jdeme hlavou proti zdi. Vždy máme vlastní názor. Táta se vždy se mnou radí, než něco udělá. A máma mě vidí jako pána domu. Bratři se rozprchli po městech, já jsem nejmladší a než se ožením, zůstanu s rodiči. Chci se oženit a mít hodně dětí. Moje Verka je zdravá, jako veterinář to mohu říci – bude mít spoustu dětí! A už jsem ti říkal, že je zdravá. No vidíš, na prstech mi to nestačilo.“
Michal se zasytil teplou polévkou a teplo z pece ho málem uspalo. I když Heleně bolela záda, doma bylo neuvěřitelně čisto. Pohled přitahovala hlavně velká postel s peřinou, polštáři vyskládanými až po strop a krajkovým přehozem.
Michal se zasněně zadíval nahoru:
„Kdyby taková postel mohla být na naši svatební noc – ne, vlastně, upadl bych do peřin a zapomněl na všechno ostatní.“
A nahlas dodal:
„Verka dokončí školu, vrátí se na vesnici a my budeme mít svatbu. Učí se na zdravotní sestru. Představ si to! Já budu léčit zvířata a ona lidi. Moje máma říká tátovi, že je jako zvíře, a když se podívám kolem, možná jsme všichni zvířata. Slyšela jsi, jak Standa ukradl motor a utopil ho v rybníce? No to je na pěst! A Viktor, jak kouřil na plevniku a málem spálil barák. Taky na hlavu!”
„To ale na Seržovi nebylo vidět, byl to pěkný lump. Setkal se s Nadou, oklamal ji, ona otěhotněla a on si přivezl nevěstu z města. Nada byla z toho šílená, báli jsme se, že si něco udělá. Ale teď? Jde s břichem napřed, široký úsměv a říká, že to bude chlapeček, bůh ho prý dal k štěstí. Nechápu, že ten Syčák může projít kolem domu a vědět, že v něm bydlí jeho syn. Já Verku nikdy neopustím! Když ji vidím, mám touhu ji obejmout tak pevně, že bychom se spojili v jedno tělo. Ale je to mravná dívka – do svatby nic. Ten posvátný den, to je hranice, kterou nepřekročíme. A žádným přemlouváním ji nedostanu přes.“
Michal snědl svá jídla do sytosti a začal hořet, navzdory tomu, že Heleně bolavá záda nezabránila udržovat dům úhledně čistý.
„Jsem si jistý, že se Verka vrátí a dodělá školu; pojmeme velkou svatbu. Bude výborná zdravotní sestra – tvoje záda by narovnala rychle! Její injekce ani nebolí, méně než kousnutí komára. Ale přiznám, že když nám kolchoz přidělí chalupu, budu se po tobě stýskat, babi, když nebudeme bydlet blízko. Ale budu za tebou chodit, pomáhat a povídat si, když budu mít čas. Ještě něco dobrého máš?“
Helena briskně sáhla po lopatce a vytáhla kastrol s pohankou a masem. Voňavá pohanka vydávala příjemnou vůni! Michal třásl nosem, skoro jakoby do něj foukal vítr. Vzal do ruky lžíci, jako dítě bubnoval po stole. Helena se usmívala, oči jí svítily radostí, že její pokrm chutná mladým.
„Proč si neležíš na peřině, než já dojím? Nebo je to jen na ozdobu? Nic, někdy ji s Verkou pěkně zmačkáme.“
Michal se opět zakuckal, ale tentokrát ho Helena nebouchla po zádech. Jen by ho chtěla obejmout, bylo by hezké poděkovat, že se mnou mluvil, byl pozitivní a v jejím malém světě dal špetku slunečního svitu. Jemně a jako by zaštítila, pohladila šustivými, mozolnatými rukama po jeho zádech, lehce poklepala a políbila na vrchol hlavy.
Michal vstal od stolu a prohodil: „S plným žaludkem se žádná práce nedělá. Nejlepší by bylo ležet na peřině.“
Smál se a vykročil na dvůr. Přinesl několik otýpek dříví, zametl verandu, zkontroloval koutek na prase, uklonil se Heleně na odchod a vydal se domů.
„Kde ses ztratil? Verka se už ptá, a ty se s Helenou nemůžeš odtrhnout?“
„Od ní se nedá jen tak odejít! Tohle chce vědět, tamto poslechnout,“ rozesmál se. „Mami, Helenka nebyla vždycky němá?“
„Ne, synu. Jako dívka zpívala za války, jako Zítek. Chodila po okolí a zpívala vlastenecké písničky. Když přišla okupace, a pověsili partyzány, zpívala hymnu ‚Svatá válka‘, a Němci jí uřízli jazyk. Partyzánům se podařilo ji zachránit. Mysleli jsme, že k nám přišla němá od narození, ale nedávno to předseda objasnil. Její vesnice upadala a ta naše kvete, vojenský úřad jí pomohl pořídit tento dům. Je to smutné, ale my lidé býváme horší než dobytek. Schováme se do svých příbytků a nestaráme se o druhé. A přestože je němá, vše chápe.“
„Mami, ona mluví očima! Vyprávím jí o Verce, a celá září. A když jsem povídal o Seržovi, blesky jí lítaly z očí! A víš, mami, má nejjemnější ruce. Přestože jí nejsem nic, chci s ní mluvit, sdílet své myšlenky a pocity.“
„A víš proč? Protože je milá, a hovoří duší. A, mami, nepoužívá ruce na gestikulaci jako němí; někdy se zdá, že není němá, ale zamyšlená. Zítra jsem slíbil něco přikovat ve stáji, strašně prosila. Tak nehledej mi práci, budu zaneprázdněný…“
