Nepozvaní hosté ve strahovském klášteře

Dobré zprávy

A ti milí lidé nemohou žít někde jinde? zeptala se Jana, zatímco si protahovala ruce. Všude jsou přece hotely!
Ne, nepřijeli jen tak, aby nás obtěžovali! Mají své problémy, vyřeší je a odejdou! odpověděl Pavel, přitisknutý k posteli.
A hned po nich přijetí další! A včera jsem slyšela, že Karel Karla, kdo ví kdo to je, už druhý rok tu bydlí!
To snad už není možné! vyjekla Eliška. Je to naprosto nepochopitelné!

Co se tam děje? zeptal se Pavel, lehce se protahující v náručí polštáře.

Tam! energicky ukázala Jana směrem k oknu. Právě začínají soutěže ve volejbale!

Paráda! natáhl se Pavel.

To myslíš vážně? zatahla Jana závěsy. A řekni mi, že také půjdeš!

Ne, radši ještě lehnu, usmál se a přikývl. Co i tobě přeju!

Jana se posadila na okraj postele:

Řekni mi, jaký normální člověk na začátku prosince pořádá volejbal venku?

Proč ne, povzdechl Pavel. Sníh ještě není, mráz ani. Sucho, takže míč i venku může letět.

Všichni si rozbijí skleněné tabulky, protestovala Jana. Tam nejsou profesionálové, míč bude létat, kam se zachce!

Jakmile něco vypadne, nahradí to, přitáhl Pavel rameno.

Jana převrhla hlavu, chtěla něco doplnit, ale z prvního patra se ozvalo:

Milí! Snídaně hotová! Udělala jsem tvarohové koláčky! Pak si budete přát! Rychle, dokud jsou horké!

Teta Marta ve svém repertoáru! usmál se Pavel.

Vlastně je to výhoda manželky, vařit manželovi snídaně! zamručela Jana.

Můžeš namíchat kávu! rozesmál se Pavel.

Milí! Káva už také vychladla! zaznělo zespodu.

Tady! ukázala Jana na dveře. Teta Marta mě v posteli nahradí?

Nepřeháněj! odpověděl veselý Pavel. Postel bude vždy tvá! Pojďme snídat, než se to ochladí!

Jana povzdechla a obepnula se županem.

Cestou do kuchyně i v ní nikoho nesetkala.

Překvapivé, zamumlal Jana, myslela jsem, že už nikdy nebudu mít chvíli o samotě se svým mužem v našem domě!

Překvapení se dějí, usmál se Pavel. Ale jak se tu bavíme! Snídáme, pak si můžeme prohlédnout volejbalový zápas. A večer slibuje Sergej Štěpán, že připraví gril!

Dým, kouř a zase něco spálí, zamumlal Jana, když se pustila do tvarohových koláčků.

Myslíš hostinský dům? zasmál se Pavel. Už postavili nový! Větší, třikrát lepší!

Jo, aby přišlo ještě víc hostů! řekla Jana nespokojeně. Nemohu si ani zapamatovat poloviční jména!

Vystavte jim visačky! A uveďte i stupeň příbuzenství, aby bylo jasno, s kým máme co do činění!

Přesto se zamotáme, protože rodina začíná zamyslel se Pavel. Asi tak: manželova sestra, a pak, jak Bůh dopřeje!

Jana se zachvítila:

Dokud to čteš, zblázníš se!

Rozhovor utichl, protože koláčky byly úchvatné. Později, v uvolněnějším rozpoložení, Jana znovu položila otázku:

Pavle, jak dlouho to ještě potrvá?

Co konkrétně? zeptal se Pavel, ale chtěl upřesnit.

Tihle nepřetržití hosté, řekla Jana. Rozumím pohostinnosti, ale ne v takové míře! Včera jsem se rozhodla spočítat hlavy. Už jsem se ztratila ve třicátém desátku!

