„Ten tvůj mi za zetě nikdy nebude!“ — Jak babička ničila moji rodinu
Od prvního okamžiku ho neměla ráda. Jeho jméno neřekne, jen „ten tvůj“ nebo „to pako“. Tolikrát jsem ji prosila, ať se nestará do našich vztahů, ale babička si zkrátka dělá, co chce. „Kdyby byl pořádný, už by se dávno oženil. Dítě máte, ale manželství ne!“ — pořád dokola. Ani špetka úcty k němu, vypráví se slzami v očích šestadvacetiletá Jana z Plzně.
S Jakubem jsou spolu přes dva roky. Nejprve jen chodili, ale když Jana otěhotněla, rozhodli se žít spolu. Jarda neutekl, nezalekl se, naopak — požádal ji o ruku. Jenže osud zasáhl: nejprve musela na lůžko, pak začal mít potíže v práci. Na svatbu nebyl čas ani pomyšlení.
Bydleli u Janiny babičky — v panelákovém bytě na sídlišti v Bolevci. Byt byl její, ale už od dětství v něm byla přihlášená Jana s matkou. Později i Jakub. Když se narodila dcera, místa ubylo, ale láska je držela pohromadě.
Na matrice nikdy nebyli. Nejprve kvůli zdraví, pak kvůli každodenním starostem. Ale Jarda říkal: „Chci, abys měla svůj den. Ať je krásný, s prsteny, s šaty, jak jsi vždycky chtěla.“ Chtěl našetřit, ne jen podepsat papír.
A tehdy babička — Božena Karlová — začala. Její pohled byl jasný: není-li ženatý, není manžel. I když Jakub Janu ani dítě nikdy neopustil, v jejích očích byl „povaleč“. Tvrdila, že kdyby chtěl, už by to dávno zařídil. Podle ní formality rozhodovaly o všem.
Když Jarda přišel o pracovní smlouvu, babička mu nedala pokoj. Nazývala ho lenochem, parazitem, „chlapcem bez páteře“. Pro něj byl domov nesnesitelný, a tak vzal jakoukoli práci — jen aby od ní utekl. Dřina za pár korun, ale hledal něco lepšího.
Janina matka je klidná žena, do vztahu dcery nezasahuje, ale přiznává: Božena přehání. Míchá se do všeho, diktuje, kritizuje. A mladí mají starostí dost.
Kamaráda Jany už dlouho radí odstěhovat se. Nabízel i přechodný bydlení u sebe. Jenže Jardovi příjmy kolísají a nájem by spolkl půlku výplaty. Na energie by možná stačili, ale jak žít z toho, co zbude?
„Držím se,“ špitne Jana. „Doufala jsem, že se to brzy vyřeší. A pak se to stalo.“ Ten večer šel s kamarády. Slíbil, že bude před půlnocí. Jedenáct, dvanáct, nic. Telefonovala a strachovala se. Babička to vše viděla. Vrátil se až za úsvitu, opilý. Omlouval se. A babička… Neudržela se. Vyletěla, křičela, vyhodila ho. Řekla: „Byt je můj, mám právo! Jestli se ještě objevíš, zavolám policii!“
Od té doby Jarda spí u známého. Denně volá, stýská se mu po dceři. Slibuje, že najde řešení. Že sehná byt, že je přestěhuje. Ale zatím jen mluví. Peníze nejsou, možnosti taky ne.
A Jana se trápí mezi dvěma světy: na jedné straně muž, kterého miluje, na druhé střecha nad hlavou. Babička neustoupí. V jejím domě platí její pravidla.
Ale má právo ničit něčí rodinu jen proto, že se jí nelíbí? Je snad razítko měřítkem lásky a odpovědnosti? Stojí formalita za to, aby dítě přišlo o otce a žena o oporu?
Jana neví, co dělat. Nemá na výběr. Nemá peníze. Jediná naděje je na manželovi. Ale on jen slibuje.
A tak sedává noc co noc, hledí do prázdné místnosti, kde dřív stávala jeho bunda, a ptá se sama sebe: „Možná opravdu není ten pravý? Možná má babička pravdu?“
Nebo jen někdo chtěl být za každou cenu v právu — a zničil něco, co vybudovala láska…