Je mi 65 let a nemohu vystát, když někdo přijde ke mně domů.
Mnozí mě možná odsoudí, ale vůbec mě nezajímá, co si o mně pomyslí. Nemyslete si, že nesnáším lidi nebo své přátele – vůbec ne. Jen nemohu vystát, když někdo překročí práh mého domu. Setkávat se můžeme kdekoli jiný – v parku, na ulici, u jiných, ale ne u mě. Jsem unavená, a to je celé.
Nedávno jsem oslavila 65. narozeniny a od té doby se všechno změnilo. Před pár lety jsem byla připravená otevřít dveře svého domu v malém městečku poblíž Plzně pro všechny, kdo měli zájem. Nyní pouhá myšlenka na hosty ve mně vzbuzuje třes a hluboké podráždění. Po posledním setkání jsem dva dny uklízela byt, jako by prošel hurikán. Celý den jsem vařila hory jídla, a pak ještě dva dny lízala nepořádek a chaos. Proč to dělat? Nechci na to už vynakládat svůj život.
Vzpomínám, jaké to bylo dřív, a uvnitř mě všechno stahuje smutek a únava. Týden před příchodem hostů jsem začínala s generálním úklidem: myla okna, drhla podlahy, čistila každý kout. Pak jsem lámala hlavu nad tím, co připravit na stůl, aby se to všem líbilo. A ty těžké tašky z obchodu! Táhla jsem je do čtvrtého patra, funěla a proklínala vše kolem. Hosté dorazí – a začíná to. Každého obsloužit, sledovat, aby talíře nebyly prázdné, aby se dostalo na všechny, aby vše zářilo. Přines, odnes, podej, ukliď – jsi kuchař, číšník, umývač nádobí a uklízečka v jedné osobě. Nohy bolí, záda trpí a ani si nemůžeš sednout a klidně si promluvit, protože někdo něco pořád potřebuje.
A kvůli čemu? Abych pak bez síly padla a koukala na zdevastovanou kuchyni? Dost, mám toho po krk. Proč bych měla sebe trápit, když jsou lidé, kteří udělají všechno lépe a rychleji za peníze? Teď všechny oslavy, setkání, posezení jen v kavárnách nebo restauracích. Je to levnější, jednodušší a nevyčerpává to. Po večeři není třeba nic mýt, uklízet, odnášet – prostě jdu domů, lehnu si do postele a spím s čistým svědomím.
Teď jsem pro to, abych žila aktivně, a ne trčela mezi čtyřmi stěnami. Doma trávíme i tak příliš mnoho času a setkávat se s přáteli někde venku – to je vzácnost, téměř luxus. Všichni mají práci, povinnosti, starosti – kdo si najde hodinu, aby si jen tak sedl? Pochopila jsem: celý život jsem dřela jako kůň – pro rodinu, pro děti, pro ostatní. A teď chci žít pro sebe, pro svůj klid.
Mám nový zvyk: během obědové pauzy volám kamarádce Nině a táhnu ji do kavárny poblíž, kde podávají takové dezerty, že si člověk může olíznout prsty. Proč jsem to nedělala dřív? Sama se sobě divím – kolik let jsem ztratila, když jsem se běhala v domácí rutině!
Myslím, že mě každá žena pochopí. Stačí jen zmínit, že by měli přijít hosté domů, a hlava začne třeštit z myšlenek: co připravit, jak uklidit, čím překvapit? To není radost, to je trest. Samozřejmě, pokud kamarádka skočí na pět minut, nevyhodím ji – naleju jí čaj, pokecáme. Ale lépe je domluvit se dopředu a setkat se v útulné kavárně. Stal se z toho můj záchraný bod, moje malé štěstí.
Říkám všem ženám jen jedno: nebojte se, že v restauraci utratíte hromadu peněz. Doma utratíte víc – a nejen korun, ale také nervů a zdraví. Spočítala jsem: na potraviny, úklid, čas, který jde do prázdna – to všechno vyjde dráž než účet v kavárně. A co je hlavní – uchováte sebe. Ve svých 65 letech jsem konečně pochopila, že život není jen povinnost vůči ostatním, ale také právo na odpočinek, lehkost, svobodu od cizích talířů a očekávání. A nehodlám více otevírat dveře pro ty, kdo chtějí proměnit můj domov na bitevní pole za čistotu a pořádek. Mám toho dost.