Anička! Zase?! Panebože, ty nejsi dítě, ale samá komplikace! Jak je to vůbec možné?!
Mami, já nevím. To se samo…
Máma stahovala Aničce zašpiněnou bundu, promočené kozačky a čepici bez bambulek.
Všude jsou děti jako děti, jen já mám… Aničko! Jak dlouho tohle ještě budu muset snášet?!
Anička koukala na utržený lem šatů a potichu si vzdychla.
A přitom bylo tak veselo! Ten vláček byl fakt perfektní! Škoda jen, že Péťa ji za šaty zatahal moc silně, tak se roztrhly. A paní učitelka se nechala slyšet, že přišívat rozhodně nebude, že to má obstarat Aniččina maminka. Pravdu měla! Akorát že Anička pak musela sedět od svačiny až do večera v koutě na židli. Copak se člověk může promenádovat před klukama v kalhotkách? To prababička vždycky Aničce tvrdila. A ta přece ví, jak to na světě chodí!
Třeba to, že Anička je taková. Mamka si myslí svoje, ale babička to říká na plná ústa.
Dej té holčičce pokoj! Co je to za divné zvyky věčně ji peskovat?
Mami, vždyť jsi byla stejná, když jsi mě vychovávala! Proč si teď stěžuješ? Jestli se nebudu Aničce dost věnovat, co z ní vůbec vyroste?
Vyroste z ní stejná šikulka jako jsi ty, není to málo?
Ach, mami, nech toho! Já mám dost vlastních starostí! Aničko! Jdi se převléct! Hned!
Anička se s úlevou vytratila do svého pokojíčku, zatímco slovní přestřelka dvou jejích nejmilejších lidí pokračovala bez ní dál. Ani si jí vlastně nevšímaly byla jen záminkou.
Jednou se Anička zeptala babičky, co to vlastně znamená záminka, a babička se jen smála:
Hádat se bezdůvodně je nuda, zlatíčko. Ale když jsou důvody, to je teprve ono!
A já jsem váš důvod, babi?
Ten nejdůležitější! Jsi přece naše jediná. Máme starost, co z tebe bude. Každá se k tomu stavíme jinak. Mamka přísně, protože se bojí, že to jinak nejde. Já už jsem všechnu přísnost vyčerpala na tvou maminku. Na tebe mi zbyly jen laskavé metody. Třeba… koláč!
Koláč nemám ráda!
Dobře, tak bonbonek.
To je lepší! Babi, a mamka mě má ráda?
Víš, že tě má nejradši na světě! Ještě víc než já, tím si buď jistá!
A proč mě teda pořád hubuje?
No právě proto…
Divná láska… Ty mě máš taky ráda, ale nekřičíš na mě.
Já jsem tvoje babička, ona je tvoje máma. Od mámy se čeká víc. A tak tě miluje po svém. Chápeš?
Nechápu!
Tak ještě nepřišel čas. Jednou na to přijdeš!
Jenže ono to jednoho dne pořád ne a ne přijít.
Čím byla Anička starší, tím byla máma přísnější.
Tak co s tebou mám dělat? Mám čekat, až přijdeš s ostudou?
Tuhle větu slýchávala pomalu každý týden, ale co skutečně znamená, na to dlouho nepřišla. Vždycky se jí vybavil ten roztrhaný dětský šat a spíš se smála. Chtěla se už mámy zeptat, jak by dovnitř s dírou něco donesla, ale to by nemusela dobře dopadnout. Máma vtipy moc nechápala!
Ale máminy obavy byly úplně zbytečné.
Taková trochu neforemná, i když roztomilá, Anička si o sobě upřímně myslela, že je naprosto průměrná. Ať si babička říká, co chce! Vždyť zrcadlo nelže.
