Nerad mám vlastního vnuka. Jak se naučit cítit to teplo?
Jmenuji se Alena Nováková, je mi dvaašedesát let, a chci se podělit o něco, co jsem si myslela, že vůbec nemůže existovat. O něčem, co mě pořád trápí. O něčem, co schovávám uvnitř, protože se bojím odsouzení, strachu, že ztratím kontakt s dcerou, a… studu za sebe samotnou.
Moje jediná dcera Jana žije už šest let v Rakousku. Odstěhovala se tam kvůli studiím a brzy potkala svého budoucího manžela – Rakušana, se kterým brzy měli svatbu. Já jsem bohužel nemohla na oslavu přijet – byly problémy se zdravím, potíže s vízem a, upřímně řečeno, finančně to taky nebylo jednoduché. Dlouho jsme se těšily na setkání, ale ani když se Janě narodil syn, můj vnuk, nedokázala jsem hned přijet – papíry, karantény, tisíce kilometrů vzdálenosti…
Vnuka, Vojtu (v rodině mu říkají Vojtíšek), jsem poprvé viděla až dva roky po jeho narození. Představte si to – první vnuk, tolik očekávaný, vlastní krev! Tolikrát jsem si tu chvíli představovala – jak ho objemu, jak mi po tvářích potečou slzy dojetí, jak bude zvědavě sahat po mých vlasech a já se budu smát a hladit jeho malinkou hlavičku…
Ale realita byla úplně jiná. Od chvíle, kdy jsem ho poprvé držela v náručí, jsem cítila jenom zmatek. Chlad. Prázdnotu. Natahoval ke mně ruce jako k cizí tetě, ale v mém srdci neprobudil ani kousěk lásky, dojetí nebo něhy, o které se tolik píše. Snažila jsem se ze všech sil – usmívala se, hrála si s ním, pekla buchty. Ale všechno to bylo mechanické, bez opravdovosti, bez vnitřního pocitu. Měla jsem dojem, jako bych hrála roli v cizím představení.
“To přejde,” uklidňovala jsem se. “Je přece ještě maličký, jen potřebujeme víc času, víc společných chvil.” Ale dny ubíhaly a nic se nezměnilo. Pořád jsem byla stejně chladná a zmatená. Občas mě napadla strašná myšlenka: Kdyby to bylo dítě sousedky, chovala bych se úplně stejně. Jsem snad tak krutá? Co je se mnou špatně?
Když dcera s manželem a synem odjeli zpátky do Rakouska, cítila jsem… úlevu. A hned potom obrovskou vinu. Jak to? Vždyť je to můj vnuk! Dítě mé dcery! Mám vůbec právo takhle cítit? Vždyť jsem se tolik těšila, až budu babičkou, pletla jsem mu botičky dlouho předtím, než se narodil, představovala si, jak ho budu rozmazlovat, číst mu pohádky, vodit ho za ručičku do parku…
A teď nevím, jak s tímhle pocitem prázdnoty žít. Neodvažuji se o tom Janě říct – určitě by mi neporozuměla. Brala by to jako zradu. A vůbec, jak se to má říct? Že nemiluju jejího syna, svého vlastního vnuka? Jenže prostě necítím žádné pouto. Jako bychom byli z jiných světů, a ta nit mezi námi se přetrhla dřív, než se stihla vytvořit.
A pak mi před pár dny zavolala a řekla, že na Velikonoce zase přijedou. Měla radostný hlas, chtěla, abym vymyslela, kam půjdeme na výlet, povídala, že Vojta se už trochu naučil česky a bude mi říkat básničky… A já jen přikyvovala a cítila, jak se mi srdce propadá do propasti strachu.
Jak zase nasadit tu masku hodné babičky? Jak předstírat radost, když uvnitř je všechno jinak? Nebo jsem už jen stará a otupělá? Anebo za to může to, že své dceři dodnes nedokážu odpustit, že odešla, že si vzala cizince, že si žije nový život, ve kterém pro mě možná už ani není místo…?
Nevím. Jenom zoufale chci porozumět – dá se naučit milovat vlastního vnuka? Nebo ten pocit musí přijít sám, z hloubi srdce? Proč ho nemám? Co dělám špatně? Možná prostě nejsem stvořená na roli babičky. Nebo je to jen bolest z odloučení od dcery, která se změnila v lhostejnost k jejímu dítěti?
Píšu to pro ty, kdo někdy cítili něco podobného. Zažili jste chvíle, kdy láska k vnukovi nebo vnučce nepřišla hned? A pokud ano – kdy konečně procitla? Co jste dělali, aby ten led ve vás roztál?
Je mi strašně těžko o tom mluvit. Ale nechci do smrti být falešná. Chci být opravdovou babičkou. Chci milovat. Chci cítit. Chci, aby můj vnuk jednou mohl pyšně říct kamarádům: “A já mám babičku. Tu nejhodnější a nejmilejší.” Ale zatím nevím, jak se k tomu dopracovat…