V malé vesnici Kamenná, ukryté uprostřed českých polí, neměli Lidku rádi. Ona sama se lidem vyhýbala, a to je ještě slabé slovo. Nesnášela je, a v tom se vesničané shodovali. Zdravím by Lidka mohla soupeřit s tažným koněm: široká v ramenou, vysoká, vyšší než leckteří místní chlapi, nutila je zvedat hlavy, aby se s ní setkali pohledem. Ale tento pohled nikdo nehledal — na pozdravy neodpovídala, bručela něco pod vousy a šla dál, aniž by zvedla oči. Vlastně ani neskláněla — její vzrůst byl obří.
Bydlela Lidka uprostřed vesnice, v starém domě, který, jak staří pamatovali, postavil její otec. Dům obklopoval vysoký plot, tak neprostupný, že jen málokdo se odvážil nahlédnout. Lidka byla rychlá k akci. Jednoho letního večera se opilí chlapci ze zvědavosti pokusili přelézt plot — chtěli vidět, jak žije ta podivínka. Lidka je z okna spatřila, vyšla na zápraží s loveckou puškou po otci a beze slova vystřelila nad jejich hlavy. Od té doby se jejímu dvoru každý vyhýbal.
Měla velké hospodářství: slepice, husy, králíky, dvě kozy. Vesničané si šeptali: „Nač jí tolik? Důchod by stačil, a ona pořád šetří.“ Drůbež a králíky zabíjela sama, vozila je na trh do okresního města, kde vše prodala během dne. Peníze schovala za šos a vrátila se do svého pevného domu. Z kozího mléka dělala sýr podle starého receptu — drahý, ale prý ve městě měla stálé zákazníky. Drůbež čistá, králíci vykrmení, vejce velká, vše bez podvodu. Lidka cenu neslevovala, ale zboží si lidé rádi brali.
Když o ní ve vsi mluvili, staří vzpomínali: Lidka vždy byla zamračená. Matka jí zemřela, když byla ještě malé dítě. Zůstala s otcem — stejně velkým a nepřístupným. O pár let později přivezl macechu ze sousedního okresu, ale ta po měsíci utekla s kufrem na nádraží. Někteří šeptali, že kvůli Lidce se neudržela. A tak zůstali otec s dcerou sami. Když Lidka vyrostla, otec odjel do města prodávat a zmizel. Zabili ho, nebo jel za macechou — nikdo nevěděl. Lidka zůstala sama. Navždy.
Nevdala se. „Kdo by ji vydržel?“ klepali ve vsi. Roky plynuly, lidé umírali, rodili se noví, a Lidka jako by ztuhla v čase. Ani šedivé vlasy ji nepotkaly — hlavu vždy zakrýval šátek, pod kterým vykukoval jen mohutný brada, hákovitý nos a husté černé obočí, jako by vytesané z kamene.
Jedné zimní noci u sousedů Nováků začal hořet dům. Lidka, beze slova, přišla s hákem a než přijeli hasiči, pomáhala ohlasit. Byla tak obratná v odtahování hořících trámů, že dům pak postavili skoro z původního materiálu — nic nestihlo shořet. Sousedé děkovali, ale Lidka jen zabručela a odešla, aniž by se ohlédla.
Když Lidka zemřela, do vsi přijela z okresního města ředitelka dětského domova č. 5, Alena Nováková, se třemi vychovatelkami a tucet dětí. Vesničané, spíš ze zvědavosti než ze smutku, se nahrnuli na její dvůr. Tam objevili dokonalý pořádek: kurník, králíkárny, kozí chlívek — vše jako v zahraničních časopisech. V domě sterilní čistota, ale prázdnota. Stůl, židle, železná postel s propadlou mřížkou, nakřáplá skříň s jedním prasklým talířem, lžící, nožem a hrnkem bez ucha. U okna stará lavice, vyleštěná časem, a na kamnech pečlivě složené oblečení. A to bylo všechno.
Na stole ležela obálka, na ní pevným písmem: „Aleně Novákové od Lidy Františky Hrdé.“ Ředitelka ji otevřela a přečetla si lístek vytržený ze sešitu. Později vyprávěla, že Lidka dvacet let každý měsíc posílala dětskému domovu peníze — velké částky, které hodně pomáhaly. V dopise stálo: „Dům, hospodářství a veškerý majetek odkázala dětskému domovu č. 5. Děti za nic nemůžou.“
Vesničané mlčeli a hleděli na prázdný dům. Někdo si vzpomněl, jak Lidka, ještě jako holka, sedávala u řeky a dívala se na vodu, jako by na někoho čekala. Někdo zašeptal, že její otec možná nezmizel, ale utekl, nechal dceru samotnou. A ona, se zavřeným srdcem, celý život nesla tíhu toho břemene. A jen dětem, cizím a bez viny, dala vše, co měla.