Nedorazila… Protože už nemůže.
Vrátil se z pracovní cesty o něco dřív než obvykle – v šest třicet večer. V bytě panovala podivná, tísnivá tichost. Žádný zvuk. Žádná vůně jídla. Žádné její obvyklé: „Už jsi tady? Hned ti něco připravím.“ Prošel všechny místnosti. Nahlédl do koupelny, na záchod. Sporák studený. Konvice prázdná. V lednici uklizené krabičky s jídlem – všechno čerstvé, domácí. Jen jeho žena nikde.
„Kde se tady potuluje?“ pomyslel si rozzlobeně a vytočil její číslo. Zněly odmluvené tóny, ale nikdo nebral.
„Dobrá, najím se, a pak to vyřešíme.“ Hodil telefon na gauč a usedl ke kuchyňskému stolu.
Uběhla hodina. Sedm třicet. Znovu zavolal. Bez odpovědi. Začaly se mu v hlavě rodit podezření.
„To má snad milence? Taková mrcha… Já se lopotím na severu, nosím domů peníze, a ona si tu jezdí v autě, které jsem jí koupil. Sám ji učil řídit, hlupák! Vozila děti, nakupovala, a teď, když děti odrostly, asi si chce užívat. Tak já jí dám…“
Vzpomněl si, jak ji peskoval za každou škrábanci na karoserii, jak jí poroučel, v jakém obchodě nakupovat, kdy se nechat ostříhat, jakou barvu vlasů nosit. A přitom ani nepracovala – sám trval na tom, aby se starala jen o domácnost a děti.
„A tahle nevděčná potvora teď nejspíš někde flámuje. Zmlátím ji, ať ví, jak se má chovat! Ať sedí doma, kde jí patří.“
Zabzučel výhled. Vrhl se ke dveřím, podíval se kukátkem – nebyla to ona. Na věšáku si náhle všiml klíčů od auta. Takže je doma. Tedy jen někdo vyšel pěšky? Ještě horší…
„To si vážně troufla? Utekla?“
Pobíhal po bytě. Zkontroloval skříň – její věci na místě. A hovory pořád ignorovala.
„Taková kráva. Devět třicet, a pořád nikde.“
Zapnul televizi, aby se rozptýlil, ale nevnímal děj a propadl do neklidného spánku.
Probudil se v půl dvanácté. Jeho žena stále chyběla. Srdce se mu sevřelo. Rozzuřený znovu zavolal. Na druhém konci ženský hlas.
„Dobrý večer, tady sestra z příjmového oddělení chirurgie. S kým mluvím?“
Zařval:
„Jaká chirurgie? Ty seš úplně pitomá?!“
Spojení se přerušilo. Znovu vytočil číslo. Tentokrát vzal sluchátko muž.
„Přestaňte, prosím, urážet naše zaměstnance. Můžete přijet do nemocnice, na chirurgii?“
„Proč? Co se děje?“
„Musíte podepsat dokumenty. Udělali jsme, co jsme mohli. Bohužel… přijměte naši soustrast. Vaší manželce se zastavilo srdce.“
Ztuhl.
„Co to melete? Má srdce? Ona ho nikdy neměla… Jen se nechce vrátit domů! Kde je?!“
„Vaše manželka zemřela,“ opakoval hlas.
A bylo po všem. Svět se zhroutil.
Později mu vysvětlili: přivolala ji sestra z polikliniky, oznámili jí výsledky preventivního vyšetření. Lékaře něco znepokojilo. Požádali ji, aby zašla. Po návštěvě odešla z budovy, ale nedorazila na zastávku – rozbolela ji hlava, posadila se na lavičku. Ujišťovala se, že všechno bude dobré. Že muž přijde – a že bude mít jídlo i vyžehlené košile. Že všechno stihne připravit. A že to zvládne – operace přece není složitá, takové se dělají často…
Ale nestihla. Nevrátila se.
Zůstal v bytě, kde bylo všechno její – její ruce, její péče. A uvědomil si: netušil, jak moc ji potřebuje, dokud nebylo pozdě.
Na stole zůstal seznam: „Koupit jablka. Uvařit vývar. Vyprat košile. Promluvit s mužem – třeba už nebude jezdit na ty služebky?“
Ale už nepromluví…