Odpověď bude v češtině a přizpůsobená pro českou kulturu.
-Nic od tebe nepotřebujeme
– Synu, prosím, popřemýšlej, dokud ještě není pozdě! Ten kluk se na tebe vůbec nepodobá! Tvá Lenka ho má určitě od svého ex, a teď ho chce převěsit na tebe! Já to vím!
– Mami, přestaň už! Damián je můj syn… Proč pořád děláš zmatek? Jsem na cestě domů.
Hana Svobodová vychovávala svého syna vždy sama. Ona a Pavel měli skvělý vztah: nikdy se s ní nehádal, vždy byl zdvořilý a ve škole se dobře učil. Když dospěl, stal se inženýrem, jak si přála jeho matka. A teď bylo na čase, aby mu uspořádala i osobní život. Vybrala mu nevěstu – milou dívku Aničku, dceru své kamarádky Aleny.
Na matčinu radu se Pavel s Aničkou začali scházet, ale jejich románek nezačal dobře a po několika měsících se rozešli. Poté se Pavel setkal s Lenkou. Jejich vztah se rychle rozvíjel, mladík poznal ve své sympatické partnerce spřízněnou duši. Vzali se po třech měsících, k velké nelibosti Hany Svobodové. A za dalšího půl roku Lenka otěhotněla. Narodil se chlapec, kterého pojmenovali Damián. Všechno by bylo v pořádku, jenže tchyně nevěstu neměla ráda. Při každé návštěvě synovi stěžovala, i když už čtyři roky byli manželé:
– Podívej, na co tě změnila? Vypadáš tak nějak pomačkaně a neupraveně…
– Mami, jak neupraveně! Ta košile se lehce zmačkala v autě…
– Pojď si sednout, a něco si sněz! Tvoje určitě nic neuvařila. Zůstaneš hladový.
– Mami, povečeřím doma. Lenka dobře vaří.
– To já vím… Polotovary z krámu nebo ještě hůř, mražené knedlíky! Ale Anička je tak šikovná, přihlásila se na cukrářské kurzy…
Pavel se bránil, jak jen mohl. Snažil se matčiny příběhy neposlouchat a výtky manželce nepředával. Všechny byly přehnané. Ale Hana Svobodová pokračovala ve své studené válce proti nevěstě. A jednoho dne její taktika přinesla ovoce…
– Ahoj, synku… Copak tvoje Lenka nemá čas sem za mnou zajít? Vždyť pořád chodíš sám!
– Mami, jak by sem mohla chodit, když na ni neustále křičíš kvůli maličkostem?
– Křičím, protože je to potřeba. Můžeš mi věřit! A zatímco ty sedíš a popíjíš čaj, pravděpodobně chodí na schůzky se svým ex. Vím dobře, kdo byl před tebou. Ten nešikovný Kája! A ten kluk je mu celý. Určitě jsi ho udělal, a teď ho budeš živit.
Ten večer se Pavel ošklivě pohádal s matkou. Už měl dost jejích výtek a rozhovorů. Domů se vrátil rozrušený.
– Tati, tati, ahoj! – běžel mu vstříc malý Damián.
– Ahoj, synku. Tak jak ses měl? Co jste dělali?
– S maminkou jsme byli na hřišti. Byl tam strejda Kája. Koupil mi čokoládu a džus!
V Pavlově mysli bleskla myšlenka – a co když má matka pravdu? Večer se pokusil manželku vyslechnout:
– Proč jsi se viděla se svým bývalým?
– Pavle, potkali jsme se náhodou. Šli jsme okolo a dali se do řeči. Potom nás doprovodil domů.
– A proč by měl doprovázet moji ženu a syna? A co když Damián není můj, ale jeho?!
– Pavle, co to povídáš? Ty jsi snad žárlivý?!
Ten večer se manželé velmi pohádali. Poprvé od svatby. Od té doby byly hádky v jejich domě na denním pořádku. Když to Lenka už dále nemohla snést, sbalila se, vzala malého synka a přestěhovala se k rodičům do svého rodného města.
Po rozvodu Pavlovi přisoudili alimenty. Byl si jistý, že dítě není jeho, ale rozhodl, že bude platit. Nejvíce ze současné situace měla radost Hana Svobodová. Rozjela kampaň usilující o obnovení vztahu syna s Aničkou, kterou nazývala „ideální nevěstou“.
