Neskutečná drzost aneb Když rodina chce “letní pohodu u moře” zdarma a manžel slibuje, co nemůže spl…

Dobré zprávy

Nevýslovná drzost

Tak mi řekni upřímně, Lído, začal naříkat Karel, jaký v tom sakra vidíš rozdíl, komu ten chalupu pronajmeme? S rodinou nebo cizím? Peníze jsou pořád stejný.

Lída právě pověsila poslední kus povlečení na sušák pod starou jabloní. Lepší by bylo, kdyby si nevymýšlel, a šel aspoň pomoct.

Karle, zlatíčko, pronesla klidně , rozdíl je v tom, že od příbuzných ty peníze nikdy z nich nedostaneš.

Myslíš Jardu? ošíval se Karel, Jarda je přece můj vlastní bratr! Určitě zaplatí, to ti dám ruku do ohně. Ani nechtěl slevu. Vezme to za plnou cenu, na celé léto. A nebudeš muset nikoho hledat.

Karle, je to chalupa v jižních Čechách u Lipna. Zájemce mám za pět minut.

Vysvětli mi, proč ti tolik záleží, abychom nepůjčovali chalupu rodině?

S cizími lidmi je to jednoduché: smlouva, záloha, nezaplatí letí, a ať se třeba posedí. Ale s příbuznými začnou: Jé, Liduško, však víš, máme děti Pošleme peníze později Rozbili jsme vám televizi, ale snad to nebudeš počítat, ne? Věř mi, už jsem toho viděla dost. Neumíš si představit, jak to končí.

Chalupa přešla na Lídu po rodičích, ti ji taky pronajímali, když ještě bydleli v Českých Budějovicích. Chalupa u Lipna byla vždycky pěkné přilepšení. Lída pokračovala ve stejných kolejích s jedinou podmínkou: žádní přátelé a žádní příbuzní. Moc dobře věděla, jak ti hodní známí dovedou člověka obrat.

A jak to končí, povídej? vyzvídal manžel.

Tak, že příbuzní nejen, že nezaplatili, ale ani se neomluvili! Je to přece rodina, to by člověk nemohl nechat zadarmo přespat? Tak to tedy ne! Chalupa je podnikání, Karle. Ne charita pro tvoji rodinu.

Jarda si nedávno umanul, že tři měsíce u vody budou to pravé léto pro jeho ženu a tři děti. Přes léto má vždycky v práci klid, tak aspoň si užijí. A Lída byla přesvědčená, že Jarda rozhodně neplánuje zaplatit řádně.

Jarda přece nesliboval, že tam budou zadarmo! tlačil Karel, Fakt zaplatí.

Oni vždycky všichni napřed slíbí.

A proč s tím mít ty starosti? O chalupu se lidi perou i za běžnou cenu. Podepíšu smlouvu, dostanu zálohu a mám klidné spaní. Žádná rodina, žádní přátelé. Kamarádi jsou kamarádi, peníze jsou peníze.

S Lídinou praktičností nebylo snadné soupeřit, ale Karel věděl, jak ji přesvědčit.

Dobrá, nevěříš Jardovi, ale věříš přece mně?

Lída čekala, co z něj vypadne dál.

Věřím, a co?

Když by se něco stalo, zaplatím ti za Jardu já, vyhrkl slavnostně Karel. Hrdina, co si budem povídat.

Jenže ten argument byl poněkud slabý.

Skvělý nápad! Zaplatíš z našeho společného účtu.

No když to říkáš couvl. Najdu si brigádu. Klidně někde večer nebo o víkendech, co vydělám, dám jen tobě. Tvoje peníze navíc. Platí?

Lída nečekala, že je to pro Karla tak zásadní. Možná by tedy mohla aspoň zkusit uvěřit, že za Jardu fakt ručí i on.

Ty dokážeš člověka ukecat, pousmála se. Tak dobře. Všechno je na tvé zodpovědnosti.

Do léta zbývalo ještě dost času, takže Lída měla možnost si na to zvyknout a možná i věřit, že tentokrát to dopadne.

Začal červen. A s ním první problémy. Karel volal Jardovi každé tři dny, nenápadně ohledně toho, že by bylo fér předem platit aspoň jeden měsíc. Vždy dostal ujištění:

Jasně, Karle, mám to pod kontrolou. Peníze? Čekám na fakturu od jednoho velkého zákazníka, slíbil do konce měsíce. Jakmile to bude, hned platím. Odpusť, že se to zdržuje, ale prostě to nejde ovlivnit. Neboj!

Konec června.

Peníze nikde.

Lída poctivě měsíc vydržela. Nevyptávala se, nenaléhala, ani se nehádala. Karel chtěl mít zodpovědnost, tak ji dostal. Nechtěla mu brát jeho sebevědomí, ale po posledním telefonátu s bratrem už nevydržela:

Tak co, zaplatil?

Ještě ne, Jarda pořád čeká na platbu od klienta, hned to pošle, slibuje!

Jo, výmluva stejná jako před měsícem.

Na jazyku měla ironické: To jsem si mohla myslet.

Co jsem ti povídala? S příbuznými mají vždycky pádné důvody, proč nezaplatí včas.

Lído, je to jen náhoda! snažil se Karel, Nevymýšlí si to schválně. Chápu, jak to vypadá, ale prostě to tak vyšlo. Stačí počkat.