Třicet lidí v domě, kteří se ani nechtějí rozjet! povzdechla se Jana. To jsem si rodinný život nepředstavovala!

Ale rodinný život je to! A ti lidé, můžeme říct, jsou taky naše rodina! odpověděl Pavel.

Jo, po Karkovské matce, koleno po třech hvězdách! zamručela Jana. Dokonce ani tvůj bratr, který nám přinesl štěstí, s nimi není spřízněn! A po jeho manželce!

Když se ponoříme do terminologie, dokonce i názvy těch příbuzných jsou neznámé! řekl Pavel. Ale jsou to milí lidé!

A tito milí lidé nemohou žít někde jinde? zeptala se Jana. Všude jsou přece hotely!

Přijeli ne kvůli tomu, aby nás otravovali! Mají problémy, vyřeší je a odjedou!

Na jejich místo přijedou další! A včera jsem slyšela, že Karel Karla, kdo ví kdo to je, už druhý rok tady bydlí! Pracuje v místním obchodě jako účetní! A teta Marta, jejíž koláčky jsme si pochutnávali, uklízí tři sousední domy jako hospodyně!

Skvělé! usmál se Pavel. Lidé se usazují!

Pavle, pokud to bude takhle dál, vrátím se do města! Můj byt tam stále existuje! Raději bychom tam žili dvoučlenně, než tu v tomto chaosu!

***

Bylo to riskantní, když Jana začala vztah s Pavlem. Byl o deset let starší, a ona už nebyla dívka. Bylo jí pětadvacet, když se seznámili.

A hned se vynořila otázka:

Proč se Pavel dřív nevzal? Je s ním něco špatně?

Na tu otázku by se dalo zeptat i Jana:

Proč se ona do pětašedesáti let nevdala? Co jí brání?

Jana však věděla, že studuje architekturu, ale jediný diplom nestačí! Chtěla nejen doplnit praxi, ale i získat pověst.

Pracovala nejprve ve státní správě, pak přešla do soukromého sektoru, kde podepisovala zakázky. Peníze byly lepší, ale musela jednat přímo se zadavateli, kteří nebyli vždy rozumní. Přesto práce je práce!

S Pavlovým bratrem Andrejem se seznámila, který založil firmu hned po škole a rychle se oženil. Andrej převzal na Pavla veškeré povinnosti, zatímco Petr (Pavel) sloužil v armádě. Nakonec musel zároveň studovat a vést firmu.

Pavel to zvládl, jen osobní život sotva pamatoval. Když Andrejovi přišel na svět syn, Pavel jen občas domů vracel.

Bratře, budeš pokračovat v práci? zeptal se Pavel Andreje.

Pavle, už jsem se v tom všem zklamal, omluvil se Andrej. Nechci být podnikatelem!

Skvělá zpráva! zvolal Pavel. Co chceš dělat?

Chci pracovat rukama! Večer zase doma, u ženy a dítěte! snil Andrej.

Stačí ti z toho na živobytí? zeptal se Pavel.

Přesuneme se na Aljašku vytáhl z složky dokumenty. Převádím ti firmu i majetek! Všechno bude v pořádku, pracuj!

Dej mi číslo účtu, a budu ti posílat podíl zisku, odpověděl Pavel po takové novince.

Po té se Pavlovi rozsvítilo.

V padesáti pěti letech zjistil, že má stabilní život a může uvažovat o rodině. Láska k Janě vyrostla, společně překonali všechny červené vlajky a po půl roce se vzali.

Nyní bydlí v Janině bytě.

Miluji tě, ale je to praktičtější, přiznala Jana, má to pět minut chůze do práce a ráno se mi těžko vstává!

Žádný problém, odvětil Pavel. Nemám vlastní byt, raději bych pronajal. Mohl bych koupit, kdybych věděl, kde.

Vlastně jsem chtěla žít na venkově, řekla Jana. Ale nejsem si jistá, jestli mi dovolí práce z domova!