A ona zvítězila. Pavel se oženil s Aničkou. A hned po svatbě ukázala svou pravou povahu. Neustále Pavla kritizovala. Chtěla žít na vysoké noze, jíst dobře a pít sladce.
– Podívej, Irka má od Vaška už druhý kožich! A Surkovi vyměnili auto za limuzínu. A já, jako chudinka, chodím v loňské bundě a jezdím v Kalii! Jsi vůbec chlap!
Tak uběhlo dlouhých patnáct let. Pavel pracoval na dvou zaměstnáních, neúnavně, zatímco Anička jezdila do lázní a užívala si života bez omezení. Děti nechtěla, mluvíc o tom, že chce nejdřív žít pro sebe, a potom…
Hana Svobodová, sledujíc tohle všechno, chtěla udělat u nich pořádek, ale nevěsta ji rychle postavila na místo.
Jednoho dne Pavlovi zavolali z nemocnice. Ukázalo se, že Haně Svobodové přivodil mozkovou mrtvici. Žena byla vážně nemocná a po propuštění z nemocnice potřebovala péči. Anička okamžitě řekla:
– Já se nehodlám u její postele střídávat dny a noci. Zařídíme jí nějaký domov důchodců.
– Aničko, uvažuju, že bych opustil práci…
– Co máš za lubem? A z čeho budeme žít? Pořád musíme splácet úvěr za moje auto čtyři roky…
Nakonec byla Hana Svobodová umístěná do domova důchodců. Pavel odjel na další pracovní cestu a Anička zůstala doma. Po měsíci Hana Svobodová zemřela. Pavel se vrátil provést matku na poslední cestu, ale ve vzdoru zapomněl svou manželku o příjezdu informovat. Otevřel dveře klíčem a spatřil svou ženu v sousedových objetích… Nehádal se. Prostě si sbalil věci a přestěhoval se do bytu po matce.
Po pohřbu Hany Svobodové Pavel proseděl u ní doma, smutně vzpomínal na mámu a její „cenné“ rady. A proč jen je poslouchal… Teď už mu bylo přes čtyřicet. Většina života uplynula. A jak se ukázalo, bez rodiny, dětí, a dokonce i přátel… Ani auto své neměl – všechno kupovali jen pro Aničku… Muž si v hlavě přehrával svůj život a vzpomněl si na Lenku a Damiána. Nikdy se nedozvěděl, čí Damián je, jestli jeho, nebo Lenkina ex. Ale teď už na tom nezáleželo…
Damiánovi musí už být devatenáct… Je úplně dospělý… Jak asi teď vypadá? – Řekl Pavel tyto slova do prázdnoty a nikdo mu samozřejmě neodpověděl.
Následující ráno koupil lístek na vlak a vyrazil do Lenkina rodného města. Nalezl byt a vchod bez potíží. Zazvonil na známé dveře, ale nikdo mu neotevřel. „Zřejmě je v práci,“ pomyslel si a rozhodl se počkat před domem. Počkal dvacet minut, otočil hlavu a obamrl… K vchodu přicházel mladík – přesná kopie jeho mladšího já, jen o dvacet let mladší.
– Damiáne… Damiáne… Synu…
– Ty?… Co tady děláš? – chladně se zeptal Damián.
– Synu, moc jsem ti ublížil… Jak moc jsi se změnil… A jak moc se mi teď podobáš, jako vejce vejci! A kde je máma?
– Mamka už není. Zemřela před deseti lety v autonehodě…
– A ty? S kým žiješ? Mohl bych ti nějak pomoci? Mám peníze. Stačí říct!
– Žiju s babičkou. Nic nepotřebujeme.
– Ale synu. Chtěl jsem, chtěl jsem pomoci, já…
Pavel větu nedokončil. Damián se otočil a zavřel dveře.
– Synu! Synu, otevři! Jak jen to může být, synu? Vždyť já jsem tvůj otec! Otec!!!
Stál ještě dlouho před zavřenými dveřmi, vzlykající, otíraje po tváři mužské slzy. Ale možná to nebyly slzy, ale déšť? Po tom přijel ještě několikrát, pokoušejíc se obnovit vztah se synem. Prosil, žádal, pokoušel se ospravedlnit. Ale Damián vehementně odmítal jakoukoli komunikaci…
