4. května
Nastoupila jsem dnes na autobus v Plzni, jak bylo domluvené. Bylo už pozdě odpoledne a z celé sedačky zbyla jen jedna volná vedle muže, který mi připadal o něco starší než já. Vůbec jsem si ho zprvu nevšímala, protože mi hlavou vířilo snad tisíc nesmyslů a starostí, co mě čekají u rodičů v Brně. Sedm hodin cesty je dost na přemýšlení o všem možném.
Pohodlně jsem se uvelebila, autobus se rozjel a po chvilce mi nos zachytil jemnou vůni pižma smíšeného s intenzivní vůní silné, pražené kávy. Byla tak příjemně hořká, že mi okamžitě před očima vyvstaly vzpomínky.
Léto, horko, bylo mi sedmnáct. Ležela jsem na trávě u Berounky s mým tehdejším klukem Jirkou, který voněl téměř úplně stejně. Pořeční trávě, naši polibky pod hvězdami, a Jirka mi stále šeptal do ucha, že spolu zůstaneme na pořád, že mě nikdy neopustí. Byl to první velký cit silný, vášnivý. Byla jsem do něj zamilovaná tolik, že bych bývala kvůli němu klidně vzdala i školu, jen abych mohla být pořád s ním.
Osud nám ale přál jinak. Jirka odešel na vojnu a už se nikdy nevrátil našel si ve městě jinou dívku a vzal si ji. A já zůstala se zlomeným srdcem. Dalšího kluka jsem od té doby neměla; pořád jsem Jirku milovala, i když mě tak zradil, i po těch deseti letech.
Na vteřinu jsem otočila hlavu a na toho muže vedle sebe se pořádně podívala. Cože? To snad není možné! Tmavovlasý, modré oči, jemný nos, plné rty, vysoký. Ten muž byl Jirkovi tak podobný, až mi vyskočilo srdce.
Promiňte, nejmenujete se náhodou Jiří? zeptala jsem se nesměle.
Ne, já jsem Marek, odpověděl mi a s úsměvem, který mi připomněl všechny staré pocity, se na mě otočil.
Vypadal opravdu jako ten, jehož obraz jsem si uchovávala v srdci až doteď.
A jak se jmenujete vy? usmál se znovu Marek.
Já, já… na pár vteřin jsem nebyla schopná slova. Pak jsem se vzpamatovala. Jsem Libuše, těší mě.
Skutečně mě těší, Libuško. Vy mi tak připomínáte jednu dívku.
Opravdu? Jakou?
Moji první lásku, samozřejmě. Rozešli jsme se tenkrát opravdu nehezky. Našla si jiného a já na ni nemůžu zapomenout už deset let. A teď, najednou, tady potkám vás Pořád tomu nemůžu uvěřit, říkal Marek tak upřímně, že jsem u něj poznala lehké zrudnutí a byla na něm vidět rozrušenost.
Je to zvláštní, mám úplně stejný příběh. Taky vypadáte přesně jako můj první kluk, kterého jsem milovala před deseti lety. Člověk by nevěřil, že se tohle může stát.
Libuško, co kdybychom si vyměnili čísla a zkusili se trochu poznat? Třeba nám osud dává novou šanci.
Tak jo, pojďme to zkusit.
Začali jsme si povídat. A jaký bude náš příběh dál? Možná nám život nabízí druhou šanci přes jiné lidi, kteří jsou našim bývalým láskám tak podobní. Věřím, že náhody nejsou náhody, alespoň v mém světě.