U nás se to neřídí, i když všichni pracují z domova, nutí nás chodit do kanceláře!

Buď dáš otázku, nebo ti dovolí dálkovou práci, nebo odejdeš ke konkurenci! usmál se Pavel. Můžeme založit vlastní firmu a konkurovat!

Nejdřív se poradím! odvětila Jana.

Mám venkovský dům, prohlásil Pavel. Jediná podmínka, kterou Andrej před odjezdem požádal:

Pavle, rodina tvé ženy! Když přijdou a chtějí přenocovat, nepřekážej jim! Přijmi je, jsou dobrí lidé, ale nenech je, aby ti připlnuli hlavu!

A kam je ubytovat? Do hotelů? překvapil se Pavel.

Ano, před rokem jsem koupil dům, ale nikdy jsme tam nejezdili! Přepsal jsem ho na tebe! Andrej podepsal a odjel s rodinou na Aljašku.

Tam mám několik hostů od bratovy manželky, ale dům je obrovský, máme i penzion! Nemyslím, že se budeme navzájem rušit!

Když Jana nastěhovala do Pavlovy venkovské chalupy, netušila, kolik lidí sem přijde. Přivítala ji taková horda, že to bylo děsivé.

Všichni se usmívali, radovali a nabízeli pomoc. Za měsíc se Jana dozvěděla tisíce smutných příběhů, co je sem dovedly: rozvody, útěky před tirany, děti vyhozené na ulici, podvádění, podvody. Dokonce jeden profesor přišel se studentkou, která ho podvedla, a už ho nepustili zpět.

Atmosféra byla přátelská, ale Jana musela ještě pracovat. Našla si náročného zadavatele Igora Vavřince, který jí bezdůvodně křičel:

S veškerým respektem! Vaše připomínky ukazují, že jste nevidomá a neznáte téma!

Jana však vše zvládla a otázku mu položila:

Pane Vavřince, odkud víte, co říkáte?

Milá, jsem architekt třicet šest let! usmál se. Kdykoliv potřebujete, přijděte a podělím se o zkušenosti!

I když byla pomoc cenná, neustálá shon a dav lidí ji vyčerpávaly. Jana si uvědomila, že život na venkově není takový, jaký si představovala.

***

Milá, můžeme se vrátit do města, pokud budeš chtít, řekl Pavel, ale snad ještě nepochopilaš, co jsou naši hosté.

Co mám pochopit? zeptala se Jana.

Stěžovala jsi si, že hostinec shořel. Víš, že už byl postaven nový? usmál se Pavel. Hádej, kolik to stálo?

No, asi hodně, ne jistě odpověděla Jana.

Nula! ukázal prstem do vzduchu. Oni to zaplatili sami a postavili nový!

Jana rozšířila oči úžasem.

Stejně tolik peněz odchází na účty za naše hosty! Oni platí vše jídlo, úklid, opravy! V podstatě žijeme v jejich domě na jejich peníze!

Mezi nimi jsou řemeslníci, účetní, právníci, ekonomové, instalatéři, elektrikáři i profesor biologie.

A já, architekt, jsem získala i rady od Igora Vavřince, připomněla Jana.

Nedávno jsem zdvojnásobil zisk své firmy díky radám našich hostů! prohlásil Pavel. Vezmi je do týmu!

A co je nejzábavnější? zeptal se Pavla a odpověděl sám: Nic nežají! Prostě tu žijí jako jedna velká rodina!

Z okna kuchyně vletěl míč a kutálel se po rozbitém skle. Vběhl Tomáš:

Vláďa už jede do města po nové tabule! Nebojte, za dvě hodiny bude všechno lepší! chytil míč a vyběhl.

Tak to je, usmál se Pavel.

Snad si na to zvyknu, rozplývala se Jana.

Po měsíci už nepoznávala ten dav hostů jako cizince, ale jako členy jedné velké rodiny.

Rate article
Add a comment