A v tom zrcadle na ni koukaly no, nic moc. Malé oči, culík z tmavých vlasů, pupínky na nose. Pouhá kráska! Dávno přijala pravdu o sobě a neřešila nijak svůj vzhled. Bylo to jednodušší pro ni i mámu. Na co řešit nějaké módní hadříky? Staré kecky úplně postačily na každé příležitosti, jen jednou ne když šla do divadla s babičkou. To si musela vzít slušné oblečení.
Divadlo Anička milovala! Bohužel na něj neměli moc korun. Babička šetřila každé důchodovky pár drobných do obálky, ale než se našetřilo… Tak Anička už od sedmé třídy chodila sousedce hlídat dvojčata. Byli to divoši, ale Anička, protože neměla sourozence, je brala spíš jako radost než povinnost.
Co by taky ne! Přišla, pohrála si, dala jim kaši a domů. Nikdo ti neskáče po hlavě, nekreslí ti do sešitů, nemusíš sdílet pokoj. Paráda!
Anička brzy pochopila, že dvě děti může mít jen ten, kdo má peníze. U nich doma byla máma na sestru na JIPce a babiččina penze. A hlavně tam nebyl táta jeho nikdy neviděla a ani si to neplánovala.
O tomhle s mámou nikdy nemluvila. Proč jí ještě více ničit nervy? Stačí, co má doma: sama Anička a ještě babička, která už zapomínala jména i co bylo včera.
Ještě že na tátu časem vzpomněla. Celý příběh o tom, jak přišel a zase odešel, stihla vnučce povyprávět.
Tvoje máma ho nezajímala.
Proč?
Byl to holkař. Taková měla celou řadu! Já jí to říkala, ale byla zamilovaná. Pořád dokola, že se vezmou a že ostatní byly jen omyly mládí.
Vzali se?
To víš že jo! Co si máma usmyslela, to dostala. Ale hned jak zjistil, že čeká tebe, vypařil se. Jen mu zamávat! Nechala ho odejít ať jde, kam ho nohy nesou. Aspoň se neutápěla v iluzích. Po tobě toužila tak, že celou dobu opatrně jako s vázičkou chodila. Báli jsme se, že s tebou něco bude. A když se narodila, nezastavila se ani potom. Víš, proč na tebe furt křičí a vychovává tě jako policajtka?
Kvůli tomu?
No jasně! Bojí se o tebe! Že tě ohlídá jen takhle. Víš kolikrát jsem ji v noci nachytala, jak tě hladí po vlasech a šeptá ti nesmysly? Pak se vymlouvala, ale já to věděla. Ona tě miluje, jak nejlíp umí. Rozumíš?
No, asi jo Babi, ty jsi ji taky hučela jako ona mě?
A jak myslíš, že se z tvojí mámy stal takový generál?
A proč se vůbec mámy bojí o děti?
To ani nevysvětlíš, zlatíčko. Až budeš mít svoje, třeba pochopíš.
Na to Anička nic neodpověděla, jen si v duchu řekla, že své děti nikdy křičet nebude. Vychovávat bude jinak! Naivní… Ale kdo nebyl v tomhle věku naivní?
Ale dětem byla ještě daleko. A Anička ani moc nevěřila, že někdy nějaké bude mít.
Kdo by ji taky chtěl! Malá, ošklivá, protivná jak bodlák. Když se člověk ke mně přichytí, musí to vydržet!
Po škole nastoupila do nemocnice, kde pracovala máma. A teprv začalo!
Všechno špatně. Moc rychlá, moc milá na pacienty, prý jí sednou na hlavu. Proč se snaží víc než ostatní? Jedni odejdou, další přijdou. Nemůžeš se rozdat každému! Má být klidnější!
Ale Anička to neposlouchala. Každého pacienta jí bylo líto. Vždyť je to člověk, který trpí! Taky bys přece chtěla, aby ti někdo upravil postel nebo řekl milé slovo. To nepotěší jen kočku, ale i člověka…
I máma ji varovala:
Aninko, zabereš se, uděláš si dusno a kdo to vyhraje? My? Potřebujeme tvoji výplatu na babičku. Dáš ji do domova? Nebo zaplatíš pečovatelku? Ty víš, jak je to drahé. Potřebujeme, abys pracovala, a kdo obstará babičku?
