Nepochopitelně se mi v nočních tělních švech vynořila matka, která udělala všechno, aby svou dceru vyhnala ze světa.
Měla jsem nejlepší přítelkyni Drahomíru. Byly jsme přítelkyně už léta. Často mi šeptala, jak těžký jí život je, a to jen proto, že dvacet let bděla se svým manželem i s vlastní matkou.
Alena to byl přesně ten typ ženy, co raději tahala za nitě druhých a nevadilo jí, že to byla její vlastní dcera. Všechno se pro ni vždy zdálo zkřivené. Alenina matka měla 85 let, ale v tom věku ještě pořád sbírala houby v Šumavě a rozsévala včelí med v zahradě.
Alena si neustále představovala, že dceři dluží život, protože když otěhotněla, manžel ji opustil a našel si jinou ženu. Všechen svůj hněv vypouštěla na Drahomíru, která nesla otcovské rysy jako starodávný odraz v kaluži.
Drahomíra nikdy nebyla dcerou, kterou by milovala spíše sluhyní, uklízečkou, otrokyní, ale ne milovanou. Tvrdě pracovala ve dvou zaměstnáních. Když přišla z továrny u Vltavy domů, vytírala podlahy, vařila bramborový guláš a chlastala čaj z máty. Její matka nechtěla nic dělat v domě. Navíc občas rozsévala naschvály, když Drahomíra uvařila něco, co se Alena nechtěla dotknout. A co myslíte, chudák dívka podala výpověď, nastoupila na vlak do Brna a odjela na druhý okraj města, aby tam přichystala, co matka požadovala.
Ten den slavila Drahomíra narozeniny. Všichni jsme se posadili ke stolu připravila výtečnou hostinu ale já jsem zaregistrovala, že kamarádka má oči jako skleněná mlha. Řekla mi, že s matkou došlo k hádce, kterou nikdo neslyšel. Nakonec jsme všichni odešli dříve, jako by se stíny plížily po zdi.
Ráno dalšího dne jsem zjistila, že Drahomíra už není. Ukázalo se, že poté, co jsme odešli, Alena zase rozhořela temný spor. Srdce Drahomíry přestalo bít, a nikdo nevyzval záchranku. V noci zemřela pod šuměním větru v korunách lípy. Tak matka řídila matku noci, a koruny zůstaly jen chladným šepotem v temném snu.