Jasně, počkáme do září, až si sbalí věci, poděkují za krásnou dovolenou a slíbí, že někdy příště to pošlou?

Ale Lído, stejně nic neztratíš. Já půjdu na tu brigádu.

Ty? Opravdu? Hned dnes?

Hned bylo vidět, že se Karel nadšením neoplývá.

Dej mu ještě dva týdny. Pak ti to zaplatím pokud na tom trváš.

Já tě do ničeho nenutila. Sám jsi se šel zaručit, abys mi dokázal, jak je tvůj bratr spolehlivý. Tak teď dokaž!

A v jejich domě nastalo něco jako ticho. Karel se s Lídou bavil nějak bez radosti.

Červenec. Vedro bylo k nevydržení. Lída večer přistihla Karla, jak brouzdá na internetu mezi nabídkami práce, ale vytočit jakékoliv číslo se mu nechtělo.

Karle, víš, že dneska je třicátého? Dvě třetiny léta v čudu a my bez koruny z nájmu, připomněla.

Ještě nemá zaplaceno Ale

Jakmile to bude, hned to pošle.

Fakt, všechno doplatí! A prý nám přidá něco navíc za zpoždění.

Já už nevěřím. Zaručil ses za něj? Pak plať ty. Kde je ta tvoje brigáda?

Bylo jasné, že nadšení pro práci bokem Karla rychle přešlo. Slibovat je lehčí než se večer dřít dvakrát tolik.

Něco najdu. Nabídky tu jsou bídné. Nepůjdu přece nosit pytle, se zády jaké mám.

Spíš bys měl přimět Jardu, aby šel tahat pytle, aby měl na nájem. Ty jsi mi slíbil, tak splň! Buď teď vyrazíš hledat práci, nebo volám Jardovi, že když do pátku neuvidím minimálně polovinu, stěhují se a peníze vymůžu soudně.

Karla zamrazilo až na kost.

To nemůžeš, nevolej mu! A soud? Co by si o mně rodina pomyslela? Co bych řekl mámě? Že žaluju bráchu? To nikdo nepochopí.

Jarda platit nechtěl, Karel nechtěl splnit svůj slib, ale soudit se s bratrem taky nechtěl. A pak, místo aby převzal odpovědnost, otočil to na Lídu.

Víš co? Ty o mě vůbec nemáš starost, vlastního muže klidně necháš dřít za dva, jen abys dostala ty svoje peníze!

Karle, nikdo tě nenutil. Byla to tvoje iniciativa!

Ale nemohl jsem vědět, že nás Jarda podrazí!

Já to věděla, řekla Lída. Protože jsem s tím už v životě počítala. Kdybys mě poslechl…

Tak já jsem pochopil! Karel se začal litovat. Ale ty, Lído, taky nejsi svatá. Klidně mě necháš makat denně po práci a ještě se nezajímáš, jak mi je! Co když z toho dostanu infarkt, co? A ty si budeš dál stát za svýma podmínkama

Nevyžaduju víc než to, na čem jsme se sami dohodli.

Tak fajn! vykřikl Karel. Půjdu na brigádu a Jardův dluh splatím, když ti na těch penězích tak záleží! Tak!

Podle jeho podmínek dohoda zkrachovala, ale Lída si svou pozici vydobyla Karel šel na večerní brigádu kurýra. Ale doma se na ni díval jak na nepřítele.

Můžeš za to ty vyčetl jí jednou.

Já?

Ano!

Možná právě takhle se naučíš opáčila Lída, že být za hodného frajera na cizí účet je jednoduché. Ale platit za bratra už není taková pohoda.

Lída tajně doufala, že se Jardovi probudí svědomí a nakonec zaplatí. Jakmile na to pomyslela, zavolal jí sám. Ne Karle, ale jí.

Snad se spletla? Pošle konečně peníze?

Lído, já bych tě potřeboval

Jardo, nemám čas. Za srpen už měly být peníze dávno na účtu, za červenec je vůbec nemáme. Je to tvoje věc a Karlova ostuda.

Jo, Karel mi říkal. Je mi ho líto, fakt. Ale víš, zrovna se nám tady rozbilo auto. Musel jsem dát všechno na opravu. Teď fakt nemůžu, ale hned jak… No, prostě potom…

Dalo se to čekat.

Lída típla hovor.

Karel z jejího výrazu chápal všechno.

Máš pravdu, přiznal, byl jsem hloupý, že jsem mu tolik věřil. Ale ty ty mi nikdy nedáš šanci udělat chybu a zůstat člověkem. Jen mě dorazíš.

Co jsem měla dělat? Měla jsem se usmívat, že to nějak přežijeme zadarmo a příště snad bude líp? Sám jsi chtěl ručit.

Ano, to jo! zamračil se. Ale nečekal jsem, že ti bude tak jedno, jestli kvůli tomu padnu. Myslíš na mě vůbec?

A tvůj bratr myslí na tebe?

To není špatný člověk, prostě se to nějak semlelo

Jasně. On mě obere a tobě přidělá starosti, a já jsem jako ta špatná, když chci zpátky, co mi patří?

Karel zmlkl.

Zdá se, že jejich manželství čeká nelehké časy.

Rate article
Add a comment