Mami, já na to nemám. Ostatní na pacienty jen řvou, to se přece nedá…
Práce je těžká, lidi různí. Málo kdo má sílu stále milý. Ale v oddělení jsi ty a ještě dvě podobné, a to je už dost. Povídala jsem s vrchní. Chválí tě, ale žádá, abys byla klidnější. Nepřebudíš silou nikoho, zkus to po dobrém, příkladem. Třeba se něco změní.
To trvá dlouho!
Ach, Aničko, po kom ty jsi tak tvrdohlavá?
Nevím, asi po tobě.
No dovol! Dělej, jak myslíš!
Hádky se Aničce nechtělo, ale stejně většinou mámu neposlouchala. Třeba ve třetím pokoji ležela babička protivná jak sto vos, a jí se vždycky usmála a nikdy nestěžovala, že by něco bylo špatně. Na jiné sestry si stěžovala, na Aničku ne.
A takových babiček nebylo málo. Vyčerpané, unavené bolestí, hádající se s rodinou Anička všechno viděla, slyšela. Přijdou na návštěvu a řeší dědictví nebo jiné hlouposti. Pacienti pak pláčou. A na koho se zlobit?
Máma to nechtěla slyšet. Hlavně aby byla Anička v pohodě. Jenže může člověk být šťastný, když kolem ostatní trpí?
Samozřejmě nejde zachránit všechny, ale pár by mohlo stát za to.
A i když se kolegyně v oddělení Aničce smály a říkaly, že je taková svatá, že by měla skončit v klášteře, Anička se nedala. Vždyť babička přece vždycky říkala, že karavana musí jít dál…
Tak její karavana šla dál, brodila se pískem únavy a občas se zadýchala.
Je totiž těžké, když málo kdo rozumí. A ještě těžší je, když není nikdo, kdo ti řekne, že jsi taková… tedy správně svá.
Ne že by Aničce chybělo uznání byla zvyklá žít bez něj. Ale od doby, co babička úplně odešla do svého světa, už ani neměla s kým si popovídat. Máma jen vzdychala, ať už myslí i na sebe. Kamarádky se vdávaly jedna po druhé, až jí skoro házely svatební kytice do náruče.
Už ji ani nebudu chytat! Je to tvé, Aničko, na tebe už fakt čeká manžel! Ber!
Kytičky Anička brala neměla srdce je odmítat , ale ten pravý, co měl přijít, byl někde zapomenutý. Nebo možná na Aničku příroda žádného nevyhradila. I to se stává, když je člověk celý a nepotřebuje druhou půlku!
Tak se s tím prostě smířila. A už ani nečekala. Nebyla typ hrdinek z románů, co by přiznávaly city první. Stejně nebylo komu.
Běhala mezi nemocnicí, útulkem, kde občas pomáhala kamarádce, a babiččiným lůžkem, kde už ji babička často ani nepoznala. Mamka ji pobízela, ať jde ven, ale i ta chápala, že k ničemu už to není. Anička se měnila v opravdovou starou pannu, které už o lásce ani o rodině slyšet nechtěla.
Mami, jestli moc chceš vnoučata, tak mi to řekni a já ti je pořídím! To je dnes už lehké.
Aničko! Co má to být za cynismus?!
Ale mami, princů je málo a není na všechny! Co ode mne ještě čekáš?
Chci, abys byla šťastná…
Tak mi přestaň radit, jak si mám zařídit osobní život. Stejně mi žádný nevyšel a nějak mi to nevadí. Nech to být, už toho mám plné zuby!
A mamka vždycky utichla a přemýšlela, s kým by ji ještě mohla seznámit. Synové kamarádek dávno zadaní, tak už čekala, co přinese život.
A ono to přišlo jinak, než Anička tušila.
