Neodvratitelná volba

Dobré zprávy

Markéta sebou trhla, když zaslechla ostrý výkřik:

„Hej, smrade!“ Viktor se rozmáchl s těžkou taškou nad štěnětem a pak se obořil na ni: „Ty ses úplně zbláznila? Krmit potulný psy mým jídlem?“

Jednoho jarního dne Markéta náhle pocítila prudkou touhu po lásce. Stála před zrcadlem a zadumaně si prohlížela svůj odraz. „Jak ten čas letí,“ povzdechla si. „Jako bych byla včera ještě mladá jako kopretina, a teď… no, spíš už zralá astra. Krásná, ale s nádechem podzimu. Brzy zima, a pak… je na čase vzít život do vlastních rukou!“

Sedmatřicet let – věk, kdy už máš nasbíranou moudrost, ale krása ještě nevyprchala. Ideální čas pro odvážné kroky! Ale kde tu lásku hledat? V práci samé ženy, náhodné známosti na ulici nebyly pro ni, a internet jí naháněl spíš obavy.

Ale říká se: kdo hledá, najde.

A štěstí se na ni usmálo: v personálním oddělení se objevil nový kolega – Petr Novák. Vysoký, trochu při těle, s dobrosrdečným úsměvem a přísnými brýlemi. Zhruba v jejím věku. Markéta hned postřehla jeho klidnou povahu a rozvážnou jistotu.

Konkurence samozřejmě nebyla zanedbatelná. Třeba jen Veronika, mladší personalistka, co stála za to: mladá jako laň, s dlouhýma nohama, plnými rty a řasami, které, jak se zdálo, mohly jediným mávnutím vyvolat vichřici.

Markéta zpočátku ztrácela naději. Jak může ona, skromná a útulná, soupeřit s takovou kráskou? Petr určitě, aniž by na ni pohlédl, padne Veronice k nohám, oslepen jejím mládím a drzým šarmem.

Ale mýlila se. Veronika kolem Petra kroužila jako páv, předvádějíc dekolt, pak zase štíhlé nohy, ale on zůstával neochvějný:

„Veroniko, máte na mě dotaz? Dokončím to a pomůžu vám.“

A přitom se díval přísně jí do očí, ignoruje všechny její triky.

Ale když Markéta jednou přinesla do práce svůj speciální jablečný závin, Petr najednou ožil:

„Markéto, vy jste čarodějka! Takhle dobrý závin pekla moje babička. Jako bych se vrátil do dětství!“

Kompliment byl zvláštní. Markéta vůbec nechtěla dospělému muži připomínat jeho babičku. Potřebovala muže, ne kluka, který nostalgicky vzpomíná. Ale po zralé úvaze usoudila, že je to dobrý začátek. Lepší takový kompliment než žádný.

Navíc Markéta pochopila: Petr je náchylný k domácí kuchyni. A vařit uměla a milovala, i když z toho trpěla – kdysi měla velikost 38, teď už byla pevně na 42. Začala proto nosit do práce své kulinářské skvosty: radost pro kolegy a pro ni – menší porce.

A tak, přes záviny a bramboračku, Markéta našla cestu k Petrovu srdci. Jednoduchou, banální, ale účinnou – přes žaludek. A brzy jejich vztah rozkvetl: květiny, komplimenty, dlouhé rozhovory o životě.

„Je to zvláštní, Petře,“ přiznala jednou Markéta. „Jen jsem začala snít o lásce, a ty ses objevil. Takový… opravdový. A já, přiznávám, jsem si myslela, že nemám šanci. Zvlášť s tou Veronikou, která před tebou skoro tancovala.“

„Veronika?“ upřímně se podivil Petr. „Ale no tak, o čem to mluvíš? Takových jako ona jsou mraky – řasy nalepené, nehty dlouhé, nohy pořád na odiv. Myslí si, že po nich muži šílí. Ne, díky, já takovou nechci. Žena má být skutečná: laskavá, útulná, hospodárná. Jako ty, Markéto.“

„To je moje štěstí!“ jásala v duchu Markéta. „I když dlouho bloudilo, našlo mě!“

Zdálo se, že Petr nemá chyby. Ale bohužel, dokonalí lidé neexistují…

Jejich vztah trval už půl roku a věci směřovaly k svatbě. Možná by k ní i došlo, nebýt toho pochmurného listopadového večera.

Počasí toho dne jako by se zbláznilo: déšť se střídal s mokrým sněhem a vítr měnil směr, jako by si s lidmi hrál. Markéta s Petrem, ruku v ruce, spěchali domů, schovávajíce se pod deštníkem.

„Podívej, koťátko!“ vykřikla Markéta a zastavila se.

Pod lampou, třesouc se zimou, seděl malý černý kocourek. Promoklý, špinavý, ubohý.

„Ale nech toho, Markéto, pojď! Je mi zima a mám hlad,“ táhl ji Petr za rukáv.

„Jen chvilku,“ sklonila se Markéta ke kotěti. „Pojď sem, maličký.“

„Markéto, vážně?“ rozčílil se Petr. „Tvůj skoro snoubenec je promoklý a hladový, a ty se motáš s potulnými kočkami!“

„Vezmeme si ho,“ řekla pevně Markéta a schovala kotě pod kabát. „Nerzuč, Petře, je mu hůř než nám.“

„Bláznivá kočkomilka,“ zamumlal a rychle vykročil vpřed.

Markéta s kotětem spěchala za ním.

„Neboj se, on je hodný, jen bručí,“ šeptala kotěti.

Ale doma Petrova vlídnost jako by se vypařila.

„Nakrm ho, když sis ho přitáhla, a vyhoď ho!“ prohlásil.

„Jak to – vyhodit? Ven? Tam je sníh, déšť, zima! Je malý, bezbranný!“ rozhořčila se Markéta.

„Markéto, nebuď naivní. Těch koček je venku plno. Co je, budeš všechny tahat domů? Udělala jsi dobrý skutek – a dost. Vyhoď ho, já taky chci jíst!“

„Ne, Petře, nevyhodím ho. Jak to nechápeš?“

Ale Petr chápat nechtěl.

„Nesnáším kočky!“ odsekl. „A vůbec, zvířata v bytě jsou zbytečnost. Mají být užitečná: maso, mléko, vlna. Ale tvé kočky jsou k ničemu. To u mě doma nechci!“

Markéta jako by spatřila jiného člověka. Chladného, sobeckého, vypočítavého.

„Zaprvé, to je můj byt,“ řekla pevně. „A já zvířata miluji. A zadruhé, řekni mi, Petře: vybíral sis snoubenku podle ‚užitku‘”Ale naštěstí pro ni i pro koťátko, kterému dala jméno Čertík, brzy potkala někoho, kdo měl srdce větší než ego – a to byl teprve začátek.”

Rate article
Add a comment