Už měsíc je na hraně. Uražená, rozzuřená, osamělá. Uzavřela se do sebe poté, co ji opustil milenec. A přitom tolik věřila v „štěstí“, že tentokrát to bude opravdové.
Je mi 26 a jí říkají Jaroslava, je jí 44. Biologicky je to moje matka. Ale ve skutečnosti jsme cizí lidé. Vzala si mého otce v devatenácti. O rok později jsem se narodila já – nechtěné dítě, jak mi později často opakovala. Rozvedli se brzy po mém narození, a od té doby o otci mluvila jen jako o „lenochovi“ a „neúspěšníkovi“.
Ironie? Tenhle „neúspěšník“ žije už přes dvacet let se svou druhou ženou. Má vlastní firmu, velký dům za Prahou, dva byty a dokonce chalupu na Šumavě. Právě on mi dal byt jako svatební dar, kde teď žiju s manželem.
Vychovala mě babička – otcova matka. Později mě otec vzal k sobě do nové rodiny. A víš co? Nikdy jsem se tam necítila jako cizí. Moje macecha je zlatý člověk, pro mě se stala skutečnou mámou. Ale Jaroslavu jsem od dětství oslovovala jménem. A nebylo to náhodou.
Bylo mi devět, když mě Jaroslava vzala do Karlových Varů – „odpočinout si jako máma s dcerou“. Tehdy jsem jen řekla: „Mami, můžeme jít na pláž?“ A v odpovědi se ozval křik, který slyšela půlka hotelu:
— Nikdy mi neříkej mami! Přidáváš mi roky! Říkej mi Jaroslava, jasné?
Jasné. A od té doby jsem s ní nikam nejela. Zajímaly ji chlapi, salóny, večírky. A já zůstávala s babičkou. Později – s otcem a jeho novou rodinou. A díky bohu za to.
Jaroslava za ty roky měla pět manželů. Mezi nimi – nekonečné milence, večírky, falešné úsměvy, nalepené řasy. Pracovala v luxusním salónu na Vinohradech. Píchala si do obličeje všechno možné. Botox, výplně, nitě, rty – její tvář už neprojevovala emoce, ale pořád věřila: „Ještě jsem mladá, ještě můžu!“
Její poslední „princ“ byl o dva roky mladší než já. Kluk jménem Libor. Hubený, s tetováním, pracoval jako barman v baru s vodními dýmkami.
— Dceruško, seznam se. To je Libor. Bereme se. Máme vážný vztah, — řekla s úsměvem jako holka před maturitním plesem.
Ztuhla jsem. Pak tiše vydechla:
— Jaroslavo… jsem těhotná. Brzy budeš babička.
Libor se rozčilil, začal rozlévat šampaňské, křičet „hurá!“, ale matka zbledla. Beze slova vstala, chytila kabelku a prásknutím dveří odešla neznámo kam.
Uběhl týden. Objevila se náhle – v slzách, s pokřiveným obličejem:
— Je to kvůli tobě! On mě opustil! Všechno jsi pokazila tím svým „babičko“! Nechci stárnout! Je mi jen 37! Chci ještě žít, a ty mě svými dětmi táhneš do hrobu!
Nevěřila jsem vlastním uším. Žena, která mě porodila, nazvala mé těhotenství zradou. A pak pronesla poslední větu, která snad vypálila poslední zbytky pouta:
— Nikdy jsem neměla dceru. A nebudu mít ani vnoučata, ani pravnoučata. Zapomeň, že existuju.
A odešla.
My jsme jeli za skutečnou rodinou – k babičce a dědečkovi. Objali nás, rozplakali se dojetím. Už plánovali, jak pojmenujeme miminko, kdo bude chodit s kočárkem, kdo bude plést capáčky. Oni jsou moje opora, moje zázemí, moje skutečnost.
A Jaroslava? Ať si honí věčné mládí. Ale jednoho dne se probudí do ticha – v prázdném bytě, v cizím těle, zírajíc do zrcadla, kde už dávno není odraz. A možná tehdy pochopí, koho vlastně ztratila.