Myslela si, že její princ se najde a bude čekat, až odpoví city… Jenže všechno dopadlo úplně jinak.
Hlavní roli v jejím příběhu nakonec sehrála zrovna tahle protivná babička, se kterou tak dobře vycházela.
Chodila do nemocnice každý půlrok a personál to nikdy nepotěšilo.
Zase bude rozesílat stížnosti! Aničko, to je tvoje kočička! Ty ji obsluhuj!
Marie Alena, jak se babička jmenovala, vždycky rozkvetla, když spatřila Aničku v bílé blůze.
Holčičko moje! Jsem tak ráda, že tě vidím! Alespoň jeden slušný člověk tady!
Ale jděte, všichni jsou tady fajn!
Jenže mladá, ještě nevíš, kdo co je! Já už toho zažila… Nesnaž se…
Dobře, tak pojďte do pokoje, ať si tu neznepřátelíte všechny najednou!
Ať si mě bojí! Prospěje jim to!
Vy jste fakt potvůrka, Marie Aleno!
To víš že jo! Ale pořád ještě kočka je větší potvora. Ty jsi ji neviděla!
Anička se zasmála a zapomněla na to. Až do dne, kdy musela jít kočku opravdu hledat.
Poprvé totiž Marie Alena přišla tak tichá, že ji nikdo nepoznával. Bez hádání, bez stěžování, prostě si lehla a mlčela. Na Aniččiny otázky jen mávla rukou.
Běž, zlatíčko… později…
Samozřejmě, že za pár hodin už věděla o diagnóze i že tam Marie přišla sama.
Pohádala se s dětmi, teď si to vybírá. To má z toho, že si neudržela srdce otevřené, teď by neměl kdo podávat vodu…
Banální poučení, na které Anička moc nereagovala. Co kdo ví o tom, co se v cizí rodině děje?
Odpoledne zašla za paní Marií do pokoje.
Nechcete něco donést?
Dlouhý pohled. Už chtěla odejít, když stará paní promluvila:
Aničko, chtěla bych tě o něco požádat, ale… nikdy jsem o pomoc nesměla žádat. Máma mě naučila, že musíš všechno zvládnout sama. Jenže co když už to sám nezvládneš… O tom nikdy nemluvila…
Zkuste to, paní Marie.
Víš, já mám plno příbuzných, ale důvěřovat nemůžu nikomu! Nějak jsem to zkazila. Dala jsem jim všechno, i byt, prodala mámin a snažila se je postavit na nohy. Ale teď? Už mě ani nechtějí. Já už nic nemám jen Aničko, vezmi si moji kočku!
Kočku?!
Moje Máří. Je trochu potvora, ale tak chytrá! Když jsem odcházela do nemocnice, skočila mi do náruče. Rozumí všemu…
Anička byla zmatená.
Zvíře nikdy doma neměly staraly se o babičku, navíc peněz bylo tak akorát. Ale odmítnout Marii Alenu nemohla, v očích měla takovou prosbu, že nebylo zbytí.
Na konci směny našla mámu a zeptala se jí, co si o tom myslí, pak nasedla na tramvaj do paneláku Marie Aleny.
Vezmu si ji k sobě, ale jen než se uzdravíte! Pak si Máří zase vezmete!
Jistě, Aničko, určitě…
Poprvé působila opravdově dojatě, skoro jako obyčejná babička.
Stála na chodbě u bytu a přemýšlela, jestli tam má jít sama. Nakonec ťukla na dveře naproti.
Koho hledáte? otevřela mladá paní s batoletem v náručí.
Prosím, Marie Alena mě poprosila, abych jí vzala kočku. Nemůžete tady na chvíli stát, než ji chytím?
Nechcete tam jít sama, že? Dobře děláte! Ona je zvláštní stará paní.
Ale kdeže! Je hodná… ale my nejsme dokonalí!
To teda nejsme, zasmála se sousedka. Pojďte, počkáme zde!
Ale jakmile Anička otevřela dveře, černý blesk jí mezi nohami prchnul ven, po schodech dolů.
