Mám sousedy, postarší manželský pár, u kterých bydlí i jejich dcera s třemi dcerami. Jmenuje se Doubravka prý je to ta, co má otce někde v mlze. A všechno je to prý proto, že má ty tři děti a no hádejte každé s jiným tatínkem. O Doubravce se povídá, že se provdala poprvé už v osmnácti. Zdá se, že mladý byl do Doubravky naprosto poblázněný rodiče neřekli ani slovo. Vždyť kdo by nechtěl, aby jejich dítě bylo šťastné?
Pár spolu tahali asi pět let, ale děti se z nějakého tajemného důvodu pořád nedostavovaly. Všichni už začali přes plot mudrovat, kde je pes zakopán. No a samozřejmě, jak to tak bývá, vina ležela na Doubravce. Prý tou svou divokostí do osmnácti let se prohřešila natolik, že už nebude mít potomka.
Ani s tchyní si Doubravka nepřišla na chuť byla to taková klasická paní ze Šumavy, která denně synovi předhazovala, že takovou ženu rozhodně nepotřebuje. Úkol ženy je podle ní jasný: rodit děti a doma klopit očima. Když syn poslouchal maminku víc než manželku, Doubravka skončila sama. Přichází rozvod jméno si ale nechává, proč si přidělávat ještě další papírování.
Potom se objevil další chlapík a najednou ouha, Doubravka je těhotná. Ukázalo se, že problém byl jinde, u bývalého manžela. No, co už. Dítě přišlo na svět, tatínek vzal roha hned, co stříhnul pupeční šňůru. Takže dítě šup zapsané na prvního manžela.
Maminka Doubravky z toho žádnou vědu nedělala vnoučata jsou přece radost. Šel čas a Doubravka přišla domů se zprávou, že bude další miminko. Teď už alespoň byla formálně vdaná, což byla jakási polehčující okolnost. Nový manžel ale na děti nebyl připravený. Los padl znovu na Doubravku druhá dcera se narodila s nějakými zdravotními potížemi. Tatínek zpanikařil, sbalil kufr a zmizel jak pára nad hrncem. O rozvod ani nezabloudil.
Po nějaké době našla Doubravka dalšího odvážlivce a rozhodla se jít do toho znovu, i když rodiče byli pro jistotu proti hlásili, že krmit tolik hladových pus není jen tak. Doubravka mávla rukou a třetí holčička byla na světě. A slavnostně dostala další příjmení.
To, že se Doubravce podařilo koupit byt na který nakonec významně přispěli rodiče byl skoro malý zázrak. Ale pak přišla klasická italsko-česká hádka a najednou si Doubravka uvědomila, že musí nějak uživit tři děti. Rozhodla se požádat o výživné. Jak to dopadlo? Nikdo se k otcovství hlásit nechtěl, někteří se schovali za sud, další jí začali vyhrožovat.
A tak to máme: Doubravka má děti, ale jinak má smůlu, že by mohla losovat ve Sportce. No, zdá se, že je v tom až po uši zase nanovoA co dál? Život běžel, děti rostly a Doubravka, s hlavou vzpřímenou, už nedbala šuškandy od sousedů. Zvykla si vařit večeře z ničeho, plést copánky nedělního rána a nestěžovat si na počasí ani když v duši pršelo. Někdy, když všude v domě zhasla světla, seděla na balkoně, dívala se do tmy a v tichu vyslovila svoje tajné přání. Třeba že jednou přijdou šťastné roky; nebo že její dcery budou umět smát se i tam, kde se jiní dávno vzdali.
A možná právě tady, mezi neustlanými postelemi a várkami levného kakaa, se zrodila jejich vlastní verze štěstí. Nebylo to pohádkové, ale bylo jejich. Paní odvedle si občas stěžovala na dětský smích ze schodiště, ve kterém prý je příliš života. Ale právě proto: pokud byste dnes prošli jejich chodbou, ucítili byste vůni koláče a slyšeli radostný křik. Děti běží, dlaně lepkavé od marmelády, máma se směje a venku začíná svítat.
Doubravka prostě žije. S dcerami, se smůlou i trochou naděje. A kdo ví možná, že právě v jejím domě je víc štěstí, než kam by kdy mohla sáhnout Sportka.