„Syn nepřijel, protože ho nevěsta nepustila,“ říká smutně Valentýna. „Tvrdí, že po něm pořád něco chceme a že náš dům jí není k ničemu.“
„Takže nepřijede…“ povzdechne si hořce Valentýna. „S manželem už ani nezlobíme, zvykli jsme si. Pořád to samé. Sliby, ticho, a pak výmluvy.“
„Co se stalo tentokrát?“ ptám se. „Zase nevěsta zakázala? Vzpomínám si, že jste s ní neměla nejlepší vztah…“
„Možná zakázala. Ale syn nikdy přímo neřekl, že ho drží. Jenže je to jasné… Dřív jezdil častěji. Teď? Nic. Našla způsob, jak ho udržet. Teď si asi budeme opravovat střechu s nádeníky — syn, jak vidíš, nemá ani jeden den čas,“ povídá Valentýna, sotva skrývajíc zranění.
Jde o jejího čtyřicetiletého syna Tomáše. Před dvanácti lety odešel z rodné vesnice, usadil se v Brně, pracuje jako mechanik. Dřív všechno dělal sám, teď jen dohlíží. V městě se oženil, koupil byt. Všechno sám. Jeho ženu, Libuši, potkal pozdě — oba už nebyli nejmladší, když se dali dohromady.
„S nikým před ním pořádně nechodila,“ pokračuje Valentýna. „A chápu proč. Má fakt těžkou povahu. Hned od začátku jsme si nepadly do oka. Snažila jsem se, opravdu. Ale ona… jako by hned věděla, že jsem její nepřítel.“
„Párkrát jsem ji slyšela po telefonu,“ přidá se sousedka, „jako by se mu vysmívala, i když jen říkala ‚ahoj‘. Nerozumím, co na ní syn vidí.“
Libuše s Tomášovými rodiči téměř nekomunikuje. Jednou za rok, s jejím „velkým svolením“, může k nim přijet. A to ještě bez ní. Letos slíbil, že přijede na jaře — opravit střechu. Lístky měl. Ale nevěsta, jak se později ukázalo, všechno překazila.
„Je těhotná,“ říká Valentýna s rozhořčením. „Tak prý ji teď nemůže nechat samotnou. I když je to dospělá žena, zdravotní sestra, co jí hrozí? Už dva týdny mu to vtlouká do hlavy. Nejprve se bránil, ale pak…“
„A jak to má vypadat?“ kroutí hlavou Valentýnin manžel. „Vodí ji za ruku do práce? Má přece rodiče vedle — ať pomůžou oni. Počkej, on se má kvůli ní vzdát všeho?“
„Přesně tak,“ pokračuje Valentýna. „Jsem si jistá, že za tím stojí její matka. Že mu našeptává: ‚Nepouštěj ho, co když se vrátí a rozvede se?‘ Její mladší dcera, mimochodem, dopadla taky tak — zůstala s dítětem bez otce. Teď bydlí u rodičů.“
„Ale Tomáš přece není ten typ,“ namítám. „Je slušný člověk. A proč by nemohli přijet spolu?“
„Ale jdi!“ mávne rukou Valentýna. „Libuše s ním nikdy nepřijede. Manžel jí jednou zavolal — a ona pak uspořádala takovou scénu, že mi nařídil už synovi nevolat. Zbytečné.“
„A co mu řekla?“
„Že po něm pořád něco chceme. Že mu bráníme v životě s vlastní rodinou. Že už nemá sílu s námi bojovat. Že dovolenou má trávit s ženou a dítětem, ne ‚rozmazlovat staré lidi‘. A že náš dům jí není k ničemu, ať si ho necháme.“
„To je drzá! A syn?“
„Říká, že nemůže. Že nechce problémy. Že se bojí o těhotenství. Všechno chápu. Ale není to fér. Vychovali jsme ho, dali mu vše, co jsme mohli. A teď nemůže přijet ani na den?“
Valentýnin manžel to nevydržel. V záchvatu vzteku řekl synovi, že už na něj čekat nebude — najme si řemeslníky, zvládne to sám. A ať si sedí s ženou, když je pro něj teď důležitější než rodiče.
„Jenže on nechápe,“ šeptá Valentýna. „Žen může být víc… Ale rodiče má jen jedny. A nejsou věční.“