Rychle dovnitř, nebo už ji nikdy nechytíte! Pepa z vedlejšího bytu volal za ní, když honila Máří po chodbě.
Neviděli jste tu černou kočku? křikla na stěhováky před barákem.
Jeden jí mávnul směrem ke stromům. Ostatní se smáli, jak Anička skáče pod stromem, kde Máří syčela jako blázen.
Máruško, čičí!
Kočka zavrčela.
Musí vylézt. I když měl Anička z výšek panickou hrůzu.
Dvorek ztichl, začal typický podzimní déšť. Ale Anička dala slovo! Sundala batoh a šplhala na strom.
Kočka znovu zaškrábala kolem její tváře.
Máří, ty ses zbláznila?! Nasadila výhrůžný hlas, ale ještě vyčkávala.
Opatrně ji za kůži vzala a strčila pod bundu. Tam bylo tepleji a sušeji, tak kocourek zmlkl.
Ale dolů už se bát mohla. Vylezla výš, než se zdálo, dolů si netroufala.
Telefon zvonil, ale mávla rukou. Koktat do mobilu, že se bojí, by jí u mámy neprošlo.
Vtom někdo pod stromem zavolal:
Hej, je ti tam dobře?
Anča se vylekala tak, že málem spadla.
Neboj, drž se! Já pro tebe dojdu! Chvilku počkej!
Sarkasmus v jejím hlase ho spíš pobavil a chvilku zmizel. Uklidila si v hlavě urážky, když se najednou objevil s žebříkem.
No tak, pojď! Nebo tu chceš nocovat? Neboj se, chytím tě.
A když se podržela, byl už jeho nespokojený úsměv jasný. Slezli spolu dolů.
Máří se chtěla vytrhnout, ale ona ji zkušeně zadržela.
Pěkně zůstaň. Máš teď službu s mojí maminkou.
Ty jsi rozhodná, zasmál se kluk, hubený, nenápadný, trochu drzí.
Můžu tě doprovodit?
To zvládnu! chtěla drsně, ale hned se zamračila sama nad sebou.
Promiňte… moc děkuju! Sama bych tam seděla asi do rána.
A proč?
Bojím se výšek!
Proč jsi tam lezla?
Kvůli kočce. Promiňte, musím za mámou.
A proč mi vykáš? Můžeš mi klidně říkat Filip. Pojď, dovedu tě třeba k metru nebo domů. Máš to daleko?
Ani ne…
A v duchu cítila, že jí přestalo být zima bylo jí teplo a radost tak zvláštní, že by se smála každému Filipovu slovu.
Kočka v její bundě byla ticho a vyhřívala se spolu s nimi v tom novém teple. Filip ji dovedl až před dům a druhý den už na ni čekal u nemocnice.
Chodili spolu nakupovat konzervy a granule, protože se ukázalo, že Máří jí jen to nejlepší.
Anička hlídala kočku jen týden. Pak si pro Máří přišla dcera Marie Aleny.
Chápete, máma se po ní stýská… Nejspíš ji vezmeme k sobě.
Vezmete si ji oba, i s mámou?
Jistě, je to přece moje maminka. Děkuju vám moc.
Anička se dlouho dívala za odcházející paní, která chovala spokojeného kocoura, a zamyslela se Cizí rodina, cizí duše člověk nikdy neví, jaké to je, nemá dělat soudce. Svět je často jiný, než se zdá.
A vlastně proč se zabývat cizím, když je čas začít psát svůj příběh. Zvlášť když máš konečně někoho, s kým ho začít chceš. A pak už tolik nezáleží, kdo komu první řekne to důležité mám tě rád.
Nejdůležitější je, že ten, kdo má být po tvém boku, najde čas i žebřík přesně tehdy, když to opravdu potřebuješ. A nikdy ti neřekne, že jsi nějaká jiná. Protože pro něj lepší než ty na tomhle světě prostě nebude.